John Clare je „kvintesencí romantického básníka“, jak píše William Howard v Dictionary of Literary Biography. S obdivem k přírodě a pochopením pro ústní tradici, ale s malým formálním vzděláním napsal Clare řadu básní a próz, z nichž mnohé byly publikovány až posmrtně. Jeho díla nádherně osvětlují svět přírody a venkovský život a zachycují jeho lásku k manželce Patty a k lásce z dětství Mary Joyceové. Ačkoli jeho první kniha Poems Descriptive of Rural Life and Scenery (1820) byla oblíbená u čtenářů i kritiků, Clare se po většinu svého života potýkal s profesními problémy. Jeho dílo se stalo široce čtené až sto let po jeho smrti.

Clare se narodil v roce 1793 v rolnické rodině v malé anglické vesnici Helpston. Navzdory svému znevýhodněnému původu – oba jeho rodiče byli prakticky negramotní – získal Clare v mládí určité formální vzdělání. Do svých dvanácti let navštěvoval každý rok několik měsíců denní školu, poté chodil do večerní školy, neformálně se učil s ostatními chlapci v okolí a ve volném čase četl. Mezi Clareovy oblíbené knihy patřil Robinson Crusoe od Daniela Defoea a The Compleat Angler od Izaaka Waltona. Během školních let se Clare seznámil se spolužačkou Mary Joyceovou a navázal s ní milostný vztah. Přestože se nakonec rozešli a Clare se oženil s Patty Turnerovou, věnoval Mary velkou část své pozdější poezie.
Ačkoli Clare získal určité vzdělání, práce, kterou vykonával z finanční nouze, spočívala převážně v manuální práci, jako je zahradničení, orba, mlácení nebo pálení vápna. Mezitím začal psát básně. K napsání své první básně „Ranní procházka“ se Clare inspiroval po přečtení knihy Jamese Thompsona Roční období. Když Clare začal psát více, jeho rodiče se nevědomky stali jeho prvními kritiky. Aby zajistil poctivé a objektivní posouzení, předčítal Clare rodičům své básně, jako by je napsal jiný autor, a ponechával to, co se jim líbilo, a vyřazoval to, co se jim nelíbilo. Brzy nashromáždil rozsáhlou básnickou sbírku, která vyšla v roce 1820 v nakladatelství Johna Taylora (který vydával i díla Johna Keatse) pod názvem Poems Descriptive of Rural Life and Scenery.
Rural Life se zabývá různými tématy a náměty, včetně přírody, lidové literatury, sociální nespravedlnosti a světa mysli, a obsahuje řadu básnických forem, jako jsou popisné verše, elegie, sonety a komické básně. V úvodu ke svazku Taylor obhajoval Clareovo napodobování jiných básníků (včetně Roberta Burnse), hojné používání dialektu a občasnou nesprávnou gramatiku. Taylor tyto aspekty Clareovy tvorby přičítal jeho mládí a znevýhodněnému původu a tvrdil: „Clare… nehledí na jazyk stejným způsobem jako logik. Uvažuje o něm spíše souhrnně než v detailech a maluje až do své mysli originál mícháním slov, jako malíř míchá své barvy.“
Rural Life měl úspěch, prodalo se ho tři tisíce výtisků a během roku prošel čtyřmi vydáními. Byl všeobecně dobře hodnocen. Například kritik časopisu Quarterly Review shledal, že Clare „popisuje venkovské scenérie živě, živě a jemně“. Příkladem Clareova popisného umění je báseň „Poledne“: „Všude jak ticho a jak klid, / nic není slyšet, jen ten mlýn; / zatímco oslněné oko zkoumá / vše kolem tekutý žár; / a uprostřed spalujících odlesků, / pokud se vážně díváme, zdá se, / jako by křivé kousky skla / opakovaně procházely.“
Clareovy pokusy o komedii však soudobá kritika považovala za vulgární nebo nevhodné. Příkladem je Clareova „My Mary“, parodie na báseň Williama Cowpera „Mary“: „Kdo, kromě nedělního bryndáku a šusťáku, / se denně brodí jako kachna, / s hlavou a ušima v mastnotě a blátě? / Moje Mary.“ Báseň byla z pozdějších vydání Venkovského života vyřazena – což byl příklad problému, který se vyskytoval po celou Clareovu kariéru. Podle Howarda „publikum, které si mohlo dovolit podporovat ho nákupem jeho knih, nebylo publikem, které by dokázalo pochopit směs venkovské zkušenosti a literární narážky, kterou poskytoval.“
