Společnost Marah, kterou v polovině devadesátých let založili bratři Dave a Serge Bielenkovi, zpěváci a kytaristé, si získala pověst kapely, která se na koncertech potí podobně jako jejich mentor Bruce Springsteen, který sourozence v roce 2003 pozval, aby s ním vystoupili na Giants Stadium. Jejich první dvě alba, Let’s Cut the Crap & Hook Up Later on Tonight z roku 1998 a Kids in Philly z roku 2000, vyvolala velký rozruch a získala slavné fanoušky od Stephena Kinga po Steva Earla, který Kids in Philly vydal na svém labelu E-Squared. Personální změny se však staly normou a další alba skupiny byla v nejlepším případě hitem, v roce 2002 se britpopový experiment Float Away With the Friday Night Gods stal pro fanoušky katastrofou.

Ale s Angels of Destruction! Marah znovu objevili své kouzlo a také přistáli na nejsilnější a nejsoudržnější sestavě své historie: Bielankovi, multiinstrumentalistka Christine Smith, kytarista Adam Garbinski, bubeník Dave Petersen a baskytarista Kirk Henderson.

Nahrávali v Brooklynu, Nashvillu a na chatě v Pensylvánii, Angels of Destruction! vydané u Yep Roc, staví na charakteristickém zvuku Marah: hořlavé směsi akustické smyčcové hudby a rebelského rockového &rollu podobného Replacements, doplněného nápaditými texty. Podle dnešní stále širší definice to bylo americké album plné banja, harmoniky, klavinetu, akordeonu, autoharfy, rohů, zvonků a dud – takové, které by pravděpodobně oslavovali hudební fanoušci, novináři a zasvěcenci, kteří se tento týden sešli na AmericanaFestu v Nashvillu.

„Americana byla vždy součástí našeho slovníku,“ říká Serge, jehož springsteenovský dar vyprávět uprostřed písně na pódiu z něj udělal vypravěče kapely. „Dave a já jsme zažili alt-country, které přineslo znovuzrození americany prosakující do diskusí mladších lidí. Když si vyberete jakoukoli kapelu a začnete se v ní vrtat, zanedlouho už se hudebně vrtáte v kořenech něčeho, a to i u rockové kapely, která používá dudy. Tam je váš skotský vliv hornictví. To všechno tam je.“

Nyní dostávají Angels of Destruction! se všemi svými dudami a klávesami – a kapela samotná – druhou šanci. Po osmi letech od svého prvního vydání vyjde LP v říjnu znovu v luxusním vinylovém balení. Bielankovi toto znovuzrození připisují renesanci vinylu a milníku Kids in Philly.

Loni Dave a Smith, kteří se po rozpadu základní skupiny prodávali s různými střídajícími se členy, včetně jedenáctiletého fenoména Guse Tritsche, zorganizovali reedici vinylu k patnáctému výročí Kids in Philly. Brzy se začalo mluvit o tom, že vydání oslavíme jednorázovým koncertem, a když Hendersona na baskytaru nahradil Mark Sosnoskie, Marah si udobřili klasickou sestavu Angels a loni v říjnu odehráli triumfální koncert ve svém rodném městě.

„Dokážu tolerovat lidi, jejich nedostatky, pokud se dokáží spojit a udělat jednu věc, která udělá lidem radost,“ říká Dave o zakopání válečné sekery. „Jemné umění je pro mě rock &rollová show a to je těžká věc. Není na to, abychom rozuměli dynamice nebo věcem, které k tomu patří. Jen jsem říkal Sergovi, že polykač mečů opravdu nemusí milovat vousatou dámu v době koncertu.“

Posíleni obnovenou chemií na pódiu skupina znovu zkouší vody jako koncertní kapela a Angels považuje za další logický krok ve svém druhém působení.

