Ironie byla hustá. Tady byla veteránka v oboru, neméně vyučující žurnalistiky na Harvardu, která se mýlí ve faktech v knize o „boji za fakta“ v současném zpravodajství. A co bylo ještě závažnější, Abramsonová se při vztyčování prstu nad novými médii dopustila jednoho z nejneodpustitelnějších prohřešků v tomto odvětví – vykrádání textů jiných novinářů.
Populární na Rolling Stone
Seděl jsem na tribuně středoškolské tělocvičny ohromen. Abramson byl člověk, kterého jsem si vážil, a po přečtení úryvku v časopise New York jsem se těšil, až se mi dostane do rukou výtisk knihy Obchodníci s pravdou. Zasáhla mě upřímnost, s jakou psala o tom, že ji vydavatel Timesů Arthur Sulzberger mladší vyhodil – a čestnost, kterou v té těžké chvíli prokázala. „Předal mi tiskovou zprávu, v níž oznamoval, že jsem se rozhodla z Timesů odejít,“ píše. „Podívala jsem se mu přímo do očí a řekla: ‚Arthure, celou svou kariéru jsem zasvětila tomu, abych říkala pravdu, a s tímto tiskovým prohlášením souhlasit nebudu. Řeknu, že jsem byla propuštěna.“ Úryvek končí zprávou o tom, že kdysi vzkvétající digitální mediální společnosti – mezi nimi Vice a Buzzfeed – v poslední době nesplnily finanční cíle. „Jak jsem se ovšem dozvěděla,“ píše, „situace se může změnit během okamžiku.“
Pro Abramsonovou se obrázek změnil v okamžiku v polovině jejího vystoupení ve Fox News minulou středu večer. Moderátorka Martha MacCallumová se začala Abramsonové vyptávat na obvinění z plagiátorství, která se „právě objevila na Twitteru“. Inženýr Foxu vystřihl rozdělenou obrazovku: Abramsonové vedle dokumentu, který Moynihan zveřejnil na Twitteru a který srovnával můj text s verzí z Abramsonové knihy. Jak velmi zvláštní bylo vidět, jak se všední část devět let starého článku, na jehož napsání si sotva vzpomínám, drží v ruce, aby pomohla náročným divákům Fox News pochopit, že Jill Abramsonová je plagiátorka. Jak neskutečné bylo být náhle a nevědomky zapleten do takového skandálu s osobností, které jsem si dlouho velmi vážil.
Nejznepokojivější na celém večeru byl způsob, jakým Abramsonová smetla obvinění z plagiátorství jako tolik špíny ze svého ramene. „Myslím, že to vůbec není problém,“ řekla MacCallumové. Později se zdálo, že změnila názor, když na Twitteru napsala: „Beru vážně vznesené otázky a dotyčné pasáže přezkoumám.“ Druhý den Abramsonová vydala prohlášení, v němž uvedla: „Poznámky v několika případech neodpovídají správným stránkám, což bylo neúmyslné a bude to neprodleně opraveno. Jazyk je v některých případech příliš blízký a měl být uveden jako citace v textu. I to bude opraveno.“
V následujících dnech poskytla Abramsonová rozhovory pro Vox a CNN. Nepřesvědčivě obešla definice plagiátorství, které zastávají Timesy a Harvard, a tvrdila, že se provinila jen nedbalostí. Tvrdila také, že Vice „vede proti její knize kampaň“. Při vší té dvojsmyslnosti a snaze vyhnout se nálepce plagiátora Abramsonová stále dostatečně nevysvětlila, jak se moje texty a texty několika dalších novinářů ocitly téměř doslovně v její knize. Necítil jsem se osobně dotčen, jak se někteří kolegové domnívali, že bych se právem měl cítit. Ale myslel jsem si, že mi náleží přímé odpovědi. Koncem minulého týdne jsem tedy prostřednictvím Simona & Schustera, vydavatele knihy Obchodníci s pravdou, požádal Abramsonovou o rozhovor.
V pondělí odpoledne mi Abramsonová zavolala z kampusu Harvardu, kde měla vést seminář o úvodu do žurnalistiky. Podle sylabu Abramsonové semináře „Žurnalistika v době Trumpa“ z jara 2019, jehož kopii zveřejnila na Twitteru jedna ze studentek Hannah Gaisová, jsou Obchodníci s pravdou zařazeni jako povinná četba.
Jake Malooley: Chápu, že to pro vás byl těžký týden, takže oceňuji vaši ochotu k rozhovoru.
