Před pětadvaceti lety se Jane Campionová stala první a dosud jedinou ženskou režisérkou, která zvítězila na filmovém festivalu v Cannes se svým divokým gotickým příběhem o útlaku a posedlosti Piano. Když Campionová prorazila a její mužští kolegové ji uznali jako autorku – se Zlatou palmou a třemi Oscary v ruce – feministky předpokládaly, že ji budou následovat další umělkyně. Mýlily se.

Nedošlo k žádnému velkému protržení finanční a kulturní přehrady, která ženy filmařky brzdila. Místo toho jejich tvorba prosakovala po kapkách, byla vyloučena z režie filmových trháků a vyřazena ze soutěže v Cannes a na dalších festivalech. „Myslím, že jsme se ocitli v komplikovaném prošení, velmi sofistikovaném prošení,“ říká Campionová.

Ale nyní, o čtvrt století později, Campionová cítí, že čas prošení vypršel, protože hnutí #MeToo se odráží ve filmovém průmyslu i mimo něj. „Právě teď se nacházíme v opravdu výjimečném okamžiku. Jsem z toho nadšená. Je to jako padající berlínská zeď, jako konec apartheidu. Myslím, že jsme žili v jednom z nejdivočejších patriarchálních období naší doby, v osmdesátých, devadesátých a nultých letech. Kapitalismus je taková machistická síla. Připadala jsem si přejetá.“

Campionová, která si během cesty z domova na Novém Zélandu do Londýna namáčí croissanty do kávy v Soho, se svou železnou vůlí, stříbrnými vlasy a pohotovým smíchem působí jako poslední člověk, kterého by se někdo odvážil přejet. Ale ani po úspěchu filmu The Piano nebyla Campionové cesta nikdy snadná a její trvání na tvrdohlavě ženském pohledu v jejím díle se nepromítlo do velkých kasovních zisků.

Natočila Portrét dámy (1996) s Nicole Kidmanovou, Svatý dým (1999) s Kate Winsletovou a Ve střižně (2003), kde Meg Ryanová už nehraje bublinkové stvoření z romantických komedií, ale spoutává detektiva a souloží s ním. Tento film zažívá renesanci; tehdy byl pro mainstreamovou mužskou kritiku příliš. Jak nedávno poznamenala Campionová: „Je tu taková hora manšestru, přes kterou se musíte dostat.“

Po filmu V řízku si tedy dala pauzu, aby se mohla starat o svou dceru Alici Englertovou, a v roce 2009 se znovu objevila s filmem Bright Star, příběhem básníka Keatse z pohledu jeho milenky Fanny Brawneové. Teprve masivní úspěch dvou televizních sérií Top of the Lake (2013 a 2017) znovu dohnal svět k pohledu Campionové.

V roce 2017 měl Top of the Lake premiéru v Cannes: China Girl, který sklidil velký ohlas. Zároveň se jednalo o 70. výročí festivalu a Campionová se na pódiu připojila ke všem mužským držitelům Zlaté palmy. Byla jedinou ženou. „Nikdy jsem nepřemýšlela o počtu žen a mužů, kteří získali Zlatou palmu. Stále jsem to opravdu nevnímala. Byla to ta nejvíc šokující věc, které jsem se kdy zúčastnila. Kdyby tam nebyly žádné ženy, nebyl by to problém, ale objevoval se muž za mužem. Říkala jsem si: „Panebože! Co se to děje?“

Peníze, zněla odpověď. Ženský talent tu je, ale chybí finanční podpora ve filmu, méně už v televizi. „Myslím, že v tomhle věku očekávám, že natočím Top of the Lake tak, jak chci já, bez ohledu na názory a vkus ostatních. Prostě si dělám, co chci, a lidem se to kupodivu líbí.“

Mnoho námětů filmu Top of the Lake se vylíhlo ve filmu Piano. Divočina; šílenství; koloniální a přistěhovalecké příběhy, od maorské komunity na Novém Zélandu po asijské přistěhovalce v Sydney; a především podivné, odvážné ženy nezlomené životním bojem.

„Znovu sledovat své filmy je jako vykopávat pohřbené kosti,“ říká čtyřiašedesátiletá Campionová. Přesto když nedávno znovu viděla Piano (směje se, že se jí podařilo sehnat jen francouzsky dabovanou verzi, ale alespoň hrdinka v podání Holly Hunterové je němá), „opravdu mě to nadchlo. Říkala jsem si, panebože, tohle je film vyprávěný z ženského pohledu, a to je v dnešní době stále tak vzácné. I když se příběh tváří, že je z ženského pohledu, je to často jeho omluva.“

Pianino je dnes již klasikou, nezapomenutelnou svými silnými, surrealistickými obrazy, duši drásající scénou amputace, němou hrdinkou a především erotickou elektřinou rozehranou notu po notě mezi Harveym Keitelem a Hunterovou, sedícími u vyřezávaného klavíru z růžového dřeva v chatrči hluboko v buši.

Každé další sledování dramatu z 50. let 19. století odhaluje další bohatství. Je tu němý, ale emocionálně zničující výkon Hunterové v roli Ady McGrathové, Skotky, která je jako zavazadlo se svým klavírem poslána na Nový Zéland, aby se provdala za muže, kterého nikdy nepoznala. Hunterová i Anna Paquinová – která hraje její mladou dceru – získaly Oscara, stejně jako Campionové scénář. Hudební doprovod Michaela Nymana často nahrazuje dialogy a kamera Stuarta Dryburgha přechází od epiky k intimitě. Při psaní scénáře a režírování si Campionová stanovila řadu výzev: hlavní hrdinku beze slov, nehostinnou krajinu, koloniální hádanku; a pak nechala film, aby se vymanil z vlastního pečlivě zkonstruovaného korzetu.

Obrázek klavíru, který uvízl se ženou a dítětem na vulkanické pláži pod zářícími útesy, ztělesňoval Adiny potíže v izolované maorské a britské komunitě v buši. Nezbytná niternost Adina světa, kterému je umožněn průchod pouze prostřednictvím hudby, znakové řeči a výrazů tváře prozrazujících pohrdání či svévoli, však podvrací svět ovládaný muži. Sam Neill hraje jejího manžela Alisdaira Stewarta, kterého Ada mlčky převálcuje, až jeho frustrace přeroste v násilí.

Sekera nakonec padne, ale do té doby „Ada prožívala věci sama ve svém vlastním těle a mohla patriarchát uzavřít,“ říká Campion. „Bylo pro mě opravdu silné vidět to a také intimitu, sexualitu a smyslnost z více ženského pohledu.“ Na tehdejší dobu je překvapivé, že když Keitelův Baines nakonec dostane od Ady svolení se s ní volně milovat, jeho prvním krokem je pokleknutí a zmizení pod její krinolínou, čímž upřednostní její potěšení před svým vlastním.

Moc je také ukázána doslova v Adiných rukou; hladí nahé hýždě svého manžela laskáním, které věnuje i klávesám klavíru, ale odmítá mu dovolit, aby se na oplátku dotýkal jí. Stewart je ponížen. Jak poznamenává Campionová: „Je to velmi sexuální příběh a vidět ho, jak je zdrcený a neschopný kontrolovat, co se děje… to je docela sexy.“