„Je to přitakání tomu, že jsme se vrátili k sobě, protože to bylo poslední místo, kde jsme skončili,“ říká Dave. „Je to remasterované a je to dvakrát lepší deska, než byla. Drží si každý kousek vody, který v tu chvíli měla, a je opravdu zábavné ji hrát naživo a vzrušující místo, kde ji znovu vyzvednout.“

Při poslechu vinylové verze ve sluchátkách se Angels of Destruction! točí jako pojetí americany od Phila Spectora. Je to vířivé album plné zvukových stěn, které je poseté náznaky polské a španělské hudby. Jestliže na Let’s Cut the Crap Marah předvedli uvolněnou atmosféru Greetings From Asbury Park, Angels byli jejich pokusem o majestátnost Born to Run – i když vykolejeným jejich vlastní dysfunkcí.

Otvírací skladba „Coughing Up Blood“ je bohatě vrstvená, chrlí se s Daveovou slovní hrou v proudu vědomí („Empty my arms of all that pollutes me / I’m a comet / I’m a flash“), Sergovými přízračnými doprovodnými vokály a Smithovými strašidelnými zvony.

„Chtěl jsem, aby to znělo jako dodávka Scooby-Doo,“ říká Dave. „Je to takový řinčivý, kalamitní zvuk. Ale v tom, co jsme říkali, bylo velké proroctví: ‚Umíráme‘.“

„Wilderness“ byla inspirována Sergem, který se po svatbě přestěhoval do Utahu. Je to valivá, punková záležitost s „ooh-ah“ zvoláním „Chain Gang“ a častými změnami tempa. „Moje žena byla v té době bývalá mormonka,“ říká Serge. „Fascinovala mě její historie a mormonský příběh – myšlenka někoho, kdo kráčí napříč Amerikou a hledá Sion.“

Utah, Brooklyn a Filadelfie, to vše se na albu odráží, ale Nashville má obzvlášť velký význam.

„S Nashvillem máme dlouhou historii. Je na něm něco, co nás inspiruje,“ říká Serge. „Hodně písniček, které jsem na desku napsal, vzniklo, když jsme bydleli v tomhle malém hotelu. Vzpomínám si, jak jsem v horkém pozdně letním dni vyšel ven a z pokoje se přes parkoviště valil zasraný cigaretový kouř. Říkal jsem si: ‚Musíme tu desku natočit, protože psaní těch písniček mě zabíjí.“

Kapela se skutečně nacházela na zranitelném místě. Serge proplouval životem jako novomanžel daleko od své rodiny a přátel. Dave právě před psaním Angels of Destruction vystřízlivěl!“

„Jednou večer jsme hráli naši píseň ‚Reservation Girl‘ s Brucem Springsteenem v New Jersey, což pro mě – pro kohokoli – měla být úžasná vzpomínka, ale hned druhý den se to v podstatě ani nestalo,“ říká Dave o svém nadměrném pití. „Vzpomněl jsem si na zlomek vteřiny, kdy jsem v zákulisí snědl něčí narozeninový dort, dal si panáka tequily s úplně cizími lidmi, zesílil zesilovač na deset, to bylo asi tak všechno. Pokud vím, tak jsme ten večer ani nehráli muziku.“

„Blue But Cool“, kterou zpívá Dave, ale která je inspirovaná Seržovým manželstvím, odráží tuto křehkost a nejistotu a vyvažuje bravurní titulní skladbu alba a carpe diem rozmáchlost „Old Time Tickin‘ Away“.

„V té době jsem byl krátce ženatý a už tam bylo hodně třenic,“ říká Serge. „Vždycky jsem byl v každodenním životě nejistý a tohle byl skutečný pohled na manželství, což je něco, co bych nikdy nedokázal udělat zvenčí.“

Píseň také obsahuje jednu z oblíbených textových narážek Bielankos: anděly, kteří se objevují v titulní skladbě a ve výrazné písni alba, „Angels on a Passing Train.“

„Je to jedna z nejdůležitějších písní na desce a představuje kapelu v její nejlepší formě,“ říká Smith, který absolvoval turné s Ryanem Adamsem, Crash Test Dummies a Jesse Malinem. S Davem píseň načrtli, když žili v brooklynské čtvrti Greenpoint. „Bylo to hodně polské a takovou atmosféru získáte díky akordeonům a změně rytmu na konci písně.“

