Psaní písní každý den je pro 53letého Tweedyho něco mezi stálou prací a duchovní praxí. „Upřímně cítím potřebu mít to ve svém životě,“ říká. „Cítím se lépe, když to dělám, a snažím se nevynechávat dny. Je to skoro jako cvičení nebo něco podobného.“ Ne každý den je plný jiskřivého lesku; důležité pro něj je vydržet u toho i tak. „Někdy to bude spíš taková údržbářská práce,“ pokračuje. „Ale to vede k tomu, že se postavím do cesty nějakému inspirativnímu momentu, kdy mám nápad, který mě super nadchne.“

Tweedy zůstal na lince, abychom vedli rozsáhlý rozhovor o katalogu Wilco, od Summerteeth z roku 1999 po Schmilco z roku 2016 a další; o tom, jak se v průběhu času vyvíjel jeho vlastní přístup k tvorbě desek; o jeho odhodlání solidarizovat se s hnutím Black Lives Matter; a o tom, proč se cítí optimisticky ohledně šancí Joea Bidena v den voleb.

V knize píšete o tom, jak mohou být termíny a omezení užitečné pro tvůrčí práci. Fungovala pro vás tímto způsobem éra karantény – máme tu hromadu času, mohli bychom něco udělat?“

Karanténa mi vyhovuje. Mám předpandemické návyky. Svým způsobem je to trochu otevřenější, protože je to poprvé v životě, kdy nevím, kdy budu zase koncertovat. To je opravdu nové. Ale i před pandemií jsem měl tendenci dodržovat docela pevný pracovní rozvrh a malou izolaci.“

Nové album jste nahrával výhradně se svými dvěma syny, Spencerem a Sammym Tweedyovými. Když byli malí, říkal sis někdy: „Tak za dvacet let by tihle kluci mohli být moje kapela?“

To mě nikdy nenapadlo, když byli opravdu malí. Spencer začal hrát na bicí velmi, velmi mladý a už v raném věku projevoval určité přirozené schopnosti. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že by se tomu mohl věnovat profesionálně, ale bavilo mě chodit na parket a hrát s ním, když byl opravdu malý. Sammy se hudebním nástrojům u nás doma nikdy tolik nevěnoval, dokud se nedostal více do puberty. Myslím, že to bylo nejspíš proto, že to byla dlouho záležitost jeho staršího bratra, takže to bylo něco, co možná trochu odsunul, aby měl nějakou samostatnost a vlastní osobnost. Ale nakonec podlehl siréně všeho toho vybavení v domě.

Spousta lidí se právě teď snaží dělat tvůrčí práci s ještě mladšími dětmi doma. Máš nějakou radu, jak zůstat kreativní, když zároveň vyměňuješ pleny nebo pomáháš dítěti se vzdálenou výukou?“

No, jeden způsob, jak se na to dívat, je, že můžeš trávit mnohem víc času s nejlepšími učiteli kreativity – s těmi malými lidmi, kteří celý den improvizují na virtuózní úrovni. Neustále inovují způsoby interakce se světem. To je pro mě úžasné a inspirující být nablízku.“

V knize je několik užitečných rad, jak na to, připomenout si, že vaše idealizovaná doba, kterou byste potřebovali na vytvoření něčeho, je jen překážkou, kterou jste si postavili do cesty, abyste mohli začít. Jinými slovy, kdybyste si řekli: „Přijmu jen to, co zvládnu vyrobit za pět minut,“ je pravděpodobné, že strávíte deset minut a vyrobíte něco, v čem jste se ztratili o něco víc. Ne nutně s cílem, aby to bylo skvělé. Důležité je prostě začít.“

Na novém albu hraješ na opravdu skvělou elektrickou kytaru, víc než za poslední dobu. Co tě k tomu opět přivedlo?“

Chci říct, že na každé desce jsem hrál hodně na elektrickou kytaru. Víc, než si možná spousta lidí myslí. Ale časy, kdy jsem celou desku strávil hraním na hlavní kytaru – naposledy jsem to udělal snad na desce A Ghost is Born. A dává mi to smysl, protože to byl jeden z mých nejnižších bodů mimo hudbu, těsně předtím, než jsem musel jít do nemocnice a uzdravit se. Myslím, že ten vnější svět se na téhle desce asi nejvíc projevuje ve hře na kytaru. Přijde mi, že je to pro mě ten nejjednodušší nástroj, po kterém můžu sáhnout, když nevím, co říct, ale hodně toho cítím.

