Co je třeba udělat, abyste se zlepšili?

Jsou čtyři výzvy, které před vámi stojí, když začnete čelit svým obsesím a nutkáním:

Výzva 1:

Buďte odhodláni tento problém překonat. Tento problém je těžké překonat. Opravdu musíte strávit nějaký čas tím, že se ujistíte, že jste připraveni a ochotni podstoupit krátkodobé utrpení pro dlouhodobý zisk. Potřebujete odhodlání, protože musíte podstoupit riziko a experimentovat s chováním, které je zcela opačné, než byste v těchto situacích měli tendenci dělat. Budete mít krátkodobé pochybnosti a musíte být ochotni tyto krátkodobé pochybnosti překonat a mít v tento přístup určitou víru.

Druhou výzvou…

jak začínáte, je získat perspektivu, že vaše obavy jsou přehnané nebo iracionální. Příznaky, které vaše obavy vyvolávají, jsou tak silné a znepokojivé, že se jimi necháte rozptýlit a věříte, že představují skutečné obavy. Žádám vás, abyste začali praktikovat nové přesvědčení, a to je toto: když se tyto obsese objeví, obsah obsesí je irelevantní. Je bezvýznamný, je bezúčelný. Vaše obsese představují problém úzkosti. Téma vaší úzkosti není problémem, i když vás vaše úzkost vede k přesvědčení, že tomu tak je.

To není snadný úkol, když se děsíte, že byste mohli přenést smrtící bacily, zabít vlastní dítě nebo způsobit hroznou nehodu. Přesto vás žádám, abyste od těchto myšlenek odstoupili, získali na ně nadhled a řekli si: „Počkejte, mám úzkostnou poruchu. Co je to vlastně úzkostná porucha? Je to o úzkosti, ne o tomto obsahu.“

Snažte se v hlavě nesvádět logický souboj. Pokud se budete snažit sami sebe přesvědčit o tom, jak nelogické vaše obavy jsou, můžete být velmi frustrovaní, protože budete mít problém si být čímkoli jistí. Vždycky najdete nitku pochybností, za kterou se můžete vydat. Nenechte se proto chytit do této pasti logiky. Místo toho neustále mentálně ustupujte a říkejte si: „Potřebuji řešit svou úzkost, ne toto konkrétní téma.“

Vaše OCD vás bude nabádat k pravému opaku. Bude vás tlačit k tomu, abyste si mysleli, že jde o to, zda jste opravdu zamkli dveře. Nebo vás přiměje k tomu, abyste se snažili ujistit, že jste skutečně učinili vhodné rozhodnutí. Nebo že jste něco neznečistili. Budete se usilovně snažit získat správné ujištění. A to je úplně špatně… Dostáváte se přímo do spárů OCD. Tohle je tedy velmi důležitá výzva, kterou je třeba splnit: řešte své příznaky úzkosti, ne své bojácné myšlenky. Nenechte se zmást!“

Třetí výzva…

je na začátku: zvažte, že ritualizace není jediným způsobem, jak snížit svou úzkost. Většina lidí s tímto problémem se domnívá, že pokud nebudou ritualizovat, zůstanou v úzkosti navždy. Pokud sdílíte toto přesvědčení, musíte být ochotni ho zpochybnit, abyste zjistili, že existují i jiné způsoby, jak snížit svou úzkost. Bude nesmírně obtížné vzdát se svých nutkání, pokud nebudete ochotni experimentovat s novým chováním. Musíte být ochotni prozkoumat možnosti ritualizace.

Pamatujete si na starý vtip o chlápkovi, který každé ráno vstává v 6:00 a podupává před domem. Jeho soused nakonec vyjde ven a řekne: „Co to proboha děláš? Každé ráno se podívám z okna, když si chystám snídani, a ty tam v županu dupeš kolem domu.“ „A co ty?“ zeptá se. Chlápek říká: „No, já odháním slony.“

„Slony? V téhle čtvrti žádní sloni nejsou.“

A první muž říká: „Vidíš, jak dobře to funguje!“

Takže nikdy nezpochybní jeho přesvědčení. Tak to lidé dělají. Říkají: „Rituál byl jediný způsob, jak jsem se mohl zbavit svého strašného trápení, a musím ho používat i nadále.“

Vzepřít se svému nutkání je opravdu odvážné. Musíte totiž odolat mocnému přesvědčení, že se stane něco strašného, když to uděláte.

