Před několika lety položil syn jednoho astronoma otázku, jakou vymýšlejí jen děti a geniální astrofyzici: Může mít Měsíc měsíc? Juna Kollmeierová z Carnegie Institution Observatories nedokázala na dotaz svého dítěte odpovědět, ale uvědomila si, že zkoumání této myšlenky by mohlo pomoci zodpovědět otázky o tom, jak měsíce vznikají, a dokonce odhalit něco ze skryté historie Sluneční soustavy, uvádí Ryan F. Mandelbaum na serveru Gizmodo.
Výsledky, na kterých se podílela společně s astronomem Seanem Raymondem z univerzity v Bordeaux, byly nedávno publikovány v krátkém článku s názvem „Can Moons Have Moons?“ na preprintovém serveru arXiv.org, který hostí dosud nerecenzovaný výzkum. Studie však vyvolala ještě větší otázku, která nyní rozbouřila vědecký Twitter. Jak se vlastně nazývá měsíc měsíce?“
Kollmeier a Raymond se ve své studii zabývali tím, co se stane s malým podměsícem, který obíhá kolem jiného měsíce. Podle jejich článku zjistili, že ve většině případů prostě není dost místa na to, aby subměsíc obíhal kolem jiného měsíce. Slapové síly by malý měsíc přitáhly k hostitelské planetě a roztrhaly by mini měsíc na kusy.
Aby subměsíc přežil, musí být malý – mít průměr maximálně šest kilometrů. Musí také obíhat kolem velkého měsíce s dostatečnou gravitací, aby se udržel na místě, a musí být dostatečně daleko od hostitelské planety, aby mohl dokončit svou vlastní dráhu. Ukázalo se, že několik měsíců v naší sluneční soustavě splňuje tyto podmínky a mohlo by hostit subměsíce, včetně Titanu a Iapetu, které obíhají kolem Saturnu, a Callisto, který obíhá kolem Jupiteru. Dokonce i náš vlastní měsíc má správnou velikost a vzdálenost od Země, aby mohl potenciálně hostit vlastní měsíc.
Zjistit, proč žádný z našich místních měsíců nemá svůj vlastní domácí měsíc, by nám mohlo napovědět o tom, jak měsíce a planety vznikají, píší vědci. A navrhují, že bychom se měli podívat, zda nedávno objevený kandidátský exoměsíc kroužící kolem Keplera 1625b má také svůj vlastní měsíc.
„Jsme tu opravdu jen na škrábnutí povrchu s tím, jak můžeme využít nepřítomnost subměsíců k tomu, abychom zjistili naši ranou historii,“ říká Kollmeier Mandelbaum.
V článku astronomové jednoduše nazývají měsíce měsíců „subměsíci“. Kollmeier však říká Natashe Frostové z časopisu Quartz, že použití bylo pouze osobní volbou a že zatím neexistuje žádné oficiální slovo. Byly navrženy i další termíny pro měsíce měsíců, včetně moonmoons, moonitos, moonettes a moooons.
„IAU bude muset rozhodnout!“ (IAU). Kollmeier říká.
Už se to objevilo i ve vědecké sféře:
Astrofyzik Duncan Forgan z University of St. Andrews použil termín měsíc-měsíc ve svém nedávném článku rovněž na arXiv.org, který byl ve skutečnosti publikován den před Kollmeierovým článkem, v němž diskutuje o možnosti existence obyvatelného měsíce obíhajícího kolem kandidátského exoměsíce Kepler 1625.
Twitter se například chytil uspokojivého nehypnotizovaného termínu „měsíc-měsíc“, který navrhl časopis New Scientist, a memy už začaly. Jedním z důvodů je to, že „měsíční měsíc“ byl již před několika lety populárním memem se šviháckým vlkem v hlavní roli, což vedlo k podivným mash-upům.
Sarah Laskowová z Atlas Obscura vysvětluje, že měsíční měsíc se chytá, protože na „rekurzivních místech“, jako jsou ostrovy v ostrovech, sopky v sopkách a řeky protékající mořem, je něco příjemného. Laskowová pro měsíční měsíc nehlasuje. Místo toho říká, že dává přednost sub- nebo meta- jako předponě pro rekurzivní místa, například submoon nebo metamoon. Uznává však, že měsíční měsíce mohou být ještě nějakou dobu na lingvistické oběžné dráze.
„Ať už se většina lidí rozhodne nazývat tato fascinující místa jakkoli, tak to také zůstane,“ píše.
Ať už se na vrcholu objeví cokoli – měsíční měsíce, velkoměsíce, měsíční čtverce, vnořené měsíce nebo kdo ví co – astronomové musí dokázat, že existují, než jim budeme říkat jakkoli.