Kilwa, ostrov ležící u východoafrického pobřeží v dnešní jižní Tanzanii, byl nejjižnějším z hlavních obchodních měst svahilského pobřeží, které ovládalo zboží přicházející do a z Afriky z a do Arábie, Persie a Indie. Kilwa vzkvétala jako nezávislý městský stát od 12. do 15. století n. l. především díky velkému množství zlata, které přicházelo z království Velké Zimbabwe do jižní výspy Kilwy – Sofaly. Ve 14. století n. l. se Kilwa pyšnila obrovským palácovým komplexem, velkou mešitou a mnoha krásnými kamennými stavbami. Příchod Portugalců na počátku 16. století n. l. znamenal začátek konce nezávislosti Kilwy, protože obchod upadal a obchodníci se stěhovali jinam.

Svahilské pobřeží

Termínem svahilské pobřeží se označuje úsek pobřeží podél východní Afriky od Mogadiša v Somálsku na jeho severním konci až po Kilwu na jihu. Mezi hlavní přístavy a města mezi nimi, kterých bylo celkem více než 35, patří Vrava, Pate, Kismayu, Malindi, Mombassa, Pemba, Zanzibar a Mafia. Kromě těchto hlavních lokalit je podél východního pobřeží rozeseto dalších asi 400 menších starověkých památek. Výraz svahilština pochází z arabského slova sahil („pobřeží“) a znamená tedy „lidé pobřeží“. Označuje nejen pobřežní oblast, ale také jazyk, kterým se zde mluví, formu bantuštiny, která vznikla v polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu. Později se do ní vmísilo mnoho arabských výrazů a svahilština se stala jazykem východní Afriky, i když se vyvinuly různé dialekty. Tímto jazykem se ve východní Africe mluví dodnes a je národním jazykem Keni a Tanzanie.

Národy svahilského pobřeží prosperovaly díky zemědělství a chovu zvířat, čemuž napomáhaly pravidelné roční srážky a mělké pobřežní vody bohaté na mořské plody. Obchod, provozovaný plachetnicemi, začal poprvé na tomto pobřeží mezi zde žijícími zemědělskými národy Bantuů v prvních stoletích 1. tisíciletí n. l. během doby železné v regionu. Cestování po moři usnadňovaly dlouhé řady korálových útesů, které chránily mělké klidnější vody mezi nimi a pobřežím, a také pobřežní ostrovy, které poskytovaly úkryt i praktické zastávky na cestě. Kromě toho poskytuje východoafrické pobřeží mnoho přírodních přístavů, které tvoří zatopená ústí bývalých řek.

Původně obývající vnitrozemí, Bantuové se s druhou polovinou prvního tisíciletí n. l. postupně stěhovali na pobřeží, kde vytvářeli nová sídliště a na stavbu svých obydlí používali kámen – obvykle korálové bloky spojené maltou – namísto bláta a dřeva nebo jako doplněk k nim. Pobřežní zboží, jako jsou šperky z mušlí, výhodně vyměňovali za zemědělské produkty z úrodnějšího vnitrozemí. Když se obchodní sítě rozšířily podél pobřeží, šly s nimi i myšlenky v umění a architektuře, stejně jako jazyk, čímž se svahilština rozšířila dál.

Setkání dvou světů

Od 7. století n. l. se obchodní sítě rozšířily k Rudému moři (a tedy i do egyptské Káhiry) a poté do Arábie a Perského zálivu. Arabské čluny s charakteristickými trojúhelníkovými plachtami zaplnily přístavy na svahilském pobřeží. Obchodovalo se dokonce přes Indický oceán s Indií a Srí Lankou, stejně jako s Čínou a jihovýchodní Asií. Dálkové námořní plavby umožňovalo střídání větrů, které v letních měsících vanuly na severovýchod a v zimních měsících se obracely.