Čtvrtou a poslední výzvou je…

rozhodnout se přijmout svou posedlost, místo abyste se jí bránili. To je ze všech čtyř nejtěžší a nejdůležitější. Tato je základem všech svépomocných intervencí, o kterých budeme mluvit. Čím více se totiž svým obsesím bráníte, tím jsou silnější. Je to, jako by vaše řešení problému ve skutečnosti problém zvětšovalo. Odoláváte symptomu, a ten přetrvává.

Potřebujete tedy nový vnitřní hlas, který vám řekne: „To, že jsem právě teď posedlý, je v pořádku.“ To neznamená: „Je v pořádku, že to za dalších 20 minut udělám“; neznamená to: „Budu v tom pokračovat“. Ale žádám vás, abyste řekli: „Je v pořádku, že mě právě napadla tato myšlenka“. Vím, že to zní jako bláznivá věc. Zoufale se snažíte zbavit těchto hrozných myšlenek a já vám dávám pokyn, abyste je přijali! Přijmout posedlost obecně lidem připadá jako špatný nápad.

Ale jaká je jiná možnost? Druhou volbou je říci: „Je hrozné, že mě napadla taková myšlenka.“ Je to hrozné. A jaká bude vaše fyziologická reakce, když toto prohlášení pronesete? To prohlášení vyvolá další úzkost.

Souhlasím samozřejmě s tím, že konečným výsledkem je zbavit se této posedlosti. To je cílem každého z nás. Ale technika, kterou používáte, a konečný výsledek se liší. Proto se tomu říká paradox, což znamená opak logiky. A proto musíte mít víru. Nejprve tuto posedlost přijmete a pak s ní budete manipulovat. Proč to budete dělat v tomto pořadí? Protože tak to funguje nejlépe. Takže je tu velký, velký skok víry, když svou posedlost přijmete. Ale pokud se budete opravdu věnovat experimentování s tímto přístupem po dobu několika týdnů, myslím, že objevíte jeho výhody.

Přibližme si znovu tyto čtyři výzvy, nejprve s tím, jak lidé o tomto problému obecně přemýšlejí, a pak s tím, jak vás vyzývám, abyste přemýšleli, až začnete svůj svépomocný program.

První výzva: Lidé říkají: „Tento problém mě bude vždycky ovládat.“ To je první výzva. Vy to chcete posunout na: „Nyní jsem odhodlán tento problém ovládnout.“

Druhý postoj zní: „Věřím, že mé obsedantní obavy jsou správné.“

Druhý postoj: „Věřím, že mé obavy jsou správné. Tu chci posunout na: „Mé obsese jsou přehnané a nerealistické.“ „To je pravda. Třetí pozice: „Rituály jsou jediným způsobem, jak zmírnit mé trápení“. Tohle přesuňte na: „Existují i jiné možnosti, jak snížit mé trápení“. Čtvrtý: „Musím s těmito obsesemi přestat“ je problémový postoj. Posuňte ho na: „Přijímám tyto obsese.“

Jak byste použili tuto čtvrtou výzvu? Když začnete trpět obsesemi a obavami, obvykle na tyto myšlenky a představy reagujete emocionálně, a to tak, že začnete mít úzkost a strach. To vás nutí k ritualizaci. První místo, kde začít cvičit, je kdykoli začnete být posedlí. Využijte této příležitosti a soustřeďte se na myšlenku, že v daném okamžiku dovolíte posedlosti existovat. Pracujte na tom, abyste se posedlosti nebáli a nezlobili se na sebe, že vás právě napadla. Nebylo by to skvělé, netrápit se těmito momentálními obavami, nemyslet si, že něco znamenají.