Úspěch Rural Life přinesl Clareovi uznání a pomoc několika mecenášů. Toho roku navštívil Londýn, kde navštěvoval divadelní hry a večeře a stýkal se s literárními prominenty. Clare se také oženil s Patty Turnerovou, která již několik měsíců čekala jejich první dítě. Tlak slávy a rodiny sice poněkud zpomalil jeho tvorbu, ale Clare brzy vydal další sbírku The Village Minstrel, and Other Poems (1821). Ačkoli The Village Minstrel obsahuje řadu básnických stylů podobných těm ve Rural Life, témata sbírky jsou omezenější. Podle Howarda se Clare zaměřuje na „hodnotu venkovských sportů a zvyků“, ačkoli mezi další témata patří důsledky ohrazování pozemků, které byly kdysi ve společném vlastnictví, a osud cikánů. V „Cikánském táboře“ Clare napsal: „Mé toulky mě zavedly do cikánského tábora, / kde skutečná podobizna půlnočních čarodějnic, / s ošlehaným uzeným masem a roztrhanými hadry, / s neforemným kloboukem a povětrnostně ošlehaným pláštěm, / pod divokým úkrytem sukovitého dubu, / podél zeleně stejnoměrně bodá / svými poddajnými ohýbajícími se lískovými kmeny“.“
S Vesnickým minstrem byl Clare na cestě k vytvoření osobitějšího stylu. Howard poznamenal, že sonet „Summer Tints“ „obsahuje dobrou ukázku Clareových dozrávajících popisných schopností“: „Jak sladce jsem bloudil v obilí, / když léto svou tužkou vymetá stín / zrajících tónů na šachovnicové pláni: / Lehce plavé ovesné lány se žlutým ostřím; / A vousaté obilí, jak vojsko na přehlídce.“ Ačkoli kniha The Village Minstrel neměla takový úspěch jako Rural Life, prodávala se slušně a kritika ji přijala vesměs příznivě, přičemž mnozí recenzenti chválili Clareův básnický vývoj. Clare získal uznání za své líčení venkovského života a podle Howarda se recenzent Literary Gazette domníval, že „několik básní … pozvedne pověst venkovského barda nad jeho dřívější slávu“.
Clareovým dalším významným počinem, který vyšel, byl The Shepherd’s Calendar (1827). Ačkoli básník čerpal nápad na knihu z díla Edmunda Spensera, Howard poznamenal, že „jeho případné zpracování Spenserovy myšlenky přesahuje napodobení a vytváří novou, současnou verzi pastorály, zakořeněnou v půdě anglického… venkovského života“. V první části Pastýřského kalendáře Clare vymyslel báseň pro každý měsíc v roce a nabízí oslavu venkovského života, v níž figuruje pastýř. K dalším dílům patří „Poesie“ a „Sen“, temně napsaný popis noční můry. Pastýřský kalendář si nezískal takovou pozornost kritiky ani zájem veřejnosti jako Clareova dřívější tvorba: kritika se v názoru na přednosti sbírky rozcházela. Podle Howarda kritik London Weekly Review označil „Sen“ za „absurdní kus doggrelu a bombastičnosti“, zatímco recenzent Literary Chronicle shledal, že tatáž báseň „má… téměř byronovskou sílu a originalitu“. Sbírku však pochválil redaktor Eclectic Review Josiah Conder, který tvrdil, že kniha „vykazuje zcela jednoznačné známky intelektuálního růstu, zlepšeného vkusu a obohacené mysli“.
Ačkoli se Clare musel v letech následujících po vydání Pastýřského kalendáře potýkat s fyzickou i duševní nemocí, dokázal se zotavit natolik, že mohl vytvořit knihu The Rural Muse, která vyšla v roce 1835. The Rural Muse obsahuje písně, sonety a autobiografické básně. Ačkoli Howard považoval některá díla za „zklamání“, poznamenal, že jiná „ukazují, jak daleko Clare pokročil ve svém řemesle“. Howard ocenil originalitu básně „Podzim“, v níž Clare popisuje střídání ročních období: „Tvá tužka črtá přebytek stínů, / improvizuje plýtvání, až každá větvička / hoří tvým jemným dotykem / neuspořádaně božsky.“ Po vydání Venkovské múzy zájem kritiky i veřejnosti o Clareovo dílo nadále klesal. Pozornost, kterou kniha přinesla, však byla vesměs dosti pozitivní. Recenzent časopisu New Monthly Magazine prohlásil, že Clare prokázal „mnohem dokonalejší zpracování a mnohem lepší ovládání jazykových a metrických prostředků“ než ve svých dřívějších dílech. Podle Howardova názoru Clareovi editoři vyřadili z The Rural Muse mnoho básníkových nejlepších děl. „Clareova pověst by ve skutečnosti mohla být tímto svazkem více posílena, kdyby obsahoval více těch sonetů, které do něj Clare původně navrhoval.“
The Rural Muse byla poslední velkou sbírkou vydanou za Clareova života. Pokračoval v psaní, ale koncem třicátých let 19. století se jeho duševní i fyzické zdraví zhoršilo a lékař mu doporučil, aby se zotavil v ústavu. V roce 1836 byl Clare přijat do ústavu High Beech, kde mu byla ponechána značná volnost při psaní básní a procházkách po okolí. Básníkovi se však stýskalo po rodině a brzy začal být s touto situací nespokojený. V roce 1841 Clare odešel z ústavu a pokračoval v procházkách, dokud po čtyřech dnech nedorazil domů. Jeho pobyt byl však poměrně krátký, protože pro Patty bylo stále obtížnější ho zvládnout. Clare byl přijat do Northamptonského ústavu pro choromyslné – kde měl strávit zbytek života – pět měsíců poté, co opustil High Beech.
