Upozornění pro spouštěče: ztráta dítěte

Když rodič ztratí dítě, nikdy to není součástí plánu hry. To se stává „jiným lidem“. Ale stalo se to mé rodině, i když jsem si nikdy nemyslel, že by nás něco tak strašného mohlo potkat.

Pro naši rodinu se to stalo neohlášeně, rychle a tiše. Probudila jsem se, když mé čtyřměsíční dítě leželo bez života a už bylo pryč, než jsme se pokusili vybojovat dobrý boj.

V jednu chvíli tu bylo a vzápětí bylo pryč.

Už jsou to skoro tři roky a já stále fyzicky cítím, jaké to bylo, když jsem ji toho rána ztratila. A od té doby každý den prožívám, co to bylo.

Mám pocit, jako bychom ji ztratili včera, ale zároveň jako by to bylo před milionem životů. Teď, když její oblečení nenese její dětskou vůni, nenacházíme nic jejího „nového“, co jsme kdysi ztratili, a ostatní jako by na ni v běžném hovoru zapomněli, mi moje dítě opravdu připadá pryč.

Krutá pravda je, že čas nezacelí všechny rány, a hádám, že ten, kdo s tímto klišé začal, nikdy nepohřbíval dítě. Protože některé rány se zaryjí tak hluboko, že tu zůstanou na dlouho.

Protože čím víc čas běží, tím víc mám pocit, že se mi dcera vzdaluje víc a víc.

Ale čeho se musím pevně držet, jsou tyto do kamene vytesané skutečnosti: Dokud budu žít, její památka a existence se nevytratí, a dokonce ani nezmizí. I ve složitých situacích smrti jsem nejzuřivějším a nejohnivějším zastáncem své dcery. A navždy budu štítem proti komukoli nebo čemukoli, co se pokusí narušit její památku nebo dobré jméno.

Moje láska – mateřská láska – je tak mocná, těžká a dojemná, že ani smrt nedokáže uvolnit její sevření, které je ocelovým řetězem, protože ona je se mnou, i když se zdá, že není. Její duše je zapuštěná, propletená, zakořeněná a vytesaná do té mé. Není místa, kam bych šel, kam by mě nenásledovala nebo nevedla.

Je samotnou existencí mých nejsladších vzpomínek a je všemi srdci v oblacích. Ona je paprsky slunce na mé hrudi během teplého letního dne a ona je vůně podzimu, když se listí začíná rozdávat.

V těch nejhorších dnech bych se mohla sesypat a zhroutit, ale nějak zůstávám vzpřímená a stojím. Je totiž malá holčička, která z perlové brány ukazuje na zem a hlasitě pronese: „Vidíš ji? Tuhle támhle? To je moje maminka. “

Je to srnka, která zdraví maminku u hrobu, a je to kardinál, který se příliš nevzdaluje, když potřebuji nějakou malou útěchu.

Moje dítě odešlo z tohoto domova do věčného jiného, když jí byly pouhé čtyři měsíce a dva dny. Ale ve sladkých snech, které se mi zdají, je jí 4-5 let, má dlouhé blonďaté vlasy a poskakuje sama. Její prsty se dotýkají konečků vysokých stébel trávy a já se pokaždé strašlivě probudím, než se otočí.

Naše vesmíry jsou paralelní a někdy si přeji, aby se nebe a země prostě srazily.

Chci-li se s ní znovu setkat, ztratil bych řeč a mé srdce by přetékalo hojností. Ale Bůh ví, že ještě nenastal můj čas odejít. Takže do té doby bude moje duše žít dál a přizpůsobovat se její nové zející díře. A mezitím prosím, aby ji andělé naučili věci, které o mně zoufale chci, aby věděla.

Miloval jsem a stále ji vroucně miluji a nebudu to potlačovat, dokud mi nepřestane bít srdce. Zasloužila si věčnost a ještě déle, ale plány světa se nevyvíjely tak, jak jsem chtěl. Je to nespravedlivé a nelidské a zničilo mě to.

Měla mi sedět na klíně a já ji měl ještě mnohokrát kolébat ke spánku. Neplánoval jsem, že ji ztratím, kdo jsem byl, abych viděl, co přijde? Nemám ruce boží, ale pro ni bych v jediném okamžiku zemřel milionkrát, jen abych ji viděl zdravou a živou.“

I jako spisovateli je těžké zformulovat do slov skutečnou bolest ze ztráty dítěte. Ale kvůli její sladké a čisté duši jsem se rozhodl vstát a znovu žít. Protože i když je její příběh uzavřený, stále ještě leží prázdné a nenapsané kapitoly mé knihy.

Bylo by plýtváním místem a naprostou ostudou prodírat se životem v depresi a smutečním oparu. Moje dítě mi bude vždycky chybět. Ale dokud žiju, musím mít na paměti, že ve skutečnosti není tak daleko.

Já jsem její a ona je moje. I když je její jméno vytesáno do kamene, navždy bude mým dítětem.