„Vždycky jsem měl rád Sinatru a Rat Pack a už dlouho jsem chtěl natočit podobnou desku,“ říká Harmeier a mezi doušky piva na barové terase si zapaluje cigaretu.

Ale když pomineme smyčcovou sekci, Cheap Silver and Solid Country Gold je stejně jako jeho předchůdce, vynikající Steak Night at the Prairie Rose z roku 2018, nepopiratelně countryové album, ocejchované Rutherfordovým Telecasterem, nebeským pedal steel Zacha Moultona a Harmeierovým texaským twangem. Není to však countrypolitánské album – jsou to především drsné barové písně s orchestrálními výkvěty, na rozdíl od svěžích produkcí Billyho Sherrilla z šedesátých a sedmdesátých let.

Pro Harmeiera bylo důležité, aby písně plynule zapadly do typického tanečního setu Moonpies. „Písně musely stát samy o sobě,“ říká. „Chtěl jsem, abychom to byli my, kdo hraje, ale aby za vším byla celá vrstva smyčců.“

Když Odor přednesl nápad na country-and-strings projekt Davidu Percefullovi, svému spolupracovníkovi ve studiu Yellow Dog ve Wimberley v Texasu, Percefull navrhl, aby zamířili vysoko a stříhali v Abbey Road. Moonpies už měli zamluvenou účast na řadě evropských festivalů a cestovní náklady jim hradili promotéři – což je pro kapelu, která žije především z prodeje merche a koncertování, důležitá výhoda – a tak dali dohromady dost peněz, aby si mohli naplánovat tři dny nahrávání v legendárním studiu, kde Beatles redefinovali myšlenku alba s deskou Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

„První den v Abbey Road všichni procházeli dveřmi a rozhlíželi se kolem,“ vzpomíná Odor. „Jedna věc je, že všichni znají své písničky a my můžeme jít dovnitř a přibít je, ale teď jsme k tomu přidali tenhle prvek historie: Aha, my jsme opravdu tady?“

V jednom rohu stál idiosynkratický klavír „paní Millsová“, na který hrál Paul McCartney v písni „A Day in the Life“. Připraven byl také mikrofon Neumann U47 Johna Lennona. Téměř okamžitě se Odor a Percefull zaměřili na historické, ale nejisté varhany Hammond B3, které chtěli připravit pro klávesistu Moonpies Johna Carboneho.

„Dobře, nastartujeme je, ale počkejte chvilku.“ Řekl: „Dobře, nastartujeme je, ale počkejte chvilku. Vložili do zadní části Hammondu tuhle tyč a zatlačili na ni do strany, aby přepnuli spínače. Říkali, že když tu tyč nepoužiješ, můžeš dostat zásah elektrickým proudem a umřít,“ směje se Odor. „Tohle je nejlepší studio na světě, a oni tam pořád mají tyhle staré Hammondy, u kterých by tě ve špatné poloze mohl zabít elektrický proud.“

Pro Omara Oyoquea, hráče na steel, který se ke kapele připojil teprve před osmi měsíci jako její nový baskytarista, byly nahrávky obzvlášť nervy drásající. „Byla to moje první deska Moonpies,“ říká. „Nikdy předtím jsem vůbec na žádnou desku baskytaru nenahrával a poprvé to bylo v Abbey Road.“

Na konci sezení skupina, kterou doplnil bubeník Kyle Ponder, odletěla domů do Států na koncert v Billings v Montaně a smyčcoví hudebníci přijeli hrát podle tabulek, které Percefull vypsal. Harmeier pokračoval v psaní a přepisování textů k novému materiálu a střihal si vokály ještě ve Wimberley v Yellow Dog – vše až na jednu skladbu, kterou neústupně chtěl nahrát v Abbey Road s použitím Lennonova mikrofonu U47.

Píseň byla opuštěnou coververzí „London Homesick Blues“ od Garyho P. Nunna, což byla vhodná volba pro Harmeiera, který až do této cesty necestoval do zámoří. „Nikdy jsem za oceánem vůbec nebyl. To bylo všechno,“ říká. Stýskalo se mu po manželce a malém synovi v Texasu, a tak se spojil s Nunnovým textem o touze „vrátit se domů s pásovcem“ a upravil píseň z roku 1973 nikoli v optimistickém stylu, který diváci slyšeli, když sloužila jako znělka k Austin City Limits, ale v pokleslé mollové tónině.