Od poloviny 8. století n. l. se ve městech a obchodních centrech podél svahilského pobřeží začali trvale usazovat muslimští obchodníci z Arábie a Egypta. Bantuové a Arabové se mísili, stejně jako jejich jazyky, přičemž docházelo k běžnému míšení a prolínání kulturních zvyklostí, což vedlo k jejich vývoji v jedinečnou svahilskou kulturu.

Od 12. století n. l. přicházeli do Kilwy šíitští obchodníci z Perského zálivu, a tak se dále posiloval vliv sunnitského islámského náboženství a muslimské architektury. Šírázové ustavili svou vládu nad Kilwou kolem roku 1200 n. l. – podle středověkých arabských pramenů mírovou cestou -, ačkoli městský stát nevykonával žádnou formu širší politické kontroly nebo dokonce kulturního vlivu nad vnitrozemím pevniny. Jelikož Kilwa nemohla produkovat vlastní potraviny, musela existovat nějaká dohoda s místními kmeny na pevnině.

Společenskou strukturu Kilwy a dalších svahilských přístavů zde shrnul historik H. Neville Chittick:

Obyvatele měst lze považovat za rozdělené do tří skupin. Vládnoucí třída byla obvykle smíšeného arabského a afrického původu… takoví byli pravděpodobně také vlastníci půdy, obchodníci, většina náboženských funkcionářů a řemeslníci. Nižší postavení než oni měli čistokrevní Afričané, pravděpodobně většinou zajatí při nájezdech na pevninu a v otroctví, kteří obdělávali pole a nepochybně vykonávali další podřadné práce. Od obou těchto tříd se odlišovali přechodní nebo nedávno usazení Arabové a snad i Peršané, dosud neúplně asimilovaní do společnosti. (Fage, 209)

Populace Kilwy v době jejího největšího rozmachu pravděpodobně čítala nejméně 10 000 obyvatel, možná i dvojnásobek. Vládl jí jediný vládce, ale podrobnosti o způsobu jeho výběru chybí, kromě některých případů, kdy jeden vládce jmenoval svého nástupce. Panovníkovi nebo sultánovi pomáhali různí úředníci, například rada poradců a soudce, kteří byli pravděpodobně všichni vybíráni z nejmocnějších kupeckých rodin.

Schopnost Kilwy přitahovat zájem cizinců přetrvávala i v 15. století n. l.. V roce 1417 n. l. se slavný čínský admirál Čeng Che (1371-1433 n. l.) dostal do východní Afriky při jedné ze svých slavných sedmi průzkumných cest. Zheng He přivezl zpět do Číny takové exotické předměty jako žirafy, drahokamy a koření. Zahraniční cestovatelé a zprávy, které sepsali, mohou být doplněny místními dokumenty, které dokreslují historii Kilwy, zejména Kronikou Kilwy, historií oblasti a jejích vládnoucích dynastií, která byla pravděpodobně sepsána mezi lety 1520 a 1530 n. l.

Obchod – Kilwa & Sofala

Aby se Kilwa dostala ke zdrojům ve vnitrozemí jižní Afriky, potřebovala obchodní stanici dále na jih. Tím by mohla být Sofala (v dnešním Mosambiku), založená snad kolem roku 1300 n. l. Tato jižní svahilská výspa byla důležitá pro takové kultury, jako je Velké Zimbabwe (cca 1100 – cca 1550 n. l.) v dnešním Zimbabwe a naopak. Zlato ze Zimbabwe, které se dostalo do Sofaly, pomohlo Kilwě stát se nejúspěšnějším ze všech svahilských pobřežních měst a předstihnout Mogadišo. Sofala byla také výrobním centrem, vyráběla velké množství keramiky a v menší míře tavila železo a měď před vývozem těchto kovů. V Kilwě se mezitím vyráběly bavlněné látky a byly zde dílny vyrábějící zboží ze slonoviny, skla a mědi.

