Kenneth Duva Burke se narodil 5. května 1897 v Pittsburghu v Pensylvánii. Burke dvakrát přerušil studium na vysoké škole, nejprve na Ohio State a poté na Columbia State, a dal přednost studiu na vlastní pěst. Chtěl raději psát než jít cestou vysokoškolského profesora. Stal se součástí literární kultury Greenwich Village, podporován malým kapesným od svého otce. V roce 1919 se Burke oženil s Lillian Batterhamovou, s níž měl tři dcery. V roce 1933 se s Lillian rozvedl a oženil se s její sestrou Elizabeth, s níž měl dva syny.
Burke se plně zapojil do literární a akademické kultury dvacátých let. Poté, ačkoli byl ovlivněn Marxem i Freudem a zastával několik akademických funkcí, nikdy si nepřipustil snadnost dogmatismu ani jistotu stálého akademického místa. Jeho četné knihy jsou neobvyklou kombinací silné a originální teorie, která se po celou dobu vyznačuje paradoxností, erudicí a komickým duchem.
Burkeův raný zájem o poezii, hudbu a literaturu se brzy změnil v teoretický a on začal zkoumat způsoby, jakými poezie a kritika mohou vysvětlit lidské vztahy obecně. V řadě významných prací začal Burke zkoumat literaturu nejen jako potenciální společenský vliv a odraz společenských postojů, ale i jako model struktury lidského jednání. Lidské jednání, říkal Burke, je v podstatě symbolické jednání, utvářené a motivované jako drama. Proto použil termín dramatismus k popisu způsobu studia lidské motivace. Klíčem k dramatismu je, že lidské jednání je svobodné a účelné, na rozdíl od pohybu, který je pouhým fyzickým pohybem předmětů. Lidé jednají, řekl Burke, a předměty se pohybují. Struktura lidského jednání je dramatická, založená na interakci pěti zdrojů motivů, které Burke v Gramatice motivů (1945) označil jako pentádu: čin, činitel, děj, účel, scéna (co bylo učiněno, kdo to učinil, jakými prostředky, za jakým účelem a kde a kdy?).
V knize A Rhetoric of Motives (1950) Burke napsal, že rétorika neboli přesvědčování je ústředním bodem jakéhokoli studia lidské situace, a definoval rétoriku jako „používání jazyka jako symbolického prostředku k vyvolání spolupráce u bytostí, které ze své podstaty reagují na symboly“. Klíčem k Burkovu pojetí rétoriky je identifikace, uznání společných zájmů či společné „podstaty“ s ostatními lidmi, a vychází ze stále přítomného opaku identifikace, rozdělení. Rétorika zachovává nebo mění společenský řád tím, že ovlivňuje způsob, jakým lidé vnímají své symbolické vztahy. Ačkoli rétorika má historické kořeny v jazyce, Burke rozšířil její působení na jakoukoli lidskou činnost, v níž lze nalézt smysl, a to znamená na veškeré lidské jednání. „Všude, kde dochází k přesvědčování, existuje rétorika. A kdekoli je ‚smysl‘, tam je ‚přesvědčování‘.“
Protože veškeré lidské jednání je smysluplné, a tedy přesvědčivé, a to jak pro svého autora, tak pro své publikum, Burke považoval veškeré symbolické jednání za strategické jednání, které je zaměřeno na definování situací a postojů pro nás i pro druhé. Burke však poznamenal, že ačkoli je rétorika ze své podstaty zaměřena na vyvolání spolupráce tím, že léčí rozdělení, může také vést k marné a nátlakové snaze vytvořit dokonalou jednotu.
V knize The Rhetoric of Religion (1961) obrátil Burke svou pozornost k tomu, co nazval logologie, což je jeho termín pro obecné studium jazyka a symbolů. V tomto a dalších dílech Burke ukázal, že lidé organizují své vnímání, své jazyky, své společnosti a svá náboženství na základě hierarchie, stejně jako při náboženském vzestupu od pozemského k věčnému životu. Burke tvrdil, že hlavním lidským vynálezem je negativ, který umožňuje symbolický význam a následně lidskou společnost, protože všechny pojmy, že něco je, závisí na implicitním tvrzení, že to není něco jiného. Lidská touha po řádu a dokonalosti vede k cyklům vina – oběť – očištění – vykoupení, jako je ten, který je obsažen v křesťanském náboženství a který se podle Burka opakuje v celé naší historii a každodenní zkušenosti. Celoživotní práce vedla Burka k jeho definici člověka, kterou předložil v knize Language as Symbolic Action (1966). Tvrdil: „Člověk je / zvíře užívající symboly (vytvářející symboly, zneužívající symboly) / vynálezce negativního (nebo moralizovaný negativním) / oddělený od svého přirozeného stavu nástroji, které si sám vytvořil / poháněný duchem hierarchie (nebo poháněný smyslem pro řád) / a prohnilý dokonalostí.“
Burkeova práce se vyznačovala aplikací prvků z antropologie i psychoanalýzy. Mnozí jeho využití těchto věd vítali, jiní však měli pocit, že zanedbal plné uplatnění jejich metodologie a místo toho se rozhodl pro jakýsi švédský stůl, z něhož si vzal jen ty aspekty, které chtěl. Louis Fraiberg v knize Psychoanalýza & americká literární kritika popisuje Burkův přístup. Fraiberg tvrdí: „Psychoanalýza nemůže existovat beze slov, ale to neznamená, že slova jsou to jediné, na čem v ní záleží. Burke se provinil tím, že považoval část za celek, a tím se celý jeho kritický pohled rozostřil“. Ačkoli měl Burke některé odpůrce, měl také podporu významných literárních osobností, jako byli W. H. Auden a John Crowe Ransom.
Burke za svůj život obdržel mnoho ocenění, včetně ceny Creative Arts Award Brandeisovy univerzity v roce 1967, ceny National Endowment for the Arts v roce 1968, ceny National Council on the Arts v roce 1969, zlaté medaile National Institute of Arts and Letters v roce 1975 a Národní medaile za literaturu v roce 1981. V roce 1984 obdržel také cenu Elmera Holmese Bobsta. Burke obdržel stipendia mnoha organizací, například Princetonského institutu pro pokročilá studia (1949), Stanfordovy univerzity (1957) a Rockefellerovy nadace (1966). Zemřel na selhání srdce 19. listopadu 1993 v Andoveru ve státě New Jersey.