CLACK! CLACK!

Shromážděte se kolem …

CLACK! CLACK!

Je čas začít náš příběh…

Kdysi dávno byla v Japonsku velmi populární forma vyprávění příběhů zvaná kamišibai (doslova „papírové drama“).

Byla velká hospodářská krize ve 30. letech 20. století a práce bylo málo. Nezaměstnaní účinkující umělci začali malovat barevné obrázky na plakátovací tabule a nosit je do rušných městských čtvrtí, kde se ptali dětí, zda si chtějí poslechnout napínavý příběh. Pokud děti souhlasily, že si od nich nejprve koupí sladkosti, vypravěči vytahovali své obrázky a ilustrovali jimi příběhy plné akce a dobrodružství.

Příběhy se osvědčily, a tak umělci vytvořili další plakáty a začali je pronajímat dalším vypravěčům – ti se stali známými jako kamišibajové. Tito vypravěči začali vyjíždět na kolech opatřených velkými dřevěnými bednami s rámy na obrázky, aby mohli vystupovat před větším publikem ve více než jednom parku denně a snad i prodat více sladkostí.

Někteří rodiče však nebyli nadšeni pikantností těchto příběhů, a tak zakazovali svým dětem chodit ven, kdykoli charakteristický zvuk dřevěného klaksonu kamišibajky oznamoval začátek představení.

Vláda měla také výhrady, ale chtěla využít sílu a vliv této nové formy zábavy. Když Japonsko vstoupilo do druhé světové války, vláda vyrobila vlastní nacionalistické kamišibaje, v nichž vystupovali piloti kamikadze a další hrdinská vyobrazení obětí, aby je použila jako propagandu.

Kamišibaje nakonec válku přežily a v letech bezprostředně po ní vzkvétaly, ale nemohly konkurovat novým formám zábavy, které se objevily v 50. a 60. letech. Když se v japonských domácnostech začaly běžně používat televizní přijímače, kamišibaija téměř zmizela z ulic.

Tady náš příběh končí? Ne tak docela.

Ačkoli je jich málo, nová generace kamišibajů se snaží udržet tradici při životě a rozšířit tuto uměleckou formu mezi širší publikum.

„Na kamišibai se mi líbí, že je živé,“ říká šestatřicetiletý Tora Mihaši, který vystupuje v mateřských školách, jeslích, knihovnách, domovech pro seniory, zoologických zahradách, na veřejných prostranstvích a dalších místech.

„Hned vidíte reakci publika a můžete na ni sami reagovat,“ říká. „U divadla nevidíte, jak se diváci smějí, když jste na jevišti. U kamišibai není žádné jeviště, takže dochází k interakci mezi umělcem a diváky.“

Úrodná půda

Mihaši je jedním z mála umělců v Japonsku, kteří se mohou živit pouze kamišibai. V létě vystupuje až čtyřikrát nebo pětkrát týdně, ačkoli v zimě je mnohem hubenější, obvykle má jen pět nebo šest vystoupení za měsíc.

Peníze, které si vydělává vystupováním, pocházejí spíše z honorářů za vystoupení vyplácených pořadateli než z prodeje cukrovinek divákům. Vystupuje pro děti, ale říká, že jejím nejčastějším publikem jsou dospělí středního věku.

Mihashi vyrostla v okrsku Arakawa v tokijské čtvrti šitamači (centrum), která je známá jako rodiště kamišibai. Pověst této oblasti jako „smetiště Tokia“ ve 30. letech 20. století z ní učinila živnou půdu pro vypravěče. „Ogon Batto“ („Zlatý netopýr“), jeden z nejpopulárnějších kamišibai té doby, který je považován za prvního komiksového superhrdinu na světě, byl místním produktem.

Mihashiová měla oba rodiče herce a zdědila po nich lásku k jevišti, ale její dospívání nebylo jednoduché. Peněz bylo málo, rodiče se hádali a nakonec se rozvedli a její matka – která také vystupovala jako kamišibaija – jí zazlívala, že se v mladém věku musela vzdát vlastní herecké kariéry.

Mihashi se chtěla stát herečkou, ale zjistila, že je příliš obtížné se jevištěm uživit, a tak se svého snu nakonec vzdala. Až jednoho dne v roce 2011 vyhrabala staré vybavení své matky na kamišibaje a rozhodla se, že to zkusí.

Mihashi začala vystupovat v mateřských školách a jeslích a také v zoologické zahradě v Uenu, kde v té době pracovala. Jak se v průběhu let prohlubovaly její znalosti a porozumění kamišibai, rostla i její radost. Nyní vytváří vlastní materiály a kromě vystupování vede i kurz kamišibaje a věnuje se tomuto řemeslu na plný úvazek.

„Když je v publiku 100 lidí, nepřemýšlím o tom, jak 100 lidí rozesmát,“ říká Mihaši. „Soustředím se jen na to, abych jednomu člověku dodala sílu vstát další den. Život může být těžký, ale lidé mohou načerpat sílu ze sledování něčeho, co je pobavilo. Když jsem byl malý, byl jsem sám a byl jsem chudý. Právě pro takové lidi je kamišibai určena. Není to pro bohaté lidi. Je to pro lidi, kteří se musí vyrovnávat s těžkými věcmi v životě.“

Typy příběhů, které kamišibaja vypráví, se velmi liší a Mihaši říká, že má ve svém repertoáru celou škálu akčních, tradičních, komediálních, vážných dramat a pohádek.

