Když Jean Vanier v květnu 2019 zemřel, byl kanadský katolík, zakladatel hnutí L’Arche International, které zpochybňovalo bariéry mezi lidmi s postižením a zdravými lidmi, oslavován jako „zachránce lidí na okraji společnosti“.

Od chvíle, kdy se v únoru 2020 objevily zprávy o jeho zneužívání šesti žen, se však mnozí, kteří ho kdysi považovali za hrdinu, snaží pochopit smysl tohoto muže a jeho odkazu.

Do této skupiny řadím i sebe.

Jako bývalý pečovatel o lidi s postižením jsem začal vnímat Vanierovu teologii postižení jako teologii, která má schopnost proměňovat nejen srdce a mysli, ale také společenství a struktury. Ale od té doby, co jsem se dozvěděl o zneužívání, ji vidím jinak.

Nátlakové pozadí

Ve zprávě, kterou letos v únoru zveřejnila organizace L’Arche International, se podrobně uvádí, že komplexní a nestranné (mimosoudní) vyšetřování zjistilo, že existují „dostatečné důkazy … o tom, že Jean Vanier navázal manipulativní sexuální vztahy s nejméně šesti dospělými (nikoli postiženými) ženami.“

Vanier měl doktorát z filozofie a hojně psal o postižení poučeném evangeliem. Mezi katolíky a některými lidmi v Kanadě i v mezinárodním měřítku zaujímal místo morální autority.

Jak však dokládá zpráva L’Arche, Vanierův život měl i nátlakovou spodní stránku:

„Vztahy zahrnovaly různé druhy sexuálního chování, často spojené s takzvaným ‚mystickým a duchovním‘ ospravedlněním tohoto jednání…. údajné oběti se cítily zbaveny svobodné vůle, a tak byla sexuální aktivita vynucená nebo probíhala za donucovacích podmínek ….“.

Jako religionistka, která zkoumala jak chápání Krista křesťany, tak feministickou teologii, se domnívám, že tento donucovací podtext je úzce spjat s Vanierovou teologií. Domnívám se také, že ji umožnila kulturní a náboženská tolerance k uctívání mužských náboženských vůdců, která zároveň marginalizuje ženy.

Ženy jako nelidé

Po celou dobu Vanierova psaní o postižení přetrvávala tendence považovat osoby s postižením za nástroje naší spásy, lidského růstu a rozvoje. Vanier napsal:

„Co platí pro lidi s postižením, platí pro všechny slabé a potřebné. Vyzývají nás k většímu soucitu, laskavosti a něze. Mohou nás naučit stát se lidmi.“

Zprávy předložené v rámci vyšetřování bohužel naznačují, že Vanier nevnímal ženy jako jedinečné lidské osoby, ale spíše je považoval za „typ“. Zpráva L’Arche například cituje výpověď jedné ženy, která Vanierovi řekla:

„To nejsme my, to je Marie a Ježíš. Jste vyvolení, jste výjimeční, to je tajemství“.

Při Vanierově zjevném vyzdvihování ženy jako vyvolené a požehnané Marie (Ježíšovy matky) ji zároveň odlidštil. Neexistovalo žádné odvolání se na společenství, tak zásadní pro Vanierovu vizi „stát se člověkem“: místo toho byly ženy zduchovněny a on je beztrestně zneužíval.

Autonomie touhy

Vanier ve své teologii zastával názor, že touha prostě potřebuje správnou disciplínu vůle. Jak Vanier napsal v jednom ze svých nejvzdělanějších děl Stvořeni pro štěstí: Objevování smyslu života s Aristotelem:

„Naše touhy samy o sobě bývají chaotické, buď nadměrné, nebo vadné. Jako splašení koně bez jezdce čekají na vedení. Správným úkolem člověka je chopit se otěží a vést je … se vší jejich kypící energií směrem k jejich vytouženému cíli.“

Z četby zprávy L’Arche je okamžitě jasné, že Vanier nejenže ztratil kontrolu nad těmito splašenými koňmi – tedy nad svým vlastním chtíčem -, ale že cíl, ke kterému je řídil, byl groteskně sobecký.

Vanier měl při popisu lidské touhy sklon opomíjet hřích. Například ve své knize Vtažen do tajemství Ježíše skrze Janovo evangelium Vanier naznačuje, že hřích je odmítnutí. Hřích je „postavená zeď, která nám brání otevřít se Ježíši, druhým a našemu nejhlubšímu já“.

Možná však, že Vanierova bezvýhradná otevřenost vůči setkáním mezi lidmi jako pozitivní výměně mu zabránila vidět, jak jsou lidské vztahy také plné nátlaku a asymetrické moci.

