Juvenal byl římský básník stříbrného věku latinské literatury, poslední a nejvlivnější ze všech římských satirických básníků. Jeho kousavé „Satiry“ lze číst jako brutální kritiku pohanského Říma, ačkoli jejich přehnaný, komediální způsob vyjadřování činí takovou domněnku přinejmenším spornou.

Decimus Iunius Iuvenalis (v angličtině známý jako Juvenal) se narodil v Aquinu, malém městě v italském regionu Lazio, jako syn nebo adoptivní syn bohatého freedmana (osvobozeného otroka). Důvěryhodných životopisných informací je velmi málo. Některé prameny uvádějí datum jeho narození v roce 55 n. l. a podle jiných tradic přežil ještě nějaký čas po roce Hadriánovy smrti (138 n. l.), ale tato data jsou přinejlepším nepřesná. Protože své dílo nevěnoval, obvykle se předpokládá, že neměl mecenáše, a tak mohl být nezávisle bohatý, i když se zdá, že po určitou dobu byl také velmi chudý a závislý na dobročinnosti římských boháčů.

Stal se důstojníkem v armádě jako první krok ke kariéře ve správních službách císaře Domiciána, ale rozhořčil se, když se mu nepodařilo dosáhnout povýšení. Podle většiny životopisců prožil období vyhnanství v Egyptě, možná kvůli satiře, kterou napsal a v níž prohlásil, že dvorští favorité mají nepatřičný vliv na povyšování vojenských důstojníků, nebo možná kvůli urážce herce s vysokým vlivem u dvora. Není jasné, zda byl vyhánějícím císařem Traján nebo Domicián, ani zda zemřel ve vyhnanství, nebo byl před svou smrtí odvolán do Říma (druhá možnost se zdá být nejpravděpodobnější).

Juvenalovi je připisováno šestnáct číslovaných básní, poslední nedokončené nebo alespoň špatně dochované, rozdělené do pěti knih. Všechny jsou v římském žánru „satyry“ neboli satiry, rozsáhlé diskuse o společnosti a společenských mravech v daktylském hexametru. Kniha první, obsahující „Satiry 1 – 5“, které retrospektivně popisují některé hrůzy tyranské vlády císaře Domiciána, byla pravděpodobně vydána mezi lety 100 a 110 n. l.. Zbývající knihy byly vydávány v různých intervalech až do odhadovaného data knihy 5 kolem roku 130 n. l., i když přesná data nejsou známa.

Po technické stránce je Juvenalova poezie velmi jemná, jasně strukturovaná a plná expresivních efektů, v nichž zvuk a rytmus napodobují a umocňují smysl, s mnoha zákeřnými frázemi a pamětihodnými epigramy. Jeho básně útočí jak na zkaženost společnosti ve městě Římě, tak na pošetilosti a brutalitu lidstva obecně a ukazují hněvivé opovržení vůči všem představitelům toho, co tehdejší římská společnost považovala za společenskou úchylku a neřest. Například satira VI, dlouhá více než 600 řádků, je nemilosrdným a skálopevným odsouzením hlouposti, arogance, krutosti a sexuální zkaženosti římských žen.

Juvenalovy „Satiry“ jsou zdrojem mnoha známých sentencí, mezi něž patří „panem et circenses“ („chléb a cirkusy“, z čehož vyplývá, že to je vše, co prostý lid zajímá), „mens sana in corpore sano“ („zdravý rozum ve zdravém těle“), „rara avis“ („vzácný pták“, odkazující na dokonalou ženu) a „quis custodiet ipsos custodes?“ („co je to, co je to?“). („kdo bude hlídat samotné strážce?“ nebo „kdo bude hlídat strážce?“).

Za původce žánru veršovaných satir je obvykle považován Lucilius (který proslul svým skeptickým způsobem), známými zastánci tohoto stylu byli také Horác a Persius, ale obecně se má za to, že Juvenal dovedl tuto tradici k vrcholu. V římských literárních kruzích té doby však zjevně nebyl příliš známý, jeho současní básníci se o něm téměř nezmiňují (s výjimkou Martiala) a Quintilianova historie satiry z 1. století n. l. ho zcela vylučuje. Ve skutečnosti se Juvenalovi dostalo opožděného uznání až od Servia na konci 4. století n. l.

• „Satiry III“
• „Satiry VI“
• „Satiry X“

.