Po 16,5 letech strávených ve vězení doprovodil Michael Nunn několik příbuzných do oblasti kolem 53. ulice a Elmore v Davenportu, kde během posledních deseti let vyrostly desítky obchodů a restaurací.

„Myslel jsem, že jsem v New Yorku se všemi těmi světly… Nunn řekl. „To byla kukuřičná pole, člověče… Říkal jsem si, kde to sakra jsme, v New Yorku? Myslel jsem, že jsme na Times Square.“

Staré rodné město se za ty roky, co byl Nunn pryč, dost změnilo.

Změnil se i Nunn.

Dvojnásobný mistr světa v boxu ve střední váze je o něco větší než kdysi, i když se zdá, že je stále ve velmi dobré formě. V jeho obličeji se objevují běžné linky a vrásky, které přicházejí s přibývajícím věkem. Je úplně plešatý.

Je stále stejně upovídaný, stejně sebevědomý, téměř stejně drzý. Ale v jeho hlase a slovech je cítit zralost, která tam nebyla v roce 2004, kdy byl odsouzen na více než 24 let do federálního vězení za obchodování s drogami.

„Když strávíte zhruba třetinu života za mřížemi, pomůže vám to dospět.

„Pobyt ve vězení vás naučí, co chcete dělat a co dělat nechcete,“ řekl Nunn v exkluzivním rozhovoru pro Quad-City Times. „Myslím, že to ze mě udělá lepšího člověka, pokud jde o to, abych byl dobrým otcem a dobrým člověkem v komunitě a prostě opravdovým člověkem… Chci své schopnosti využít produktivním způsobem.“

Nunn je konečně venku z vězení a žije zpět ve svém rodném městě.

Původní trest mu byl zkrácen o 57 měsíců díky zákonu přijatému před několika lety ohledně federálních drogových delikventů. Do domu na půl cesty v Davenportu byl propuštěn 6. února. Odtud odešel začátkem července.

Stále se na něj vztahují cestovní omezení, která mu bránila vycestovat mimo region Iowa-Illinois, ale očekává se, že budou brzy zrušena. Bude moci jet, kam bude chtít, a využít četných pozvání k účasti na zápasech a veřejným vystoupením po celém světě.

„Je spousta lidí, které chci vidět, a spousta věcí, které chci vidět, a věcí, které chci dělat,“ řekl Nunn.

Již se nechal slyšet, že bude v říjnu 2020 uveden do Kalifornské boxerské síně slávy.

Odpověděl mu dlouhý seznam starých přátel a známých. Ozval se mu Bob Arum, který propagoval mnoho jeho zápasů, včetně zápasu Rumble on the Riverbank z roku 1991, v němž Nunn obhajoval titul mistra světa proti Jamesi „Lights Outovi“ Toneymu.

Bývalý mistr světa Roy Jones Jr. byl s Nunnem v kontaktu a dokonce navrhl, že by si oba staří šampioni mohli vydělat velké peníze, kdyby proti sobě nastoupili do ringu.

„Teď, když nám táhne na padesát, chce zápasit hned,“ řekl s úsměvem Nunn. „Tomu nerozumím. Když nám bylo třicet, nechtěl se prát… Já jsem prostě vždycky věděl, že ho můžu porazit. Vždycky jsem pevně věřil, že stačí jít do ringu a bojovat… Roy by se mnou nikdy nebojoval.“

Nunn nevylučuje možnost, že ve svých 56 letech může mít ještě pár dobrých kol v zásobě. Možná dokonce přijme Jonesovu nabídku.

„Prostě ho porazím o dvacet let později,“ řekl.

Z větší části si však Nunn chce jen užívat života a trávit čas se svými čtyřmi dětmi a šesti vnoučaty.

„Až přijde čas, dostanu veškerou pozornost, kterou budu potřebovat,“ řekl. „Chci se jen vrátit domů a trávit čas se svými vnoučaty a rodinou, prostě si trochu odpočinout. Byl jsem doma asi 100 a něco dní, ale být v domě na půl cesty je trochu hektické. Chci se jen nakopnout a projít se kolem bloku a prostě dýchat.“

Řekl, že má věci, které chce předat těmto vnoučatům, z nichž nejstarší právě dokončilo střední školu. Nikdo z nich ho nikdy neviděl bojovat, kromě videí na Youtube. Chce, aby poznaly hodnotu dobrého vzdělání a tvrdé práce. Chce, aby si sami vytvořili dobrý život a neopakovali chyby, které dělal dědeček.

„Nechci, aby si mysleli, že to, co jsem dělal, bylo v pohodě,“ řekl Nunn.

O cestě, kterou se jeho život vydal, možná napíše knihu. Určitě chce mít nějaké veřejné projevy, zejména pro skupiny mládeže.

„Jsem teď větší člověk a chci být schopen dělat produktivní, pozitivní věci, nejen tady v komunitě, ale po celém světě, a být schopen inspirovat děti, aby dělaly správné věci a nevyrůstaly ve vězení a v tom rychlém životě,“ řekl Nunn.

Chce se podělit o lekce získané v životě, který je přinejlepším varovným příběhem.

