A. Jób touží přednést svůj případ Bohu.

1. (1-7) Jóbova hořká stížnost a jeho neschopnost spojit se s Bohem.

Tehdy Jób odpověděl a řekl:
„Ještě dnes je má stížnost hořká;
ruka mi ochabla pro mé sténání.
Oh, kéž bych věděl, kde ho najdu,
abych mohl přijít k jeho sídlu!“
„Chtěl bych mu předložit svůj případ,
a naplnit svá ústa argumenty.
Znal bych slova, jimiž by mi odpověděl,
a pochopil, co by mi řekl.
Přel by se se mnou ve své velké moci?“
Ne! Ale vzal by mě na vědomí.
Tam by se s ním mohli domlouvat upřímní,
a já bych byl navždy osvobozen od svého soudce.“

a. I dnes je moje stížnost hořká: Na konci Elífazovy řeči se Jób dál cítil zoufale. Moudrost a rady Elífazovy a ostatních mu nijak nepomohly a jen zhoršily jeho duševní a duchovní agónii.

b. Ach, kéž bych věděl, kde ho mohu najít: Jób se cítil odloučen od Boha. Jistě to nebyla první krize v jeho životě (i když samozřejmě daleko přesahovala jakékoli předchozí utrpení). V předchozích dobách nacházel v Bohu útěchu a útěchu, ale v této katastrofě měl pocit, že Boha nemůže najít.

i. Téměř nekonečně menším, nicméně skutečným způsobem prožíval Job to, co Ježíš na kříži: Člověk, který byl předtím v Božím společenství a přízni, se nyní cítil naprosto opuštěný. To bylo největším zdrojem trýzně v Jóbově životě.

ii. To vypovídá nejen o Jóbově pocitu ztráty Boží přítomnosti, ale i o jeho touze získat ji zpět. „Dobří lidé jsou omýváni směrem k Bohu i rozbouřenými vlnami svého zármutku, a když je jejich zármutek nejhlubší, jejich největší touhou není před ním uniknout, ale dostat se ke svému Bohu.“ (Jb 5,1). (Spurgeon)

iii. „V krajní nouzi Job volal po Hospodinu. Toužebnou touhou trpícího Božího dítěte je znovu spatřit tvář svého Otce. Jeho první modlitba nezní: „Ó, abych byl uzdraven z nemoci, která nyní hnisá ve všech částech mého těla!“ Dokonce ani: „Ó, abych viděl své děti navrácené ze spárů hrobu a svůj majetek znovu vyvedený z rukou plenitele!“, ale první a nejvyšší volání zní: „Ó, kdybych věděl, kde mohu najít JEHO – který je můj Bůh!“ Abych mohl přijít až k jeho sídlu!““ (Spurgeon)

c. Chtěl bych před něj předstoupit se svým případem: Jób nechtěl mít pocit Boží přítomnosti jen kvůli duchovní útěše; chtěl ji také proto, aby mohl být ospravedlněn před Božím soudem, zejména tváří v tvář obviněním svých přátel.

i. „Jób je tak netrpělivý, až proces začne, že se odvažuje obžalovat Hospodina u soudu. V podstatě chce žalovat Boha za hanobení charakteru!“. (Mason)

ii. „Zde se nejlépe projevuje Jóbova odvážná upřímnost. Jeho neskonalou touhou je postavit se Bohu tváří v tvář, a to nikoliv prostřednictvím vymyšleného pokání, jak doporučuje Elifaz, ale ve spravedlivém soudním procesu.“ (Jb 2,5). (Andersen)

d. Chtěl bych znát slova, kterými by mi odpověděl… Chtěl bych být navždy osvobozen od svého Soudce: Jóbovo svědomí ho ujišťovalo, že u Božího trůnu najde milost a přízeň. Jeho přátelé trvali na tom, že Bůh je v jeho utrpení proti Jobovi, ale Job tvrdošíjně lpěl na své nevině.

i. „Má důvěru v Hospodina, že kdyby u něj mohl mít audienci, Bůh by proti němu nepoužil svou moc, ale naopak by ho posílil, aby mohl přednést svůj případ“. (Spurgeon)

2. (8-9) Jób vyznává svůj nedostatek porozumění a potřebu Božího zjevení.