Když jsi během deseti a půl let od alba A Ghost Is Born nehrál s Wilco tolik kytarových sól, bylo to částečně i o tom, že ses k té části svého života nechtěl vracet?

Jak jsem říkal, jsem tam ve spoustě věcí, kde by se lidé mohli domnívat, že je to někdo jiný. Možná je to tím, že je to sólová deska, že to lidi slyší jako mě. Jak už bylo řečeno, jsou tam samozřejmě věci, které Nels dělá a které bych já nikdy dělat nemohl, a ty jsou na všech těch deskách po Zrodil se duch. Myslím, že primární důraz je přesně tam, kde by měl být, na Nelsovu hru.

Frustrovalo mě, že nemůžu být oběma těmi lidmi, a musel jsem si vybrat priority. Pro mě je to úplně jiný člověk než ten, který brnká na akustickou kytaru a zpívá, písničkář. Chlap s elektrickou kytarou je svým způsobem komentátor. A abych byl upřímný, nikdy jsem tyhle dvě věci nedokázal výkonnostně spojit. To je něco, co vám natáčení desky během karantény umožní možná trochu víc.“

V listopadu vyjde deluxe reedice alba Summerteeth skupiny Wilco. Kolik času jsi strávil tím, že ses k tomu materiálu vracel?

Nevěnoval jsem tomu moc času. Máme skvělý tým lidí, kteří dělají archiv Cheryl Pawelski. Spencer vlastně hodně poslouchala demosnímky. Našel krabici s kazetami s demosnímky. Hodně k tomu přispěl. Já jsem si všechno poslechl možná několikrát.

Zpětně to bylo zajímavé poslouchat. Mám pocit, že tam byla kapela, která začala být opravdu dobrá v něčem, co už jsem nechtěl dělat. Je tu kapela, která byla zaměřená na to, aby hrála Being There a měla zhýralý rockový &rolový styl, jak se prezentovat. Když to slyším, slyším sám sebe, jak jsem k té prezentaci skeptický. Prostě jsem chtěl mít větší prostor pro růst, než jsem měl pocit, že jsou schopny růst jiné kapely, které se tímto typem hudby zabývají.

Máš pocit, že se ti od té doby podařilo vyřešit nějaké to napětí mezi různými druhy hudby, které jste mohli s Wilco dělat?

No, Wilco je teď úplně jiná kapela. Wilco je soubor, který je postavený na tom, že má větší volnost, aby mohl být v těchto věcech dobrý – ale také aby se mohl odklonit do odboček, které by pro kapelu ze Summerteethovy éry byly opravdu, ale opravdu obtížné. To byl cíl už dlouho, a začal ještě před Summerteeth. Prostě se mi líbí myšlenka, že by Flamin‘ Groovies mohli existovat ve stejném vesmíru jako Can, abych vybral dvě kapely z hlavy. Prostě chci, aby existovala širší část mé sbírky desek, ze které bych mohl čerpat.“

Ptám se proto, že když poslouchám posledních pár věcí, které jsi udělal, zdá se mi, že se ti lépe daří vracet se k té studnici folkové nebo countryové hudby a nemusíš ji nutně posouvat do jiné roviny.

Myslím, že je to možná pravda. Ale taky si myslím, že to, co děláme, děláme už tak dlouho, že kdyby někdo jiný přišel odnikud a vydal desku Ode to Joy – nebo i Schmilco je podle mě mnohem divnější, než se mu kdy přisuzovalo. Myslím, že lidi od nás něco takového očekávají, takže to trochu ubírá na překvapení, které mohlo být, když se objevilo něco jako Summerteeth.

Jaký druh podivnosti podle tebe lidem na Schmilco chybí?