Jill Abramsonová: Můžu s něčím začít? A vím, že jsme na záznamu, ale chtěla jsem začít a omluvit se vám přímo a osobně za to, že jsem, víte, použila materiál z vašeho článku v Time Out Chicago o Jasonu Mojicovi a neuvedla jsem poznámku pod čarou s uvedením článku. To byla nedbalá chyba. V žádném případě jsem nechtěl ukrást vaši práci. A víte, cítím se hrozně kvůli, víte, chybě. Je to moje vina. Je to moje chyba. A jsem ráda, že ses ozval, protože jsem nevěděla, jak tě zastihnout. Snažila jsem se spojit se všemi, kteří se na tomhle průšvihu podíleli a kterým jsem mohla nějak ublížit. A víte, jen jsem vás chtěl ujistit, že to nedopatření bylo napraveno. V textu a v poznámce pod čarou uvádím Time Out Chicago s vaším jménem. Jen jsem chtěl být, víte, důsledný. Řekl jsem, že kdykoli mě někdo upozorní na oprávněnou chybu nebo omyl, když si to ověřím, pokud jsem udělal chybu, udělám to, co jsem vždycky říkal všem kolegům novinářům nebo svým studentům, a to je okamžitá oprava.
Cením si omluvy. Chci, abyste věděl, jak zvláštní je, že mé jméno a moje práce jsou spojovány s plagiátorským skandálem, zvláště když jde o někoho vašeho formátu. Proč si však myslíte, že jste nenabídl veřejnou omluvu – nejen dotčeným novinářům, ale také čtenářům, kteří si vaši knihu předobjednali?“
Víte, rozhodně cítím, že každý, kdo uvidí knihu nebo mé dílo, je těmito několika chybami nenapravitelně pošpiněn. A bolí mě kvůli nim srdce. Samozřejmě mě to mrzí. Omlouvám se čtenářům a všem, kteří se cítí poškozeni. Neměl jsem v úmyslu přebírat něčí práci bez uznání nebo se dopouštět faktických chyb. Snažil jsem se udělat to jediné, co jsem mohl, tedy transparentně o nich informovat a opravit je. Samozřejmě mě to mrzí.
Co se týče úmyslu, to je důležitý bod. Plagiátorství, ať už s úmyslem, nebo bez něj, je pořád plagiátorství. I kdybyste to neměl v úmyslu, na úmyslu vlastně nezáleží.“
No ano, vlastně záleží. Ano, záleží.
Není neúmyslné plagiátorství stále plagiátorstvím?
Ne, není. Vždyť se můžete poradit s vlastními odborníky. Je možné, že ne všichni se mnou budou souhlasit, ale mluvil jsem s řadou uznávaných významných vědců, kteří řekli, že to není prodejná chyba. Je to veniální chyba, která je neúmyslná. Takže nevím, mám pocit, že jsem na všechny tyto otázky odpověděl. Tak co ode mě ještě potřebujete?“
S jakými odborníky jste se radil?“
To vám neřeknu. Nebudu, víte, zatahovat do téhle šlamastyky další lidi. Ne.
Říkáte, že jste neměl v úmyslu plagiovat. Pro ty, kteří jsou ochotni ti dát za pravdu, je jedna z věcí, která stále není jasná, jak přesně se to stalo. Nedbalost je jedna věc, ale řada případů, kdy se ve vaší knize objeví věty totožné s textem jiného novináře, se zdá být věcí druhou. Jak přesně se téměř identické věty do knihy dostaly?“
Myslím, že v několika případech – nyní je jich tuším šest – je řada z New Yorkeru, článku, který uvádím na jiném místě v poznámkách pod čarou, což podle mě podtrhuje neúmyslnost toho všeho. Vrátil jsem se a podíval se a myslím, že moje chyba byla opět v procesu přechodu od první verze k rukopisu napsanému na stroji do galerií. Nějak jsem si pro sebe očísloval slova do poznámek pod čarou a nějak jsem v těchto případech – chci říct, že jsou to většinou faktické věci. Není to tak, že by na mě vyskočily jako: „Páni, tohle není moje“. Spletl jsem si je se svými.
Takže jste měl ve výzkumném dokumentu pasáže faktografického textu vytažené z různých zdrojů a při sestavování knihy jste si říkal: „Tohle jsem napsal já?“
Chci říct, že jsem se snažil být pečlivý a opatrný a zřejmě se mi to nepodařilo splnit.
Právě, ale snažím se promyslet, jak přesně se to stalo. Měl jste asistenta, který tyto faktografické pasáže vytahoval?“
Ne, to nebyla chyba asistenta. Nějakou asistenci jsem měl, ale tohle jsou moje chyby.
Takže byste našel třeba můj článek o Jasonu Mojicovi z Vice, vzal ten kus textu a vložil ho do výzkumného dokumentu. Odpovídá to vašemu postupu?“
Víte, nevím, jestli je to přesně tak, ale je to něco blízkého. A snažil jsem se být pečlivý a opatrný. Některé věci, jen velmi málo, mi proklouzly.
Právě, ale pořád se snažím si to zabalit do hlavy –
OK, myslím, že jsem to opravdu vysvětlil. Máte ještě nějaké další věci? Protože ve tři hodiny mám tříhodinovou hodinu, kterou musím odučit.