Kamišibaja několikrát tleskne dřevěnými klapkami hyoshigi o sebe na znamení začátku představení, pak rozehřeje publikum kvízem, než přejde k hlavním příběhům.

Příběh kamišibaje se obvykle skládá z osmi až šestnácti ilustrovaných karet, které se zasouvají do dřevěného rámu proscénia připevněného na zadní straně kola kamišibaje a v průběhu příběhu se jedna po druhé vytahují. Vypravěč čte z textu na zadní straně karet a používá malý ruční bubínek, aby vypointoval důležité body nebo posílil pointu vtipu.

Kamišibaja často příběh ad-libuje, aby mu dodal vlastní osobitý nádech, a využívá své herecké schopnosti, aby zaujal publikum.

„Musíte hrát role,“ říká Mihaši. „Lidé si myslí, že se musíte stát jiným člověkem, ale tak to není. Nesete si s sebou všechny emoce ze svých minulých zážitků – všechny chvíle, kdy jste se zlobili, smáli, plakali nebo byli smutní. Je to, jako byste měli v srdci kartotéku se všemi těmito emocemi, které máte po ruce, a musíte je aplikovat na postavy v příběhu. Moje kamišibaje vycházejí ze srdce.“

Pozitivní výchova

Ne každý si však myslí, že by kamišibaje měly být tak dramatickým médiem.

Doshinsha, sídlící v tokijském Bunkyo Ward, je jedním z mála nakladatelství, které stále produkuje kamišibaje ve velkém množství. Současná produkce společnosti je vychýlena ve prospěch obrázkových knih, ale stále přináší kolem 30 nových kamišibai ročně, z nichž většinu prodává mateřským školám, jeslím a knihovnám.

Doshinsha byla založena v roce 1957, ale vyrostla ze skupiny, která vznikla o deset let dříve s cílem napravit pověst kamišibai po válce. Válečné používání kamišibai v Japonsku jako propagandy odcizilo kamišibai generaci, která se cítila vymytá a zrazená, a tak společnost Doshinsha slíbila, že vytvoří novou zdravou verzi, která bude mít pozitivní výchovný vliv na děti.

Produkty společnosti jsou zaměřeny přímo na malé děti a obvykle je předvádějí v interiérech učitelky mateřských škol nebo pracovníci knihoven. Nejprodávanější kamišibai společnosti Došinša, jednoduchý interaktivní příběh o zvířatech a předmětech s názvem „Okiku Okiku Okiku Nare“ („Rostou a rostou a rostou“), byl poprvé vydán v roce 1983 a nyní se ho prodalo téměř 170 000 výtisků a byl přeložen do angličtiny a francouzštiny.

„Generace, která viděla pouliční kamišibai na vlastní oči, vymírá,“ říká Eidžiro Hašiguči, zástupce šéfredaktora společnosti Došinša. „Pro mnoho lidí z této generace bylo pouliční kamišibai něco špatného, něco, co odmítali. Tuto generaci nahrazuje mladší generace, která nikdy nezažila pouliční kamišibai a jejíž představa o tom, co je kamišibai, pochází z těchto vydaných produktů.“

„Způsob, jakým je na kamišibai nahlíženo, se bude i nadále měnit,“ říká Hašiguči. „Myslím, že bude přibývat lidí, kteří na kamišibai přijdou bez předsudků a rozpoznají jeho kouzlo.“

Došinša se chce distancovat nejen od japonské válečné propagandy, ale také od pouličních umělců, kteří kamišibai zpopularizovali před válkou i po ní. Prezident společnosti Došinša Masami Tanaka, který se narodil v roce 1952 a sám jako dítě sledoval pouliční kamišibaje, říká, že žebrácká povaha příběhů, v nichž často vystupovali fantastičtí superhrdinové, nadpřirozené bytosti a názorné násilí, měla za cíl pouze přilákat děti a nenabízela nic skutečného.

Došinša se také brání tomu, aby kamišibajové reklamovali příběhy společnosti nebo přidávali jakékoli jiné osobní prvky, které by mohly odvádět pozornost od zamýšleného poselství.

„Vzdělávací kamišibaj je navržen tak, aby si příběhy mohl přečíst kdokoli a aby se poselství stále dostalo k dětem,“ říká Tanaka. „Návod, jak příběhy předvést, je napsán na zadní straně kartiček. U starých pouličních kamišibaí se představení zcela lišila podle toho, kdo příběh předváděl. Účinkující využívali své individuální osobnosti, aby přilákali publikum.“

Rozdíl mezi pouličním a vzdělávacím kamišibai se v uplynulých desetiletích stal výraznějším a způsobil v dnešní komunitě kamišibai jakýsi rozkol.