„Common Sense“ je asi tak divná jako všechno, co jsme kdy udělali. Je to tvar, který si podle mě většina lidí nespojí s folkovou písničkou. „Locator“ pro mě není nijak zvlášť přímočarý.

Současně si myslím, že něco jako „Jesus, Etc.“ je svou formou a tvarem nesmírně klasicky znějící. Spousta věcí, které si lidé spojují s experimentálností, byla na deskách samozřejmostí. Já jsem tomu taky nikdy moc nevěřil.

Slovo, které mě vytáčí, je „mellow“. Kdykoli někdo použije slovo „mellow“ k popisu hudby, na které se podílím, nenávidím ho. Mám prostě pocit, že neumějí zesílit stereo nebo tak něco. Je v ní mnohem víc ducha a má mnohem ostřejší hrany, než aby byla jen hlasitá a uřvaná, víte? Nejsem si úplně jistý, co tím myslí. Znám spoustu mírné hudby a necítím se u ní mírně.“

Když už mluvíme o „Jesus, Etc.“, asi rok nás dělí od dvacátého výročí Yankee Hotel Foxtrot, což je nejoblíbenější a nejkanonizovanější album, které Wilco vytvořilo. Jak se na toto hodnocení díváš?“

Přes všechnu mrzutost nad některými věcmi, o kterých jsme se právě bavili, cítím ohromnou vděčnost, že ještě vůbec nějaké desky někdo poslouchá. Nikdy bych si to nedokázal představit. Nebo možná kdybych si to představoval, tak by to bylo na nejvyšším stupni mých celoživotních aspirací, mít něco, co zůstane pro nějaké lidi relevantní v průběhu času. A nejde jen o tuhle desku. Je spousta desek, dokonce i desky Uncle Tupelo, které si udržely určitou přítomnost v myslích posluchačů hudby mnohem déle, než bych předpokládal. Je to opravdu krásné.

Přemýšlel jsi o těchto věcech více na začátku své kariéry – snažil ses vytvořit něco, co by obstálo ve zkoušce času?

Ne. Nemyslím si, že o tom přemýšlím teď, a myslím, že jsem o tom nepřemýšlel ani tehdy. Moje aspirace by byly založeny na: „Páni, bylo by fajn mít desku, kterou by lidi poslouchali.“ To by bylo fajn. Ale když děláte desku, tehdy i teď, chci udělat desku, kterou chci poslouchat a kterou ještě nemám na poličkách.

Dočetl jsem se, že jsi letos na dálku pracoval na novém albu Wilco. Jak se ti to daří?“

No, hodně práce na něm jsme společně udělali na začátku letošního roku. Vlastně jsme stihli několik sezení před výlukami a před naším turné, které se nakonec zrušilo. Takže je tam malá část hudby, na které se už pracovalo, a já jsem dělal to, co normálně dělám, s cílem, abychom byli schopni dát dohromady nějaké skladby, které bychom mohli v příštích měsících všem poslat.

Je to opravdu vzrušující. Je v tom spousta motivace a cítím velkou inspiraci vytvořit něco, co bude hodno katarze, která přijde spolu s tím, že budu zase hrát hudbu před lidmi. Chci vytvořit něco hlasitého a radostného a zvukovou událost, která bude dostatečně slavná pro ten typ okamžiku, který si představuji. Nevím, jestli se to tak stane. Pravděpodobně se to jen přiblíží zpátky k normálu. Ale představuju si, že se otevře brána a všichni budou moct chodit na koncerty, nacpat se před pódium a společně se potit. Představuji si album, které chci pro takové publikum natočit.

Letos v létě jste oznámila plán věnovat část svých autorských honorářů na reparace pro černošské Američany a vyzvala jste ostatní, aby se k vám přidali. Jak tento projekt pokračuje?

Jde to pomaleji, než bych si přál. Ale jde to, a to je pro mě nadějné. Pokračuje to a zdá se pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude zaveden nějaký plán podobný tomu, který jsem popsal, alespoň u některých organizací.