Nunn byl divoké dítě z davenportských ulic, které dokázalo svou agresivitu nasměrovat do boxu s pomocí místního trenéra Alvina Peny a rozhodčího a soudce AAU Boba Surkeina. Později se mu s pomocí manažera Dana Goosena a trenéra Angela Dundeeho podařilo postoupit mezi profesionály.

S bleskurychlým stylem připomínajícím Muhammada Aliho vyhrál Nunn svých prvních 36 profesionálních zápasů a v roce 1988 získal titul mistra IBF ve střední váze knokautem Franka Tatea.

Titul držel až do oné památné noci na stadionu Johna O’Donnella v roce 1991, kdy ho Toney překvapil knockoutovým úderem v 11. kole.

Nunn se vrátil zpět a o 16 měsíců později získal titul mistra světa v superstřední váze, který držel až do prohry se Stevem Littlem v roce 1994. Svou kariéru ukončil s bilancí 58-4.

I přes všechny úspěchy v ringu měl Nunn občas problémy se zákonem. Přiznává, že se občas zapletl do prodeje nelegálních drog, i když nechce říct, jak dlouho, pouze říká: „Měl jsem své chvilky.“

Vždy se mu nějak podařilo z problémů vykroutit.

Nakonec ho chytili v srpnu 2002, když v hotelovém pokoji v Davenportu zaplatil federálnímu agentovi v utajení 200 dolarů za jeden kilogram kokainu – v pouliční hodnotě 24 000 dolarů. V květnu 2003 se Nunn přiznal k obchodování s drogami a v lednu 2004 byl odsouzen.

Několik svědků, včetně některých příbuzných, u soudu vypovědělo, že Nunn obchodoval s drogami od roku 1993.

„Nafoukli to víc, než to bylo,“ řekl Nunn. „Říkali: ‚Měl desetiletou historii obchodování s drogami‘. Řídili se jen tím, co slyšeli na ulici. Já jsem nic neřekl. Říkal jsem si, že budu mít příležitost říct svůj názor později. Ale říkám si: ‚Jestli jsem měl desetiletou minulost a oni mě chytají až teď … páni.“‚“

Okresní soudce William Gritzer vzal v úvahu také svědectví, že Nunn mohl být při některých svých drogových obchodech ozbrojen. Nunn si nepomohl, když dostal příležitost promluvit, a projevil vůči soudci vzdor a bojovnost. To vše dohromady vyústilo v trest 292 měsíců vězení.

Při průchodu soudním systémem strávil 18 měsíců ve vězení v okrese Muscatine, dalších 15 let pak strávil ve federálních zařízeních v Texasu, Coloradu, Západní Virginii, Minnesotě a Wisconsinu.

Podle svých slov byl vzorným vězněm, který se vyhýbal činnosti gangů a někdy vystupoval jako mírotvorce ve sporech mezi ostatními vězni. Řekl, že mu ředitel zařízení v Oxfordu ve Wisconsinu řekl, že je mu líto, že ho vidí odcházet, když byl loni v zimě převezen do domu na půl cesty.

Drogové obchody a jeho zatčení v roce 2002 už Nunnovi moc nepřicházejí na mysl.

„Snažil jsem se to hodit za hlavu,“ řekl Nunn. „Měl jsem chvíle, kdy jsem na to myslel. Teď už se na všechny ty věci dívám skrz prsty. Nedělám si s tím starosti…

„Asi bylo dobře, že mě dostali, když mě dostali, protože situace se pravděpodobně mohla zhoršit.“

Jak se mohla zhoršit?“

„Když jste se zapletl do drogového byznysu, mohl jste zabíjet lidi, nechat se zabít nebo zabít policii nebo cokoli jiného,“ řekl. „Možná bylo na čase se vším přestat a v podstatě změnit jízdní pruh.“

Když byl ve vězení, zemřelo tolik lidí, kteří mu pomáhali. Surkein. Pena. Goosen. Dundee. Dne 29. dubna 2017 zemřela jeho matka Madies Nunnová.

„To bylo asi nejtěžší období vůbec,“ přiznal Nunn. „S matkou jsem mluvil každý den po dobu 15 let a osmi měsíců. Její odchod v době, kdy jsem byl ve vězení, mě trochu bolel, ale chápu, že takový je život. Jde o to, že jsme měli takový vztah, který mi vydrží na celý život.“

Podle jeho slov ho matka inspirovala ke všem pozitivním věcem, které v boxu dokázal.

„Bez ní bych tyhle věci asi nikdy nedokázal,“ řekl.

Také nešetřil chválou na lidi ze čtyřměstí, kteří ho během pobytu ve vězení podporovali. Většinu posledních měsíců strávil tím, že těmto lidem děkoval za to, že za ním stáli.

Ačkoli je Nunn hrdý na všechny své boxerské úspěchy, dobrovolně přijímá odpovědnost za špatné věci, které udělal. Je to součást dospělosti, kterou si vypěstoval během všech těch let za mřížemi.

„Nebojoval jsem s nikým jiným než se sebou,“ řekl. „Přijal jsem odpovědnost za všechno, co jsem udělal. Nepřenáším vinu na někoho jiného. Šel jsem do vězení a svůj trest jsem si odseděl. Teď jsem zpátky a hodlám jít dál.“

„Nevím, co mám dělat.