„Hle, jdu vpřed, ale není tam,
a vzad, ale nemohu ho vnímat;
když působí po levé ruce, nemohu ho spatřit;
když se obrací k pravé ruce, nemohu ho vidět.

a. Jdu vpřed… vzad… po levé ruce… po pravé ruce: Jób trvá na tom, že uprostřed své krize hledal Boha. Rozhlížel se všemi možnými směry.

i. „To je jeden ze znaků pravého Božího dítěte, – že i když ho Bůh bije, stále touží po jeho přítomnosti.“ (Jób) (Spurgeon)

ii. „Jeden starý puritánský spisovatel k tomu svérázně poznamenal: ‚Jobe, chodil jsi dopředu i dozadu, díval ses doleva a díval ses doprava. Proč se nezkusíš podívat nahoru?““ (Morgan)

iii. „Tyto dva verše vykreslují v živých barvách utrpení a úzkost duše, která hledá Boží přízeň. Žádný prostředek nezůstává nevyzkoušen, žádné místo neprozkoumáno, aby našel předmět svého bádání. Je to pravdivý popis jednání opravdového kajícníka.“ (Clarke)

b. Ale On tam není… Nemohu ho vnímat: Bez ohledu na to, jak upřímně a usilovně Job hledal, nemohl Boha najít. Bůh zůstával skrytý skrze bariéru, kterou nebylo možné proniknout.

B. Jóbova důvěra uprostřed zoufalství.

1: Jóbova důvěra uprostřed zoufalství. (10-12) Jóbova důvěra v Boha a ve vlastní bezúhonnost.

Ale on zná cestu, po níž jdu;
když mě vyzkouší, vyjdu jako zlato.
Moje noha se pevně drží jeho kroků;
jeho cesty jsem se držel a neuhnul jsem z ní.
Neodchýlil jsem se od příkazu jeho rtů;
slova jeho úst jsem si cenil
víc než svůj nezbytný pokrm.“

a. On zná cestu, po níž jdu; až mě vyzkouší, vyjdu jako zlato: Zde je další jasný záblesk víry na obecně černém pozadí. Jób připustil, že se k Bohu nemůže dostat, přesto se upnul k důvěře, že Bůh je nad touto krizí stále nad věcí.

i. S obdivuhodnou vírou se zdálo, že Job v tomto prchavém okamžiku pochopil, co může a má ve své současné krizi udělat. Pochopil, že:

– Bůh Joba stále pečlivě pozoruje a nezapomněl na něj (zná cestu, kterou se ubírám).

– Bůh měl v této krizi svůj záměr a tím záměrem nebylo potrestat Joba (když mě zkoušel).

– Bůh by jednoho dne zkoušku ukončil (vyjdu z ní).

– Bůh by z toho všeho vytěžil něco dobrého (vyjdu jako zlato).

– Bůh si Joba stále vážil; jen drahý kov prochází ohněm (jako zlato).

ii. „Náhle uprostřed tohoto hořkého naříkání vzplál nejpozoruhodnější důkaz houževnatosti jeho víry. S přesvědčením prohlásil, že Bůh zná cestu, kterou se ubírá. Dokonce potvrdil svou důvěru, že je to Bůh, kdo ho zkouší, a že v současné době vyjde z tohoto procesu jako zlato.“ (Morgan)

iii. „Vypadá velmi těžko uvěřitelně, že by Boží dítě mělo být zkoušeno ztrátou přítomnosti svého Otce, a přesto by z této zkoušky vyšlo bez úhony. Žádné zlato se však v ohni nikdy nezraní. Zatopte v peci, jak jen můžete, ať je výbuch tak silný, jak chcete, strčte slitek do samého středu bílého žáru, nechte ho ležet v samém srdci plamene; přiložte další palivo, nechte další výbuch trápit uhlíky, dokud nebudou žárem nejprudší, a přesto zlato nic neztrácí, možná dokonce získává.“ (Spurgeon)

iv. „Nyní přijímá zkoušku, protože ví: vyjdu jako zlato. Tento obraz, čerpaný z metalurgie, nemusí nutně znamenat očištění. Může znamenat jednoduše to, že zkouška dokazuje, že Jób byl po celou dobu ryzím zlatem.“. (Andersen)

v. „Každému člověku v dosahu svého hlasu položím čtyři otázky. Bůh ví, jakou cestou se vydáte. Nejprve se zeptám tebe: Znáš svou vlastní cestu? Za druhé: Je pro vás útěchou, že Bůh zná vaši cestu? Za třetí: Jste na této cestě zkoušeni? A pokud ano, za čtvrté: Máte důvěru v Boha, pokud jde o výsledek této zkoušky? Můžeš říci spolu s Jobem: ‚Až mě vyzkouší, vyjdu z toho jako zlato‘?“ (Spurgeon)

b. Moje noha se pevně držela jeho kroků: To byla dramatická obhajoba jeho bezúhonnosti před jeho obviňujícími přáteli. Jób prohlásil, že stále následuje Boha (držel jsem se jeho cesty) a miluje jeho slovo (cenil jsem si slov jeho úst).