Nejvíce znepokojující na plagiovaných částech vaší knihy jsou asi drobné slovní změny – například změna příjmení osoby na zájmeno – které jako by naznačovaly něco ještě zákeřnějšího než nedbalé citování. Vypadá to totiž, jako byste vy nebo někdo, kdo s vámi spolupracoval, záměrně změnil právě tolik těchto vět, abyste se odhodlaně snažil vyhnout odhalení.
Věřím, že to opět není s nějakým zlým úmyslem. Ale při rychlém pořizování poznámek jsem pravděpodobně – tedy změna jména na zájmeno by byla opět nedbalá. Je to na mně. Už jsem to říkal opakovaně. A to je opravdu všechno, co k tomu řeknu. OK?“
Stále však není jasné, jak k tomu došlo. To je jedna z otázek, která mě bude pořád pálit.
No, opravdu si myslím, že jsem to vysvětlil.
Řekl jsi to Wox: „Je zřejmé, že jazyk je v některých případech příliš blízký, ale já nezvedám originální myšlenky. Znovu opakuji, že bych si přál, aby citace byla správná, ale není to úmyslné vykrádání nebo přebírání něčích původních myšlenek – jsou to prostě fakta.“ Jako kolegu novináře mě to obzvlášť rozčílilo, protože jste se snažil minimalizovat závažnost své výpůjčky tím, že jste zlehčoval práci, kterou jsem já a další novináři vynaložili na získání těchto faktů.
To jsem rozhodně neměl v úmyslu. Uváděl jsem pravdu, která spočívá v tom, že většina těchto materiálů je faktická. Nebylo to tak, že bych říkal, že to není důležité. Teď už opravdu musím jít. Myslím, že se tak nějak točíme pořád dokola.
No, mám ještě několik otázek. Máte pocit, že kvůli problémům s vaší knihou utrpěla vaše důvěryhodnost jako novináře?
To mi nepřísluší posuzovat.
Ptám se proto, že vím, že kdybych udělal něco podobného, co jste udělal vy, určitě bych ztratil možnost získat práci jako novinář. Máte vůbec strach o to, abyste měl možnost pracovat jako novinář?“
Ne. Mám strach o to, abych všechno opravil a ujistil se, že v těch několika jasných případech, kdy jsem v poznámkách pod čarou neuvedl zdroj, byly tyto případy opraveny. To je vše, co mohu udělat. A to mi nepřísluší posuzovat.
Řekl jste, že uprostřed plagiátorského humbuku kolem Obchodníků s pravdou by čtenáři neměli ztrácet ze zřetele, že kniha nabízí zajímavé poznatky o proměnách zpravodajského byznysu.
Četl jste mou knihu? Jsem jen zvědavý.
Ne, vlastně nečetl.
Jo, to bych si přál, abyste četl. Nebo že bys to udělal.
Řekl jsi to Wox: „Opravdu jsem chtěl být o důležitosti pravdy a faktů. Nemyslím si, že by tyto záležitosti“ – mám na mysli obvinění z plagiátorství – „měly zastínit to, co považuji za opravdu zajímavou knihu“. Ale jak dobře víte, existuje ono implicitní pravidlo, že jakákoli chyba zpochybňuje pravdivost celého projektu, ať už se jedná o článek nebo knihu.
Totiž, jsou to všechno vaše soudy. A je naprosto vaše právo je vynášet, ale já se k nim nebudu vyjadřovat. Dobře?
Když říkáte, že nechcete, aby plagiátorství zastínilo to, co považujete za opravdu zajímavou knihu, rozumím tomu. Ale v žurnalistice jediná závažná chyba zpochybňuje důvěryhodnost celé vaší práce.
A to může být váš názor. Nemám k tomu žádný komentář. Nepřísluší mi to říkat.
Ale přísluší to říkat vám: Vy jste autor! A jsi také vysoce uznávaný novinář.
Ty, Jaku, na to máš samozřejmě utvořený názor a máš na něj právo a můžeš ho napsat.
To ale není názor, který jsem chtěl. Chtěl jsem, aby se mi tvoje kniha líbila.“
Dobře, ale vždyť jsi ji ani nečetl. Tak doufám, že si ji přečteš.
Ale chápeš, proč bych ji nečetl? Protože zpochybňuje celý projekt.
Ano, je naprosto tvoje právo ji nečíst, Jakeu. Já už půjdu. Respektuji tě. Ještě jednou se velmi omlouvám, že jsem řádně nepřipsal tvůj článek v Time Out, ale už musím jít. Takže se s vámi zdvořile rozloučím, ano?
Tento rozhovor byl kvůli délce zkrácen.
Oprava: V tomto článku bylo dříve uvedeno, že Abramsonová je na cestě na svůj seminář „Žurnalistika v době Trumpa“, který se koná na jaře 2019. Článek byl opraven a upřesněn tak, že byla na cestě na kurz Úvod do žurnalistiky.