Johnny Hodges, rodným jménem Cornelius Hodges, přezdívkami Jeep a Rabbit, (narozen 25. července 1906, Cambridge, Massachusetts, USA – zemřel 11. května 1970, New York, New York), americký jazzový saxofonista, sólista orchestru Duka Ellingtona. Hodges, proslulý krásou svého tónu a mistrovstvím v baladách, patřil k nejvlivnějším saxofonistům v dějinách jazzu.

Původně byl Hodges samouk, hrál na bicí a klavír a ve 14 letech se začal věnovat sopránovému saxofonu. Poté se mu dostalo výuky od legendárního Sidneyho Becheta, jednoho z prvních významných jazzových sólistů a pravděpodobně jediného významného vlivu na Hodgese. V polovině 20. let působil v Bostonu a New Yorku, kde hrál v kapelách vedených Lloydem Scottem, Chickem Webbem, Bobbym Sawyerem, Luckeyem Robertsem a Bechetem. V roce 1928 se připojil k orchestru Duka Ellingtona a po následující čtyři desetiletí byl jeho nejvýznamnějším sólistou.

Hodges hrál v Ellingtonově saxofonové sekci na hlavní alt; jeho melodické linky byly důležitou součástí zvukové palety kapely. Objevil se na nespočtu Ellingtonových nahrávek, kde prokázal své umění v baladách („Warm Valley“, „Passion Flower“, „In a Sentimental Mood“) i v temperamentních číslech („Things Ain’t What They Used to Be“, „The Jeep Is Jumpin'“). Jeho smyslná elegance vyzařovala z velitelského zvuku a dokonale ovládal portamento (v jazzové hantýrce „rozmazávání“), při němž nástroj klouže z tónu na tón na způsob slide trombonu. Jeho základní styl se v průběhu let neměnil, ale jeho značná technika a harmonické cítění zajišťovaly, že jeho sóla zněla vždy svěže a moderně.

Hodges byl tak úzce spjat s Ellingtonem, že jazzové fanoušky překvapilo, když v roce 1951 opustil kapelu a založil vlastní combo. V Hodgesově kapele hráli i další Ellingtonovi veteráni jako Lawrence Brown a Sonny Greer, stejně jako mladý John Coltrane. Měli jeden hit, skladbu „Castle Rock“, ale trvalý úspěch se nedostavil a v roce 1955 se rozpadli. Hodges se vrátil k Ellingtonovu orchestru a zůstal s ním až do jeho smrti, i když se nadále věnoval vedlejším projektům a vedl příležitostné nahrávací relace pod svým jménem.

Hodgesův vliv byl v americkém jazzu tak pronikavý, že jeho styl napodobovaly následující generace saxofonistů, a to i ti, kteří ho nikdy neslyšeli hrát. Byl to skutečný originál, o kterém Ellington jednou řekl: „Johnny Hodges má naprostou nezávislost výrazu. Říká na lesní roh to, co chce říct,… svým jazykem, ze svého pohledu.“

.