i: Jób se stále držel jeho cesty. „Bůh k Jobovi promluvil. Promluvil někdy Bůh k tobě? Nepředpokládám, že by Job měl jedinou stránku inspirovaného spisu. Pravděpodobně neměl – dokonce ani neviděl první knihy Mojžíšovy; možná to udělal, ale pravděpodobně ne. Bůh k němu promluvil. Promluvil někdy k vám? Žádný člověk nikdy nebude správně sloužit Bohu, pokud k němu Bůh nepromluvil.“ (Spurgeon)

ii. „Pak si všimněte, že to, co k němu Bůh promluvil, si uchovával. V hebrejštině říká, že Boží slovo schovával více než kdy jindy svou potřebnou potravu. V těch dnech museli schovávat obilí, aby je uchránili před potulnými Araby. Jób pečlivěji schovával Boží slovo než svou pšenici a ječmen; více dbal na uchování vzpomínky na to, co Bůh řekl, než na sklízení úrody. Uchováváš to, co Bůh promluvil?“ (Spurgeon)

2. (13-17) Jób žasne nad Boží mocí a svrchovaností.

„On je však jedinečný a kdo ho může přimět, aby se změnil?“
A cokoli si jeho duše přeje, to činí.
Protože on koná, co je mi určeno,
a mnoho takových věcí je u něho.
Proto se děsím jeho přítomnosti,
když o tom přemýšlím, bojím se ho.
Bůh totiž oslabil mé srdce,
a Všemohoucí mě děsí,
protože jsem nebyl odříznut od přítomnosti temnoty,
a před mou tváří nezakryl hlubokou tmu.“

a. On je však jedinečný a kdo ho může přimět ke změně: Job zde sám se sebou polemizoval proti svému předchozímu velkému vyznání víry. Pochopil, že ačkoli Bohu hluboce a upřímně důvěřuje, zároveň nemůže Boha k ničemu přimět

i. „Verš 13 je monoteistickým tvrzením. Jób řekl: ‚On (Bůh) je jedinečný (jediný)‘. Tento hebrejský výraz je ve SZ vzácný, ale je idiomatický“. (Smick)

ii. Starší verze King James Version překládá kdo ho může změnit jako kdo ho může obrátit? „Ale ouha, samotný text je hudbou pro mé uši. Zdá se, že zní jako bojová polnice bitvy, a moje duše je připravena k boji. Teď se mi zdá, že kdyby měly přijít zkoušky a potíže, kdybych jen mohl držet ruku na tomto vzácném textu, všem bych se vysmál. „Kdo ho může obrátit?“ – křičel bych – „Kdo ho může obrátit? No tak, země a peklo, no tak, vždyť ‚kdo ho může obrátit‘?“ (Spurgeon)

b. On koná, co je mi určeno, a takových věcí je u něho mnoho: Jób musel připustit, že Bůh si v Jóbově životě bude počínat, jak se mu zlíbí, a nebude rukojmím Jóbových požadavků. Pochopil, že důvody a moudrost Božího působení jsou nakonec u něho a nejsou známy Jobovi ani jiným (například Jobovým přátelům).

i. Zdálo se, že Jób se zde stále více přibližuje místu, kde ho Bůh chtěl mít v jeho krizi. Stále více se přibližuje k poznání, že Bohu lze důvěřovat, že Bůh ho skutečně miluje a stará se o něj; zároveň je však svrchovaný a přinejmenším některé jeho cesty jsou mimo naše poznání.

c. Proto mě jeho přítomnost vyděsila… Bůh oslabil mé srdce: Poznání toho, co o Bohu nemohl vědět, přimělo Joba ocenit vzdálenost mezi ním a Bohem. Vzbudilo v něm dobrou a spravedlivou bázeň před Bohem, i když mu to připadalo jako hluboká temnota, protože to pro něj bylo v jeho krizi jen malou útěchou.

i. „Zdá se, že Jobova nejsilnější tvrzení víry jsou vždy spojena se stejně silnými tvrzeními strachu a bolesti. V této kapitole je jeho důvěra ve vlastní spravedlnost neotřesitelnější než kdy jindy, zároveň však ‚hustá tma zahaluje‘ jeho tvář a je naplněn strachem. Jóbova víra je nějakým způsobem dostatečně pružná, aby dokázala obsáhnout současně hrůzu i důvěru.“ (Mason)