Kromě zlata, Kilwa dokázala sbírat a vyvážet slonovinu, želví krunýře, měď (často odlévanou do slitků ve tvaru písmene x), dřevo (zejména mangrovové kůly), kadidlo (např.kadidlo a myrhu), horský křišťál, obilí a rohy nosorožců, které se pak směňovaly za exotické luxusní zboží, jako byl čínský porcelán z doby Ming, šperky z drahých kovů, jemné látky a skleněné korálky z Indie, hedvábí, skleněné výrobky a vyřezávaná fajáns z Persie. S mnoha z těchto předmětů se dále obchodovalo do afrického vnitrozemí podél pobřeží a samozřejmě se spotřebovávaly v samotné Kilwě. S tím, jak do Kilwy proudilo bohatství – prostřednictvím směny i cel z přepravy zboží -, mohlo město od 11. nebo 12. století n. l. razit vlastní měděné mince. Nástupce Velkého Zimbabwe v této oblasti, království Mutapa (cca 1450 – cca 1650 n. l.) na řece Zambezi, také obchodovalo se Sofalou a vyměňovalo zlato, slonovinu, zvířecí kůže a otroky za dovážené luxusní zboží.

Architektura Kilwy – Husuni Kubwa

Kilwa měla mnoho krásných a impozantních staveb. Palác Husuni Kubwa („Velká pevnost“ ve svahilštině) se nacházel na pískovcovém ostrohu kousek za městem a vedlo k němu monumentální schodiště vytesané do skály. Budovy byly většinou jednopatrové a byly postaveny z opracovaných bloků vytesaných z přírodních skalních stěn Kilwy. Jednalo se o rozsáhlý komplex o rozloze téměř 10 000 metrů čtverečních (1 hektar), jehož součástí byl prostorný audienční sál, nádvoří se stupňovitým sezením nebo schody, kupolovité stropy, skladiště (pokrývající polovinu plochy paláce) a bazén. Přestože se architektura podobá stavbám v Adenu s kopulemi, pavilony a soudkovitými klenbami, architekti z Kilwy přidali svůj vlastní jedinečný nádech tím, že do bílé vápenné omítky vnějších stěn vložili pro dekorativní efekt kousky čínského porcelánu. Střešní krytina byla vyrobena z plochých kusů korálů podepřených hustou kostrou z mangrovových kůlů. K paláci a dalším budovám pro vládnoucí elitu a bohaté patřil takový luxus, jako je vnitřní vodovod.

Stěny paláce, mešity a jednoho domu mají ještě jednu zajímavost, několik příkladů starověkých graffiti, které zobrazují arabské i místní obchodní lodě. Jiným druhem písma na stěnách, a stejně důležitým, je nápis, který prozrazuje jméno panovníka, jenž jej objednal, al Hasana ibn Sulejmana (r. 1320-1333 n. l.), a tak máme přibližné datum výstavby.

Velká mešita

Velká mešita, známá také jako Páteční mešita, byla stejně jako palác postavena z korálových skalních bloků s mangrovníkovou a korálovou střechou. Všechny mešity na svahilském pobřeží byly poměrně malé a téměř vždy bez minaretů, ale Velká mešita v Kilwě, jak by napovídal její název, byla velkolepější než většina ostatních. Stavbu, kterou opět zahájil al Hasan ibn Sulejman ve 14. století n. l. a poté dokončil za Sulejmana al Ádila (r. 1412-1442 n. l.), tvořily části dřívější mešity z 10.-11. století n. l. Mešita byla postavena v letech 1412-1442. Má impozantní monolitické korálové sloupy, které podpírají vysoký klenutý strop, osmiboké sloupy vytvářející 30 obloukových polí a čtyřmetrovou (13 stop) čtvercovou místnost s kupolovitou střechou. Nacházela se zde také malá kopulovitá komora oddělená od zbytku budovy, která sloužila sultánovi k soukromým bohoslužbám. Její výzdoba byla stejně jako u ostatních mešit v regionu minimalistická, měla však mnoho vytesaných korálových bosáží s velmi složitými geometrickými vzory.

