Mužský kroj Lazů, který vypadá podobně jako pontský řecký kroj. Zdrojem je např:

Lazi (nebo Lazi) jsou etnická skupina, která žije především v jihovýchodním cípu pobřeží Černého moře. Podle pontského řeckého učence Dimosthena Oikonomida jsou Lazové příbuzní a pocházejí z oblasti Kavkazu. Svědčí o tom nejen jejich celkový vzhled, ale také jejich jazyk (lazurština), který je příbuzný s jazykem Gruzie. Jak lazština, tak i gruzínština jsou příbuzné s iberskou (kartvelskou) jazykovou rodinou. Lazský oděv je podobný tureckému a také pontské řečtině, což může být matoucí při snaze o jejich rozlišení.

Historie Lazů je někdy těžko definovatelná. Lazové patřili mezi různé kmenové názvy, které existovaly ve špatně vymezené zeměpisné oblasti známé jako Kolchida, která se v 1. stol. n. l. zřejmě rozkládala od severní Abcházie až po Trebizond.

Dnes se předpokládá, že v Turecku stále žije 90 000 Lazů, z nichž 30 000 mluví svým mateřským jazykem lazurštinou. V Gruzii žije přibližně 30 000 Lazů, především v oblasti Adžárie. Tento jazyk nemá v Turecku ani v Gruzii oficiální status a nemá ani spisovnou normu. V Turecku žijí Lazové především východně od Trebizondu ve vesnicích v okolí Pazaru(Atina), Rize a Hopa.

Lazové jsou někdy spojováni se Sannoi (nebo Tzannoi), což byla etnická skupina, jejíž název se zachoval jako sandžak Samsun, Djanik (nebo Tzaniki). Gruzínci označují Laz jako C’an (Sannoi/Tzannoi), nicméně v určité době zřejmě došlo k oddělení C’anů a Lazů.

Království Laz (Lazika)

Království Laz vzniklo ve 4. století n. l., kdy se královský rod Lazů odtrhl od Říma a vyhlásil nezávislost. Přitom se spojil s řadou malých kolchidských panství, čímž si podřídil řadu ras západního Kavkazu. Hlavním městem království bylo Tsiche-Gozi, jinak řecky známé jako Αρχαιόπολη (angl. Ancient city). Dalšími městy v rámci panství byla Discuriada, Fasis, Rizounta, Kutais a další. Těsně před vznikem království (3. století n. l.) se název Kolchida přestal používat a řečtí a římští autoři začali používat název Lazika. Lidé označovali svůj národ jako Egrisi a z toho vzniklo slovo Migrelian. Ve 2. polovině 4. století n. l. byly do království sloučeny další národy jako Apsili, Abasgi a Svan, ačkoli do té doby si všechny zachovávaly nezávislost.

Mapa Laziky (cca 300 n. l.). Zdroj:

Historické zmínky.

V 6. století n. l. navštívil král Lazistanu Tsathios Konstantinopol a stal se křesťanem, poté své království umístil pod ochranu Byzantské říše, aby ho ochránil před nájezdy sousedních ras. Ve stejném období se Peršanům podařilo získat kontrolu nad polovinou Lazistánu, zatímco druhá polovina byla nadále pod vlivem Byzance. Po 6. století n. l. se východní část Lazistánu stala součástí Gruzie, zatímco západní část tvořila součást tématu Chaldejsko.

V období vlády dynastie Komnénů se západní část Lazistánu stala součástí této dynastie. Z církevního hlediska patřila západní část Lazistánu pod jurisdikci trebizondské diecéze, která pro ni používala titul „Exarchos pasis Lazicus“. Po dobytí Osmanskou říší (1461) všichni Lazové konvertovali k islámu, což svědčí o tom, že jejich dosavadní křesťanská víra byla předstíraná. Turci při oslovování Řeků a Lazů používali jasné a správné rozlišení, když Řekům říkali „Rum“ a Lazům prostě „Laz“.

V osmanském období se Lazistán stal samostatnou oblastí (sandžakem) pod správou guvernéra, který vládl z města Rizaion (Rize). Jeho titul zněl Lazistan Mutasserif; jinými slovy guvernér Lazistánu. Lazistánský sandžak se dělil na kaza, konkrétně na kaza Ofi, Rizaion, Athena a Hopa. Lazistánský sandžak byl nejvýchodnějším regionem Turecka. Tento sandžak patřil do vilajetu Trebizond.

Pontský řecký učenec Giorgos Kandilaptis-Kanis popisuje Laz slovy: „Laz je v podstatě jedním z nejvýznamnějších řeckých měst: „Lazové s vlastním etnikem, jazykem, zvyky a folklórem nemají s pontskými Řeky a také s Turky naprosto nic společného. Jsou považováni za neslušné a sobecké lidi. Za daných okolností byli poslušní a byli tajnou zbraní tehdejších vládců“. Nejenže Lazové nemají žádný vztah k pontským Řekům, ale když se jim naskytla příležitost, neváhali je pronásledovat.

Něčím, čím se Lazové odlišovali, byla jejich láska k moři. Koncem 19. století a až do začátku 20. století byli nejobávanějšími piráty východní oblasti Černého moře. V roce 1806 provedli lazští piráti invazi do Oinoje (trk: Unye). Jeho obyvatelé pod vedením biskupa Meletiose město opustili a hledali útočiště v Sinopě.