„V písni jako ‚Angels on a Passing Train‘ vidím každého člena kapely, jak svým způsobem září,“ říká Dave. „Odráží se v ní romantizovaná představa o polské hudbě na Greenpointu; není skutečná, je to iluze. Ale to je pro vás jako pro umělce to nejlepší, co můžete mít.“

Pro Bielankovy se z iluze zrodila i samotná kapela, snaha outsidera vymanit se z nudy městského života, nebo ještě hůř, z předměstí.

„Byl to únik z práce od devíti do pěti. Byl to podfuk, dostat se do zasraný kapely, abych nemusel řešit ten zbytek,“ říká Dave. „Pořád žiju tu šílenou noční můru snu.“

Po společných i oddělených štacích v jižní Filadelfii, Brooklynu a Utahu teď bratři bydlí blízko sebe na venkově ve střední Pensylvánii. I tato blízkost sehrála při opětovném setkání svou roli.

„Jakmile jsme byli všichni ve stejném soukolí, a tím myslím, že motor byl pohromadě, já a Serge, nápad začíná růst,“ říká Dave. „Nedělám z toho žádnou vědu. Když mi někdo dá centimetr, začnu být ambiciózní a tlačit se k další věci.“

Serge, svobodný otec tří dětí a starší z Bielanků, váhal, jestli se má k dalšímu hraní odhodlat, ale bratrskému poutu neodolal. „Viděl jsem, jak se bratrovi vrací světlo do očí. Což je stejně děsivé jako uklidňující. Byl jsem šťastný, že můžu hrát nějakou roli v jeho životě, kde byl možná opravdu šťastný, že prožívá svůj den,“ říká a vzpomíná na světová turné s Marah. (Kapela odehraje 23. září koncert k vydání alba v Bowery Ballroom v New Yorku a pak se vrátí do Španělska na turné po sedmi městech)

„Je to jako veteráni cizích válek,“ pokračuje Serge. „Nerad to k tomu přirovnávám, ale ve stejném smyslu, nevím, jestli se staří zedníci scházejí a cítí ten bratrský instinkt. Je to možné, ale když máte krev a navršíte na to nároky a historii působení v menší rockové &rolové kapele, vytvořilo to pro nás opravdu jedinečný vztah.“

Smith vidí stejného obnoveného ducha v kapele jako celku. Přesto vyzdvihuje Daveovu vizi a způsob, jakým spojil rockovou a country estetiku, počínaje skladbou Let’s Cut the Crap a rozvíjející se na Angels of Destruction!“

„Všechno opravdu vychází z Davea. Je to i v Sergově písničkářství, ale Dave je Marah – to kouzlo,“ říká. „Dave je ten, kdo mě seznámil s hudbou. Bylo opravdu zajímavé, že se tyto dvě věci – elektrické kytary a banjo – setkaly, a to je něco, co podle mě Marah umí skvěle.“

Pro fanoušky kapely i pro ty, kteří ji možná objeví díky reedici Angels, je tedy vítanou zprávou, že Marah chystá novou hudbu. Serge má na kuchyňských skříňkách ve svém domě na farmě přilepený seznam nápadů na písničky, zatímco Dave se smiřuje s tím, jak by Marah v roce 2016 mohla znít.

V těchto dnech zaujímá ke kapele stejný postoj „nechme tomu volný průběh“ jako při své cestě za střízlivostí.

V e-mailu vzpomíná na svůj první střízlivý koncert v klubu Stone Pony v Asbury Parku v New Jersey, který se konal před nahráváním desky Angels of Destruction! „Bylo to složité, zpočátku jsem si těžko pamatoval slova… ale nakonec jsem to zvládl,“ říká. „Hned z Pony jsme odjeli na turné a já to bral noc po noci. Co si počneš?“

.