Další stavby

Další působivou stavbou je Husuni Ndogo neboli „Malá pevnost“, která se skládá z velkého obdélníkového nádvoří s kamennou studnou zcela obklopenou pískovcovou obvodovou zdí a pouze jednou vstupní branou. Její přesný účel není znám, ale mohla fungovat jako místo pro pobyt cestovatelů, kasárna nebo dokonce tržiště. Město se pyšnilo dalšími mešitami a také mnoha malými a dobře zavlažovanými zahradami, v některých z nich byly i ovocné sady. Z korálové skály byly postaveny i velké sklady. Domácí obydlí obvykle tvořila kamenná budova se dvěma velmi dlouhými místnostmi, menšími soukromými komnatami s mnoha nástěnnými výklenky, vnitřním dvorem a velkými okny. Výzdoby se dosahovalo přidáním vyřezávaných dřevěných okenních a dveřních rámů, okenních mříží nebo dokonce zasazením řad porcelánových misek do stropů. Budovy byly postaveny velmi blízko u sebe, často sdílely jednu zeď, a proto mělo město velmi úzké a labyrintovité ulice. Palác, Velká mešita a celková pozornost věnovaná architektuře vedly marockého cestovatele a objevitele Ibn Battutu (1304 – cca 1368 n. l.), který Kilwu navštívil kolem roku 1331 n. l., k tomu, že Kilwu slavně popsal jako „jedno z nejkrásnějších měst na světě“ (citováno podle Spielvogel, 233).

Portugalci &Úpadek

Úpadek Kilwy začal jejími vlastními vnitřními dynastickými spory, v důsledku čehož bylo město již oslabené a nijak nepřipravené na hrozivý příchod Portugalců. Tito Evropané se svými velkými plachetnicemi se snažili prosadit a posléze zcela ovládnout lukrativní regionální obchod po plavbě Vasco da Gamy v letech 1498-9 n. l., kdy obeplul mys Dobré naděje a východní pobřeží Afriky. Další motivací portugalské intervence kromě obchodu bylo obracení muslimských komunit na křesťanství.

Kilwa byla v roce 1505 n. l. napadena Portugalci a mnoho jejích budov zůstalo v troskách. Portugalci se základnou v indickém Goa nakonec získali kontrolu nad Indickým oceánem a vybudovali pevnosti, aby si ji udrželi, zejména v Sofale v roce 1505 n. l. a na ostrově Mozambik v roce 1507 n. l. V roce 1507 n. l. se Portugalcům podařilo získat kontrolu nad Indickým oceánem. V důsledku této přítomnosti nyní vnitrozemští obchodníci obchodovali se severněji položenými svahilskými přístavy, jako je Mombasa. Kilwa se potýkala i s dalšími problémy, například s občasnými povstáními vnitrozemských kmenů, jako byli kanibalové Zimba, kteří na ostrov zaútočili v roce 1587 n. l. a zabili 3 000 obyvatel (kolik jich snědli, není známo).

O půl století později, kolem roku 1633 n. l., pak Portugalci zvolili agresivnější politiku s cílem kontrolovat zdroje regionu u zdroje a odříznout své obchodní konkurenty. Napadli a dobyli jeden z hlavních zdrojů zlata, království Mutapa v Zimbabwe, které již bylo oslabeno ničivými občanskými válkami, což způsobilo jeho vnitřní kolaps. Obecně se však obchodní sítě pouze přesunuly na sever a Evropané byli v každém případě rychle rozčarováni tím, jak málo zlata bylo ve východní Africe k dispozici ve srovnání se západní Afrikou a inckým Peru. V 18. století n. l. se Kilwa, nyní pod francouzskou kontrolou, stala hlavním přístavem východoafrického obchodu s otroky a také významným vývozcem slonoviny. Ačkoli Kilwa částečně přežila, Sofala dopadla mnohem hůře a byla zničena vpádem moře na počátku 20. století n. l.

.