A. Jób směřuje stížnost jak k zemi, tak k nebi.

1. Jób si stěžuje jak na zemi, tak na nebe. (1-2) Jóbův zlomený duch.

„Můj duch je zlomený,
mé dny vyhasly,
hrob je pro mne připraven.
Nejsou se mnou posměváčci?“
A nezůstává mé oko na jejich provokaci?“

a. Můj duch je zlomen, mé dny vyhasly: Jób pokračoval ve stejném pocitu porážky a zlomení, jaký popsal v předchozí kapitole.

b. Nejsou se mnou posměváčci: Nedostatek soucitu a pomoci ze strany Jóbových přátel – to, že začali jako soucitní trpitelé (jako v Jobovi 2,11-13), ale stali se posměváčky, když Jób nereagoval na jejich moudrost tak, jak si mysleli, že by měl – bylo obzvláště bolestným aspektem jeho krize.

2. (3-5) Jób prosí nebe, aby ho podrželo a podpořilo.

„Nyní za mě u sebe slož zástavu.
Kdo je ten, kdo mi podá ruku?“
Protože jsi jejich srdce skryl před rozumem,
proto je nepovýšíš.
Kdo mluví lichotky ke svým přátelům,
i oči jeho dětí zjihnou.“

a. Kdo je ten, kdo mi podá ruku: Jób cítil – podle svých poměrů oprávněně -, že nebe je proti němu. Zde prosil o smírnou dohodu mezi sebou a nebem.

i. NIV překlad Jóbova 17,3 je užitečný: Dej mi, Bože, slib, který požaduješ. Kdo jiný za mě složí záruku? Jde o to, že Jób volal k Bohu a říkal: „Budeš to muset dát do pořádku, Bože; není v mých silách to udělat“. To je zvláště významné ve světle hlavní myšlenky Jobových přátel, že je jeho povinností činit pokání a dát věci mezi sebou a Bohem do pořádku.

ii. Jób v malém pochopil celý tón spasení podle Nové smlouvy: Bůh učinil smíření a usmíření, nemusíme to dělat sami.

b. Skryl jsi jejich srdce před porozuměním: Jób pochopil, že kdyby Bůh chtěl informovat srdce jeho přátel, byl by toho plně schopen. Nakonec i nesympatický způsob jeho přátel byl aspektem Jobovy krize, který Bůh dovolil.

c. Proto je nepovyšuješ: Zároveň byli Jóbovi přátelé zodpovědní za svůj nedostatek porozumění. To, že jim Bůh odepřel porozumění, bylo důkazem jeho nelibosti vůči nim.

d. Kdo mluví lichotivě ke svým přátelům, tomu i oči jeho dětí zjihnou: Job zde jako by ospravedlňoval svá tvrdá slova vůči přátelům. Uvědomuje si, že by bylo špatným odrazem jeho charakteru, kdyby jim prostě lichotil.

I. „Pátý verš je přísloví. Jób připomínal svým rádcům neblahé následky pomluv.“ „Jób se snažil říci, že pomluvy mají neblahé následky. (Smick)

B. Slabý, jasný záblesk v Jóbově beznadějném stavu.

1. Jóbova beznadějná situace. (6-9) Jób vysvětluje svůj současný stav a konečné řešení, v něž doufá.

„Ale on mě učinil pořekadlem lidu,
a stal jsem se tím, komu lidé spílají do tváře.
Mé oko také pohaslo pro zármutek,
a všechny mé údy jsou jako stíny.
Praví lidé se tomu diví,
a nevinný se bouří proti pokrytci.
Však spravedlivý se drží své cesty,
a ten, kdo má čisté ruce, je silnější a silnější.“

a. Udělal ze mě nadávku lidu a stal jsem se tím, komu lidé plivou do tváře: Job zde s básnickou silou mluvil o svém ponížení a o tom, jak moc byl pokořen. Připomíná nám univerzální princip ponížení člověka.

i. Jóbovo vlastní ponížení bylo tak úplné, že mohl říci: „Upřímní lidé se tomu diví“. Přihlížejícím bylo těžké uvěřit, že tento spravedlivý muž byl tak vážně postižen.

ii. Naše vlastní ponížení je nevyhnutelné. Křehkost lidstva a padlá povaha tohoto světa se spojují, aby učinily ponížení člověka jistým, a přesto může přijít v mnoha podobách. Naše ponížení nás může potkat kvůli našemu vlastnímu hříchu, kvůli našim vlastním slabostem, kvůli okolnostem, které nemůžeme ovlivnit, nebo kvůli tomu, co na nás naloží druzí.

iii. Ponížení lidstva má naštěstí svůj vzor a sympatie v Ježíšově životě. On sestoupil po žebříku z nebeské slávy až na samé dno lidské zkušenosti (Flp 2,5-8), aby ponížení člověka dal smysl i důstojnost.

iv. Jsme také vděčni, že ponížení slouží jako brána k milosti. Tato zásada platí: Bůh se pyšným staví na odpor, ale pokorným dává milost (Přísloví 3,34; Jak 4,6; 1 Petr 5,5).

b. Učinil mě synonymem lidu: Ačkoli Job uznával své ponížení, hlásal také Boží svrchovanost. Příčinu své krize neshledával ve slepém osudu nebo dokonce v lidské krutosti. Chápal, že pokud je skutečně synem lidí a člověkem, kterému lidé spílají do tváře, je to proto, že ho takovým učinil Bůh.

