Ketuvim, název třetího oddílu Tanachu (hebrejské Bible), znamená jednoduše „Spisy“, což sotva vystihuje rozmanitost náboženských projevů, které se zde nacházejí. Je zde poezie – chrámového rituálu, soukromé modlitby, moudrosti, národní tragédie, dokonce i lásky. Je zde filozofické zkoumání nejmoudřejší životní cesty, Boží dobroty a spravedlnosti. Jsou zde historická vyprávění a povídky. Ketuvim by se dal lépe přeložit jako „antologie“, kanonická sbírka z postprorockého období.

Většina jednotlivých knih v Ketuvim byla napsána nebo alespoň uvedena do konečné podoby v Judsku v období perské a helénistické nadvlády, od pátého do druhého století před Kristem. Jeruzalémský chrám, zničený při babylonském dobývání v roce 586, byl obnoven kolem roku 515. Text Tóry byl nedlouho poté standardizován, ale po Malachiášovi už žádné proroctví neexistovalo. Stopy jazyka, literárního stylu a obsahu vedly badatele k tomu, že většinu Ketúvim považují za díla „druhého chrámu“.

Na rozdíl od Tóry a knih proroků (Nevi’im) se díla obsažená v Ketúvim neprezentují jako plody přímé božské inspirace. (Jedinou výjimkou je Daniel.) To, co činí knihy jako Žalmy a Jób tak pozoruhodnými, je jejich lidskost, „já“, které se tváří v tvář nebezpečí nebo utrpení odvažuje vyslovit otázky a pochybnosti o Bohu. Nakonec každá z knih Ketuvim potvrzuje těžce získanou oddanost Bohu a smlouvě. Bez božských zázraků a národní slávy tu byla jen slova Tóry a proroků, jichž se mohli držet, prověřená spolehlivostí obtížných dějin Izraele a nesená moudrými lidmi.

Jak došlo ke společné kanonizaci různých děl Ketuvim, není známo. Fragmenty všech knih kromě Ester se nacházejí mezi svitky od Mrtvého moře, které pocházejí již z druhého století před naším letopočtem. Teprve v prvním století n. l. existují prameny, které naznačují uznávaný židovský kánon ve třech částech.

Po zničení druhého Chrámu Římany v roce 70 n. l. rabíni následujícího století kanonizovali knihy Ketuvim. Některé z Ketuvim byly spojovány s postavami z Nevi’im (Proroci), a to pravděpodobně již od počátku – Přísloví a Píseň písní s králem Šalomounem, Pláč s Jeremiášem a Žalmy jako celek s králem Davidem. Talmud zaznamenává neshody rabínů ohledně zařazení Kazatele a Písně písní a naznačuje, že ani Ester nebyla schválena jednomyslně.

Ketuvim začíná Žalmy (Tehillim). Tyto básně obsahují liturgie pro veřejné oslavy v Chrámu, individuální meditace ve chvílích nebezpečí nebo utrpení a vyjádření úcty ke Stvoření. Dohromady žalmy zanechávají dojem „oficiální teologie“ Chrámu, kněžství a národa, ale to, co je činí nadčasovými, je osobní hlas vyjadřující nebezpečí, pochybnosti a oslavy.

Knihy Přísloví, Jób a Kazatel (Kohelet) vycházejí z toho, co badatelé označují jako „tradici Moudrosti“. Moudrost byla na biblickém Blízkém východě mezinárodní literaturou, kterou pěstovali písaři ve všech kulturách od Egypta po Mezopotámii. K jejím charakteristickým rysům patřilo pozorování přírody a světa jako zdroje porozumění a používání rozumu k určení nejlepší cesty k lidskému štěstí.

Dva příběhy a jedna báseň se odehrávají v určitých okamžicích židovských dějin. Rút představuje vyprávění zasazené do doby knihy Soudců o moábské ženě, která po smrti vlastního manžela následuje svou tchyni zpět do Betléma. Svůj osud spojí s Izraelem a stane se předkem krále Davida. Ester, jejíž děj se odehrává v Persii, je známá jako megila (svitek), která vypráví příběh svátku Purim. Pláč je cyklus básní odehrávající se v Jeruzalémě ve dnech po zničení Chrámu Babyloňany.

Na rozdíl od všech ostatních knih jsou Píseň písní a Daniel. První z nich je sbírkou vášnivé milostné poezie, podle tradice alegorií milostného vztahu mezi Bohem a Izraelem. Daniel je eklektická kniha, nejčastěji označovaná za nejstarší apokalyptický text v judaismu.

Ketuvim uzavírají Ezdráš-Nehemiáš a Kronika, dvě převážně historická vyprávění. Ezdráš-Nehemjáš vypráví historii návratu do Judska pod vládou Peršanů a odráží pohled kněží a zákoníků, kteří přišli reprezentovat Chrám a Tóru v obnoveném národě. Kronika převypráví dřívější předexilní dějiny, které najdeme v Královské knize, z podobného úhlu pohledu jako Ezdráš-Nehemjáš.

Mnoho textů z Ketuvim se stalo součástí židovské liturgie. Kazatel, Ester, Píseň písní, Rút a Pláč jsou známy jako Hameš Megillot (Pět svitků). Každý z nich se veřejně zpívá v synagoze o některém ze svátků – Sukot, Purim, Pesach, Šavuot a Tiša b’Av. Nejvýznamnější místo v židovském životě zaujímají Žalmy, které prostupují modlitební knihou a často je recitují jednotlivci jako prosby nebo děkovné modlitby.

.