Na začátku jste mluvil o tom, že jste byl frustrovaný z toho, že se ke stejnému závazku nepřihlásilo mnoho dalších umělců. Změnilo se to nějak?

Ani ne. Ozvala se hrstka lidí. Mým snem bylo, že by mě oslovila nějaká velká hvězda nebo někdo s mnohem větším renomé, než jsem já, nebo by možná dokonce jen převzal ten nápad a ani by mi nepřiznal zásluhy. To by mě potěšilo! Někdo s trochu větším vlivem v branži, to by bylo skvělé. Ale nemyslím si, že bychom to potřebovali, abychom se dostali tam, kam jsme chtěli. A také chápu, že ohledně programu, který jsem představil, může být hodně pocitů typu „počkej a uvidíš“. Není to tak, že bych byl dlouhodobě důvěryhodným zdrojem informací o tom, jak tuto situaci napravit. V podstatě jsem jen cítil, že neexistují žádné dobré výmluvy pro to, abych neřekl to, o čem přemýšlím, ve chvíli, kdy mám v historii naší země pocit, že se to žádá po všech.

Jste odhodlán se i nadále soustředit na konfrontaci s dědictvím rasismu, i když se pro některé lidi může konverzace posunout dál?

Nevzdal jsem se této myšlenky. Určitě jsem upřímný, pokud jde o závazek k vlastnímu finančnímu přispění. Ten bude pokračovat i nadále. Smutnou pravdou je, že tyto momenty budeme v naší zemi zažívat i nadále, dokud to nevyřešíme. Není to něco, co by zmizelo bez nějakého úsilí, bez nějakého závazku ze strany lidí, kteří ze struktury nadřazenosti bílé rasy v naší zemi tak dlouho těžili.

Blíží se den voleb. Cítíte se optimisticky?

Jo. V roce 2016 jsem měl dlouhou dobu před volbami opravdu špatný pocit v žaludku, který teď nemám tak špatný. Jelikož pocházím z jižního Illinois, z místa, které by bylo hodně trumpovské, mám pocit, že mám ještěrčí mozek na to, jak se v takových místech cítí. V roce 2016 mi bylo opravdu jasné, že lidé z místa, odkud pocházím, budou mít problém volit Hillary Clintonovou. A to mě vyděsilo a hodně jsem se snažil obelstít sám sebe, abych uvěřil, že se to nestane. Ale pak se to stalo. Nemyslím si, že se tak teď cítím. Cítím se opatrně kvůli tomu, co se stalo v roce 2016. Ale nemám takový ten vtíravý, hluboký, téměř rodový strach z toho, jak se cítí lidé z místa, odkud pocházím. Myslím, že jsou z těch sraček asi pěkně otrávení.“

Joe Biden by z mnoha důvodů nebyl mou první volbou, ale zároveň si myslím, že z mnoha stejných důvodů by mohl být tou nejlepší volbou. Když vyhrál Barack Obama, spousta lidí přestala dávat pozor, jako by se všechno vyřešilo najednou. Myslím, že Joe Biden bude inspirovat lidi, kteří s ním nesouhlasí, zejména mladé lidi.

Bidenova kampaň vytvořila reklamu, která naznačuje, že je jediným kandidátem, který může zachránit místa s živou hudbou před devastací, jíž letos čelila. Věříte tomu?“

Myslím si, že spousta lidí by dnes byla naživu a situace s místy, o která hrozí přijít, by byla jiná, kdyby byl v úřadu někdo jako Hillary Clintonová. Bohužel si myslím, že spousta snah o zmírnění dopadů, které nám mohly dát větší šanci dostat se z toho rychleji – tato loď už odplula. Teď už to bude jen doufejme pomalý, pozvolný návrat k nějakému normálu. Ale netuším, jak dlouho bude trvat, než se lidé začnou cítit bezpečně.

Rozhodně se musíme postarat o naše malé výkonné prostory a velké výkonné prostory. Celé odvětví je prostě úplně zdevastované a bude trvat dlouho, než se dá dohromady. Ale rozhodně si vůbec nemyslím, že je to možné s Trumpovou administrativou ve druhém volebním období. Došlo by jen k dalšímu popírání. Nevím, co je to za plán . Žádný není.

