KAVVANAH (hebr. כַּוָּנָה; doslova „zaměřený úmysl“), výraz používaný v rabínské literatuře pro označení stavu duševního soustředění a oddanosti při modlitbě a při plnění micvot. Ačkoli požadavek kavvány jako povinné součásti náboženské modlitby a činnosti není v Pentateuchu výslovně zmíněn, proroci na něj jasně odkazují. Izajáš například odsuzuje ty, kteří „ústy a rty mne ctí, ale srdce své ode mne vzdálili“ (Iz 29,13).

Kavvana v modlitbě

Talmud přikládá kavvaně v modlitbě značný význam. Mišna cituje výrok R. Simeona: „Nepovažuj svou modlitbu za ustálené mechanické zařízení, ale za prosbu o milost a přízeň před Všemohoucím“ (Avot 2,13). Dále se vypráví, že první ḥasidim čekali hodinu před a po modlitbě, aby dosáhli stavu kavvány a vyšli z ní (Ber 5,1). Z diskuse v Mišně a Gemaře (Ber. 32b) je však zřejmé, že rabíni, kteří si byli velmi dobře vědomi „problému“ modlitby, nebyli v žádném případě jednotní ve výkladu toho, co má být správná kavvana. Pozdější středověcí autoři rozlišovali mezi přípravou na kavvanu, která modlitbě předchází, a dosažením kavvany během samotné modlitby (např. Kuzari, 3,5 a 17), přičemž opakovaně zdůrazňovali důležitost obojího. Maimonides v rámci halachy rozhodl (s čímž však pozdější kodifikátoři nesouhlasili), že „jelikož modlitba bez kavvány není žádnou modlitbou, pokud se někdo modlil bez kavvány, musí se znovu modlit s kavvanou. Pokud se člověk cítí zaneprázdněný nebo přetížený nebo se právě vrátil z cesty, musí modlitbu odložit, dokud se opět nebude moci modlit s kavvanou… Pravá kavvana znamená osvobození od všech cizích myšlenek a naprosté uvědomění si skutečnosti, že stojí před Boží přítomností“ (Jad, Tefila, 4,15.16). Šulan Arukh uvádí: „Lepší malá prosba s kavvanou než velká bez ní“ (OH 1,4).

Mnohá talmudická rozhodnutí týkající se kavvany byla v průběhu času pozměněna. A tak, ačkoli Mišna (Ber 2,5) uvádí, že ženich nemusí o svatební noci číst *Šemu (protože by nebyl schopen dosáhnout patřičného stupně soustředění), později bylo rozhodnuto, že „jelikož se dnes v žádném případě nemodlíme s patřičnou pozorností“, musí tak učinit (Š. Ar., OH 60,3). Podobně „i kdyby člověk neodříkával amidu s kavvanou, není nutné ji opakovat“, protože se předpokládá, že kavvana opakování by nebyla o nic lepší (ibid., 101:1, a viz Isserles, ad loc.).

V kabale kavvanot (množné číslo slova kavvana) označuje zvláštní myšlenky, které by člověk měl mít při odříkávání klíčových slov v modlitbě. Velmi často jsou tyto myšlenky odtrženy od kontextuálního významu slov a mají mystickou, esoterickou povahu. Někteří kabalisté byli proto známí jako mekhavvenim (tj, ti, kteří mají kavvanot) a byly sepsány příručky ke kavvanot (srov. knihu Emmanuela Ḥai Ricchiho Mafte’aḥ ha-Kavvanot, Amsterdam, 1740).

Kavvana v micvot

Tato je definována jako úmysl osoby, která vykonává činnost, činit tak s výslovným záměrem splnit náboženský příkaz, který danou činnost přikazuje. Jedním z příkladů nedostatku kavvany citovaným v Mišně (Ber 2,1) je případ člověka, který čte Šemu během rána (nebo večera) za účelem studia, a nikoliv splnění micvy; dalším je případ člověka, který náhodně slyší šófar na Roš ha-šana a nemá tak kavvanu pro micvu (RH 3,7). Všechny autority se shodují, že náležitá kavvana ke splnění takové micvot je žádoucí. Existují však rozdílné názory na to, zda jsou micvot vykonané bez kavvany platné, nebo zda se musí opakovat (srov. Ber. 13a; RH 28a; Š. Ar., OH 60:4).

.