V tomto období Clare „začal žít v mysli a zdálo se, že má zmatené představy o sobě samém, zmatek, který se podivně a objevně mísí se svědomitě nesamozřejmým popisem“, jak uvádí autor Slovníku literární biografie R. K. R. Thornton. Mezi Clareovy azylové básně patří „Don Juan“ a „Dítě Harold“, které byly odvozeny z díla lorda Byrona. „Don Juan“, napsaný jazykem, který Howard označil za „zemitý“, je „blouznivou rozpravou o sexualitě, morálce a politice“. „Dítě Harold“ se zabývá charakterem básníků a láskou a velká část díla se věnuje Mary Joyceové, přičemž Patty je odsunuta do postavení „jiné“ manželky. Howard považuje „Dítě Harolda“ za „jednoznačně nejoriginálnější Clareovo dílo“.
Mnoho dalších Clareových básní z tohoto období jsou tradiční milostné verše a písně psané různým ženám, zejména Mary Joyceové. Básník však stále tvořil originální díla. Howard uvádí „Oblíbené místo“ jako jednu z Clareových „působivých řad originálních textů“: „Krásné štěrkové procházky porostlé / mechem & trávou malá místa, kde / básník sedával, aby psal“. Některá Clareova pozdější díla podle Howarda nabízejí „chvilkové pohledy do Clareovy mysli, které odhalují jeho přetrvávající bludy, ale také něco z úzkosti, která vyplývala z jeho částečné příčetnosti“. V jednom z Clareových dopisů z roku 1860 se píše: „Vážený pane, jsem v blázinci & docela jsem zapomněl Vaše jméno nebo kdo jste, musíte mě omluvit, protože nemám co sdělit nebo o čem vyprávět & proč jsem zavřený, nevím, nemám co říct, takže končím Váš s úctou John Clare.“
Po více než dvaceti letech v Northamptonu Clare v roce 1864 zemřel. Nová vydání a dosud nevydané sbírky jeho děl vycházely i po jeho smrti. V novějších vydáních Clareova díla, včetně edic The Later Poems of John Clare a The Shepherd’s Calendar od Erica Robinsona a Geoffreyho Summerfielda, se znovu objevily Clareovy jazykové, pravopisné a interpunkční zvláštnosti, které v raných verzích „opravili“ jeho editoři. Clareův názor na pravidla gramatiky citoval Thornton: „píšu-li srozumitelně, je mi všeobecně rozuměno, tho nepoužívám tu trapnou skvadru teček zvanou čárky dvojtečky středníky &c & právě z toho důvodu, že ačkoli je každý den v týdnu hodinu co hodinu drilovala každá slečna z internátní školy, která předstírá, že drbe v korespondenci, neznají jejich správné cvičení, neboť staví do latě i gramatiky a nikdo jim nedokáže přiřadit správné místo.“
Clareovo dílo stále přitahuje čtenáře, básníky i vědce. Ve 20. století Clarea znovuobjevili zejména básníci: John Ashbery napsal Clarovi báseň „Pro Johna Clarea“ a psal o něm v knize Jiné tradice (2000). A vědci nyní uznávají Clarea jako významného básníka a prozaika. „Jako pozorovatel toho, jak to vypadalo v Anglii na počátku devatenáctého století, a to nejen pro venkovany, ale i z venkovského pohledu, je nenahraditelný,“ prohlásil Thornton. V Clareových prózách, uzavřel Thornton, „vidíme… v ostré jasnosti odrážet samotnou podstatu doby, místa, jazyka, kultury a času.“

.