Na poněkud odlehčenou notu jste před pár lety jednomu z mých kolegů řekl, že jste si na protest proti Trumpově zvolení nechal narůst vlasy. Máme za sebou čtyři roky této noční můry a vlasy jsou stále dost dlouhé. Nepřemýšlel jste o tom, že byste si je v případě Bidenova vítězství opět zkrátil?

Ne. Nechal jsem se ostříhat poté, co se v roce 2018 změnila sněmovna. Nevydržel jsem to celé čtyři roky. Bylo to hloupé. Byla to nedostatečná reakce na mnohem závažnější problém. Moje vlasy se dostaly mimo politickou hru. Už nejsou součástí mého komentáře.

Když jste v roce 2017 vydal své sólové album Together at Last, ohlásil jste ho jako první díl série akustických seancí, v nichž se vracíte ke svým starším písním. Uvažoval jsi o tom, že bys natočil ještě nějakou podobnou desku?

Nahrává se celý další díl. Nepamatuji si tracklist, ale je to podobné, čerpá to ze všech různých entit, které jsem nahrál nebo pro které jsem psal. Nemáme to v edičním plánu ani nic pro dBpm . Ale název mám už dlouho: Together Again.

Mám rád, když můžu své písně hrát sám na akustickou kytaru. Opravdu mě baví chodit ven a hrát taková sólová vystoupení. Skoro všechno, co jsem kdy napsal, jsem se snažil vymyslet tak, abych to přednesl sám, a rád to dokumentuju. Je docela příjemné podělit se o to s lidmi, kteří ty písničky znají, nebo třeba jen dávají přednost něčemu více odosobněnému.

Nová kniha obsahuje několik skvělých příběhů o nečekaných místech vzniku vašich písní – například o tom, jak jste napsal „Forget the Flowers“ tak, že jste si představoval, jak ji zpívá Johnny Cash, nebo jak je „Company in My Back“ napsaná z pohledu hmyzu na pikniku. A co třeba „Muzzle of Bees“? Odkud se vzala ta?“

Nejsem si úplně jistý, jestli si přesně vzpomínám, odkud se vzala ta textová představa, ale „Muzzle of Bees“ by z textového hlediska pravděpodobně vzešla z některého ze cvičení, která popisuji v knize. Něco jako surrealistická hra, která měla vyvolat určitý jazykový rozvrat.

Původní melodie v písni byla improvizovaná. Kdysi jsme relacím říkali „základy“, kdy jsme si nasadili kotouč s páskou a nahráli celou desku za dobu, kterou bychom potřebovali k jejímu poslechu. Seděl jsem v izolační kabině, listoval v notebooku a vymýšlel písničky na základě náhodných věcí a všichni hráli se mnou, aniž by tušili, co dělám. Já bych je neslyšel a oni by přidávali šum pomocí syntezátorů a podobně. Pak bychom si to jednou poslechli, smíchali a uklidili.

Těchto skladeb jsme udělali asi tucet, když jsme se připravovali na album A Ghost is Born. Bylo to jen takové cvičení, abychom si připomněli, že deska může být jakákoliv a nemusíš nad ní přemýšlet. Bylo to vzrušující a zábavné. V té době vznikla spousta písní v tomto stylu, které se nakonec dostaly na A Ghost is Born. Myslím, že „Less Than You Think“ je z tohoto typu cvičení, a „Muzzle of Bees“ tak určitě začala. Je to prostě oddání se tomu, co se stane, na rozdíl od toho, co si myslíš, že by se mělo stát.

Mluvíš také o tom, že píšeš texty tak, že bereš fráze, které spontánně padnou v rozhovoru. Nemusí to být ani nijak zvlášť skvělý rozhovor. Máš pocit, že bys z rozhovoru, který jsme spolu právě vedli, dokázal napsat skvělou písničku?“

Jo. Právě jsi řekl „Nemusí to být“, a to by pro mě byl skvělý název písně. Mohl bys vymyslet milion věcí, které nemusí být, a začít tím.

.