Konduit pro oddanost

Stinnou stránku touhy – jak je touha také neuchopitelná a snadno se zvrhne v touhu po vládě, která může zastřít potřeby druhých nebo umožnit sebeklam – Vanierova teologie nikdy dostatečně nezachytila. Ve vyprávění žen o zneužívání je však zřetelně patrná.

Jedné z údajných obětí Vanier vyslovil znepokojivé tvrzení, že její láska ke Kristu by se měla projevit ve vyjádření lásky k samotnému Vanierovi, neboť on je prostředníkem, skrze nějž může jeho oběť vyjádřit svou oddanost:

„Když jsem vyjádřila svůj údiv slovy … jak bych mohla projevit svou lásku k Ježíši a k němu, odpověděl: ‚Ale Ježíš a já, to nejsou dva, ale jsme jedno. … Je to Ježíš, kdo tě miluje skrze mne“.

Zvyk křtít lidskou touhu božským záměrem a cílevědomostí byl zdrojem teologického ospravedlnění nejednoho křesťanského sexuálního predátora.

Tajení „mystické nauky“

Vanierovo tajemství přesahovalo rámec zneužívání, které udržoval. Zpráva L’Arche zjistila, že Vanier od padesátých let udržoval blízký vztah se svým duchovním učitelem, otcem Thomasem Philippem, který pod rouškou mystického učení sexuálně zneužíval ženy.

Kanonický proces odsoudil chování i učení otce Philippa v roce 1956 poté, co se přihlásily dvě ženy zneužívané tímto knězem. Podle zprávy L’Arche „v roce 1956 nebylo … pochyb“, že Vanier „byl informován o důvodech odsouzení“.

Zpráva L’Arche konstatovala, že:

„protože Jean Vanier neodsoudil teorie a praktiky otce Thomase Philippa, o nichž Jean Vanier osobně věděl již v 50. letech, bylo otci Thomasi Philippovi umožněno pokračovat v sexuálním zneužívání žen v L’Arche a otci Thomasi Philippovi to umožnilo rozšířit svůj duchovní vliv na zakladatele a členy dalších komunit.“

Po tom, co se v roce 2014 objevila další obvinění proti otci Philippovi, vydal Vanier v letech 2015 a 2016 prohlášení a „v podstatě prohlásil, že o chování otce Thomase Philippa nevěděl.“

Nejenže si toho byl Vanier vědom, ale zapojil se do stejných praktik. Jedna z žen vypověděla, že když šla za otcem Thomasem, aby se s ním poradila o „tajemství“ s Jeanem Vanierem, byla podobně zneužita:

„Byl tam závěs a on seděl na posteli. Než jsem mohla začít mluvit o Jeanu Vanierovi, začalo to s ním, stejně jako s Jeanem Vanierem. Nebyl něžný jako Jean Vanier. Spíš brutální … (a používal) stejná slova, aby řekl, že jsem výjimečný a že se to všechno týká Ježíše a Marie.“

Úcta k (mužskému) vůdci

Kultická úcta, která obklopovala otce Philippa, se opakovala v druhu adorace, které se dostávalo Vanierovi jako duchovnímu vůdci. To ženám téměř znemožňovalo, aby se přihlásily.

Jedna žena vypověděla:

„Byla jsem jako přimražená, uvědomila jsem si, že Jeana Vaniera zbožňují stovky lidí, jako živého světce… Bylo pro mě obtížné na to upozornit.“

Uctívání mužského duchovního vůdce je běžným a zhoubným zvykem některých křesťanských církví. V katolické církvi nemají ženy žádnou hierarchickou rozhodovací pravomoc a nemohou znamenat Kristovu svatost jako muži. Ženy tak postrádají duchovní autoritu a jsou diskreditovány a marginalizovány.

Zakladatel není společenství

Dědictví Jeana Vaniera bude vzhledem k povaze a závažnosti jeho činů navždy ohroženo.

To neznamená, že by dílo L’Arche bylo kompromitováno. L’Arche tvoří bezpočet slušných lidí dobré vůle, jejichž práce odpovídá vizi, které její zakladatel nikdy nemohl zcela dosáhnout.

Rozdíly jsou důležité jak v teologii, tak v životě. Zde je třeba rozlišovat nikoliv mezi hříchem a hříšníkem, protože ty jsou na sobě vzájemně závislé. Rozlišovat je třeba pouze mezi zakladatelem a společenstvím, které pomáhal založit. Proti jednomu se musíme postavit a za druhým musíme stát.