i. Job a jeho přátelé se neshodli na mnoha věcech, ale na tomto se shodli. Neshodli se na důvodech, proč ho Bůh takovým učinil, ale všichni za tím viděli svrchovanou a velkou Boží ruku.

ii. Pochopení této skutečnosti nám může pomoci – i když to pro Jóba i pro nás v podobných situacích bylo samozřejmě těžké -, že Bůh má dobrý a láskyplný plán, i když dopustí naše ponížení.

iii. Jób se skutečně stal synonymem lidí. „Moje trápení a neštěstí se staly předmětem všeobecného hovoru, takže moje bída a utrpení jsou příslovečné. Chudý jako Jób, Utrpení jako Jób jsou přísloví, která se dostala i do naší doby a stále se používají“. (Clarke)

c. Spravedlivý se však bude držet své cesty a ten, kdo má čisté ruce, bude silnější a silnější: V této části Job přidal poslední, důraznou pointu a prohlásil vítězství spravedlivých. I ve své krizi měl záblesky víry, které osvětlovaly noc jeho utrpení.

i. Toto vítězství přichází ve vytrvalosti, protože spravedlivý se bude držet své cesty. Toto vítězství zakusí sám Job, když vydrží své těžké a dlouhé období krize.

ii. Toto vítězství přichází v pokroku, protože ten, kdo má čisté ruce, bude stále silnější. Jóbova situace se nezlepšila v jediném okamžiku. Byly tu záblesky inspirace a jasnosti, ale celkově ho Bůh provedl krizí v dlouhodobé zkušenosti.

iii. „V několika z těchto veršů má Job prorocky hovořit o svém budoucím obnovení a o dobru, které by náboženská společnost měla vyvodit z historie jeho původního bohatství, následné chudoby a utrpení a konečného obnovení zdraví, pokoje a prosperity.“ (

iv. Přesto se spravedlivý bude držet své cesty: F. B. Meyer uvedl několik důvodů, proč tomu tak je.

– „Budeš se držet své cesty, protože tě Ježíš drží ve své silné ruce. On je tvůj Pastýř; přemohl všechny tvé nepřátele a ty nikdy nezahyneš.“

– „Budeš se držet své cesty, protože Otec si předsevzal, že skrze tebe oslaví svého Syna; a v jeho koruně nesmí být mezery tam, kde by měly být klenoty.“

– „Budeš se držet své cesty, protože Duch svatý si umínil učinit tě svým sídlem a domovem; a on je v tobě věčným pramenem svatého života.“

2. (10-16) Jóbův pocit beznaděje

„Ale prosím, vraťte se všichni,
protože mezi vámi nenajdu jediného moudrého.
Mé dny pominuly,
mé záměry se přerušily,
i myšlenky mého srdce.
Mění noc v den;
„Světlo je blízko,“ říkají tváří v tvář temnotě.
Jestliže čekám na hrob jako na svůj dům,
jestliže si ustelu v temnotách,
jestliže říkám zkáze,
„Ty jsi můj otec,“
a červu,
„Ty jsi má matka a má sestra,“
kde je tedy má naděje?
Co se týče mé naděje, kdo ji vidí?“
Sestoupí k branám Šeolu?“
Máme spolu odpočívat v prachu?“

a. Vždyť mezi vámi nenajdu jediného moudrého člověka: Jób zde znovu vrhl řečnickou výzvu svým přátelům a urazil je, stejně jako oni urazili jeho.

b. Mé dny pominuly, mé záměry jsou přerušeny: Jób se nyní smířil s tím, že jeho dobrá a silná léta jsou za ním, a neočekával rychlou smrt, po které kdysi toužil, ale možná postupný úbytek sil a schopností, až prostě zahyne.

c. Mění noc v den; „Světlo je blízko,“ říkají tváří v tvář temnotě: Job myslel na svou blížící se smrt a utěšoval se tím. Ta by jeho současnou noc proměnila v den. Zkáza hrobu by mu byla blízká jako člen rodiny.

i. „Rádci říkali, že noc se pro Jóba změní v den, jen když se dá do pořádku s Bohem (srov. Job 11,17). V Jobovi 17,12-16 Job jejich rady parodoval. Bylo to jako jít do hrobu s představou, že stačí se k němu chovat jako k domovu, kde je teplo a milovaný člověk, a stane se takovým.“ (Smick)

ii. „Podívej se, jak oblažuje zkaženost a červy, jako by s nimi byl v příbuzenstvu a nejbližším příbuzenstvu; tak se jim jakoby dvoří, aby ho byli ochotni přijmout, čímž dává najevo, jak ochotně chce zemřít.“ (Srov. (Trapp)

d. Kde je tedy moje naděje: Zároveň se tato útěcha Jobovi nelíbila. Uvědomoval si, že důvěřovat hrobu je chatrná a křehká naděje; nemohl si být jistý, že ho naděje bude následovat až do Šeolu a dá mu odpočinek.

i. Jób tedy končí tuto řeč s rozporuplnou nadějí; přeje si smrt, ale není spokojen ani si není jistý touto nadějí. To, co skutečně chtěl, bylo řešení od Boha, ale zdá se, že se této naděje vzdal.

ii. „Sám Job, ačkoli si je někdy silně jistý, je v této věci často sužován pochybnostmi a obavami, takže jeho výroky a zkušenosti se často zdají být rozporuplné. Snad to ani jinak být nemohlo; pravé světlo tehdy ještě nepřišlo: Život a nesmrtelnost vynesl na světlo až Ježíš svým evangeliem.“ (Clarke)