Povím vám jeden příběh. Když byly moje děti malé, nosila jsem je v náručí, když jsem se procházela po terase našeho domu. Jednou za čas jsem stála u zábradlí, dívala se na nádhernou scenérii venku v lese a pak mi blesklo hlavou: viděla jsem, jak jsem své dítě omylem upustila z terasy o dvě patra níž a ono tam leželo na zemi mrtvé. A pak bych se viděla, jak skáču přes okraj, abych se zabila ze studu, že jsem právě zabila své dítě. Ale místo toho bych si zlomil vaz a skončil bych ponížený a zahanbený za to, co jsem právě udělal svému synovi nebo dceři.

A pak bych odstoupil od okraje paluby.

Stejné to bylo s mými dětmi jako batolaty. Četla jsem si v obýváku, zatímco si jedno z mých dětí hrálo v jiné místnosti. Pak jsem si všimla, že je všude ticho. Několikrát se mi pak stalo, že jsem si pomyslela: „Panebože, on spolkl peníz, nemůže dýchat a omdlel…“ A pak jsem si řekla: „To je v pořádku. A vstávala jsem a rychle se přesouvala do druhého pokoje, abych zkontrolovala své dítě. Bylo by tam, klidně a bezpečně by si kreslilo pastelkami na zeď. Jsem si jistá, že jsem takové představy měla více než čtyřicetkrát. Každá trvala asi dvě nebo tři vteřiny, s drobnými odchylkami.“

Jaký je rozdíl mezi tím, co jsem prožíval já, a tím, co prožívá někdo s OCD? Je tu mnoho podobností. Rozdíl není v myšlenkách, které máme, ale v tom, jak tyto myšlenky a představy interpretujeme. Já bych řekla: „Vím, o čem to je, a není to nic hrozného“. Já bych řekl: „To proto, že jsem nový rodič. Je to způsob, jak mi moje mysl připomíná, že musím ty křehké děti chránit. Vím, že se opravdu nechystám své dítě omylem upustit.“

Lidé s OCD by mohli říct: „Proboha, napadlo mě, že zabiju svou dceru? Proč mě to napadlo? Nejsem si jistý, jestli si můžu věřit. Mohl bych to náhodou udělat.“ Rozhodnou se pochybovat o své schopnosti udržet si kontrolu.

Takže tady začínáte ve svém svépomocném programu. Postavte se své interpretaci, že obsah vaší obsedantní myšlenky o vás znamená něco hrozného. Chci, abyste každou obsesi degradovali na jakousi momentální závadu ve svém myšlení. Ta myšlenka nic neznamená. Napadla vás děsivá myšlenka a vyděsila vás. To je vše. Když jsem v duchu viděla obraz svého dítěte ležícího na podlaze a nedýchajícího, na okamžik jsem se vyděsila a rozbušilo se mi srdce. To je očekávaná reakce. Je to jako strčit prst do zásuvky a dostat šok. Nic víc to není. A právě na této perspektivě byste měli pracovat.“

Když si všimnete svých obsesí, rozhodněte se pro ně. Jakmile se rozhodnete své obsese mít, přestanou být nedobrovolné. Nezapomeňte, že definice posedlosti zahrnuje, že je nedobrovolná. Jakmile tedy začnete svou posedlost přijímat, jakmile se rozhodnete ji mít, pak je tato nedobrovolná myšlenka nyní dobrovolná. A vy jste začali měnit povahu problému.

Tímto směrem se budu ubírat v tomto svépomocném programu. Nežádám vás, abyste hned teď přestali být posedlí nebo abyste přestali ritualizovat. Žádám vás, abyste změnili některé menší součásti tohoto vzorce. Různými prostředky tento vzorec narušíte. Budete modifikovat svou posedlost drobnými způsoby. Budete do svého rituálu přidávat další věci. Tímto způsobem můžete postupně poznávat svou schopnost ovládat své symptomy.