Lidé, kteří mají zájem zapojit se do pouličního kamišibai, říkají, že je došinša odrazuje, když jim řeknou, jaký styl chtějí předvádět, zatímco jiní považují vzdělávací kamišibai a pouliční kamišibai za dva zcela neslučitelné světy.

„Vůbec nedělám vzdělávací kamišibai,“ říká Gucci Mitsuzawa, vypravěč na částečný úvazek z Jokohamy, který vystupuje na festivalech a mimoškolních akcích ve stylu starých pouličních vypravěčů.

„Nemám rád, když se u kamišibai používá slovo ‚vzdělávací‘,“ říká. „Mám pocit, že to bude jednosměrná ulice, kde budu mluvit jen já. Připadá mi to příliš jako studium. To, co dělám, s tím nemá nic společného. Je to něco, co může bavit každého. Představa vzdělávacího kamišibaje je taková, že si musíte sednout, být potichu a dívat se. Já dávám přednost starému stylu pouličního kamišibai, kdy si věci užíváte společně s diváky a ad-libujete to, co říkáte. V tom je zábava.“

Poslouchat

Mihaši o sobě říká, že je v ideologickém boji o duši kamišibaje „neutrální“, a myslí si, že je možná jedinou kamišibajkou v Japonsku, která předvádí oba styly.

Využití kamišibaje se však neomezuje jen na vzdělávání a zábavu. Některé firmy ho používají místo PowerPointu při prezentacích nebo instruktážích, jiní věří, že může být účinným nástrojem v některých formách zdravotní péče.

Na únorovém setkání Mihašiho třídy, kde každý ze šesti členů třídy předvádí jeden příběh a žádá ostatní, aby mu dali tipy, jak ho vylepšit, 45letý Keniči Ozawa prochází svým přednesem „Juri Obasan to Seinen Koken Seido“ („Stará dáma Juri a systém strážců dospělých“).

Příběh vypráví o starší paní trpící demencí a jeho cílem je informovat lidi s příbuznými trpícími touto chorobou o možnostech péče. Ozawa, který pracuje jako ošetřovatel v domově pro seniory s intenzivní péčí, říká, že kamišibaje lze využít i k tomu, aby se dostaly k lidem, kteří by jinak byli nedostupní.

„Pokud použijete kamišibaje k vyprávění příběhu staršímu člověku, pouhý pohled na kamišibaje ho může vrátit do minulosti,“ říká Ozawa. „Působí to jako podnět. Vzpomenou si na věci a ohlédnou se za dobrými věcmi ve svém životě. Lidé, kteří žijí v domovech pro seniory s intenzivní péčí, tráví většinu času jen spánkem a probouzením, ale pracovníci, kteří s nimi kamišibaje používají, říkají, že je to dokáže skutečně probudit.“

Všichni ostatní z Mihašiho třídy mají své vlastní důvody, proč se chtějí zdokonalit v kamišibai. Dvaasedmdesátiletý Kinji Kato, který vyrábí tradiční kytary šamisen, rád vystupuje na malých shromážděních jako koníček, zatímco Ahiru Hasegawa, pracovnice zoologické zahrady, která si přinesla vlastní podomácku vyrobený kamishibai, ráda vystupuje na akcích pouličního vystupování.

Všechny spojuje radost z tohoto řemesla, což je pocit, který sdílejí všichni na obou stranách rozdělení ulice a vzdělání.

„Všichni se mohou těšit z příběhu společně, na stejném místě a ve stejnou dobu,“ říká Hašiguči z Došinši. „Obrázkové knihy jsou něco, na co můžete reagovat jakkoli, ale kamišibaje jsou vytvořeny jednoduchým způsobem, takže je můžete číst komukoli a vyzní stejně. Když dočtete příběh kamišibaje, všichni v místnosti budou cítit stejné emoce.“

Co tedy dál s kamišibajem? Tanaka z Doshinsha říká, že zájem roste v Číně a Evropě, zatímco Mihashi byl v minulosti pozván na představení do Malajsie. Status tohoto žánru jako předchůdce mangy byl uznán i v zámoří a v angličtině byly vydány knihy s nádhernými reprodukcemi klasických kamišibai.

Jako forma zábavy, která čerpá svou sílu z interakce s davem, však nelze uniknout temnému stínu, který na kamišibai vrhla celosvětová pandemie COVID-19. Až do poloviny května byly všechny rezervace Mihashi zrušeny a ona si není jistá, kdy bude moci znovu vystupovat naživo.

To však neznamená, že je připravena přijmout porážku. Mihaši se věnuje tvorbě informačních kamišibai, které zveřejňuje na svém kanálu na YouTube, a jeden klip, v němž vysvětluje, jak prát a znovu používat obličejové masky, byl do začátku minulého týdne zhlédnut více než 54 000krát.

V dnešní době nejistoty a omezeného kontaktu s lidmi je podle Mihaši tato umělecká forma důležitější než kdy jindy.

„Je velmi důležité se navzájem povzbuzovat a ujišťovat,“ říká. „Abychom se navzájem zasmáli. Kámišibai není něco tvrdého a vážného jako zprávy, ale má svůj vlastní způsob, jak se k lidem dostat. Můžeme vyslat zprávu, že společně to zvládneme.“

.