„Je to kurva smutná píseň,“ říká Harmeier. „Shooter mi řekl: ‚Myslím, že nikdo nevystihl náladu té písně, dokud jsi ji nevystihl ty.“

„Bylo mi úplně jedno, jestli je to country deska, nebo ne.“

Harmeier také řeší svůj status ryby a chipsy venku z vody v písni „Fast as Lightning“, valivém, rychlém výčtu neštěstí, který se hraje jako country „It’s the End of the World as We Know It (And I Feel Fine)“. Autobus se porouchá, lety jsou dlouhé a jazykový rozdíl v Evropě je pro rodilého Texasana těžko pochopitelný: „Slova, která používám, můžete říct, že jsem z Houstonu/je ne parle pas français,“ zpívá.

Stejně jako Sinatrovu „A Very Good Year“, která je pro Harmeiera a Odora prubířským kamenem, prostupuje celou deskou Cheap Silver and Solid Country Gold melancholická atmosféra, od rozmáchlé titulní skladby až po závěrečné „London Homesick Blues“. Volné koncepční album je dopisem Harmeierovu synovi, nestřeženým vysvětlením, proč nebyl – a pravděpodobně ani nebude – po většinu jeho dětství nablízku.

„Danger“ s Waylonovým kytarovým lickem a Shooterem Jenningsem na doprovodných vokálech nachází Harmeiera, jak mluví přímo ke svému dítěti o tom, co jeho starý muž obětoval na cestách. „Nikdy jsem nebyl línej/ sakra, dřel jsem jako kůň/ čekal jsem na výplatu a šel na dračku,“ bručí, „ale tenhle život miluju, chlapče/ vždycky jsem to chtěl dělat.“

Jestliže je Cheap Silver osobním projektem pro Harmeiera-otce, je zároveň potvrzením pro Harmeiera-umělce – tomu se s Odorem a jeho Moonpies podařilo natočit nejsofistikovanější country-music album, které letos zatím vyšlo. A to nejen díky účasti Londýnského symfonického orchestru. Písně jsou plně zformované, aranže složité a texty prožité a světové.

Když přišel čas napsat singl „You Look Good in Neon“ – píseň o zásnubách po večerech, kterou Harmeier označuje za „zvonkohru“ desky, protože je pro texaská country rádia neodmyslitelně přitažlivá -, nevybral si jako mazivo pro text písně stálice Lone Star jako tequilu nebo pivo Shiner, ale italský digestiv. „When it’s closing time and the lights come on/we should share a shot of Fernet,“ zní refrén.

Harmeier se směje výsledku tohoto rozhodnutí: fanoušci začali skupině kupovat rundy Fernetu, když píseň hrají naživo. Je rád, že přijímají něco jiného než Moonpies, ale nedělá si iluze, že se Cheap Silver a Solid Country Gold trefí do noty všem.

“ jako mému tátovi se to líbit nebude. Můj táta na nás byl vždycky divný i , protože to nejsou Asleep at the Wheel,“ říká. „Mně bylo nutně jedno, jestli je to country deska, nebo ne. Nechci být zaškatulkovaná do jedné věci. Na to jsem myslel už před lety, kdy jsem prostě chtěl mít tuhle kapelu, s tímhle názvem, a dělat si, co chceme. Může se to pořád vyvíjet.

„Uděláme další čistě country desku,“ dodává.

Jen ne teď. S Cheap Silver Mike a Moonpies tuto novou etapu přijímají a mají volné plány na vystoupení se smyčcovou sekcí nebo místním orchestrem ve vybraných městech. Vyvíjí se i jejich setlist, do kterého skupina nedávno přidala coververzi alt-rockového one-hit-wonderu „The Way“ od Fastball z roku 1998 a vyzdvihla kousavou hymnu „Country Music Is Dead“ z roku 2017, jejíž poselství Harmeier shrnuje jako „Polib mi prdel“.

„Někteří fanoušci budou chtít Steak Night 2,“ říká Odor, „ale to jim nemůžeme dát, protože Steak Night jsme už udělali. A když už jsme udělali tohle, nepotřebujeme dělat další projekt se symfonickým orchestrem.“

Harmeier se odmlčí, aby si zapálil další cigaretu. „Dostávám se do takového rozpoložení,“ říká, „kdy prostě chci jít proti proudu toho, co všichni chtějí.“

.