V roce 2019, bylo jen jedno „ale“, které rozbilo internet, a patřilo Kendallu Royovi.

Jádro 2. série seriálu „Nástupnictví“ se odvíjelo od jediného slova, které ve finále pronesl Jeremy Strong během projevu na tiskové konferenci, v němž Loganu Royovi (Brian Cox), patriarchovi rodiny Royů a hlavě impéria Waystar Royco, jeho (druhý) nejstarší syn elegantně hodil klacky pod nohy.

Scéna – v níž má Kendall za úkol přednést předem napsaný projev a vystupovat jako obětní beránek za prohřešky celé korporace, aby na poslední chvíli obrátil scénář – je elektrizující a patří k nejlepším momentům, které seriál dosud přinesl. Strong v něm září, v podstatě monologuje před místností plnou novinářů, a přitom je, jak už to u Kendalla bývá, naprosto sám.

V nedávném rozhovoru pro IndieWire nás Strong provedl svým procesem, od seznámení se s obloukem sezóny až po zhlédnutí finálního produktu na obrazovce, a to vše při honbě za tím čistým hereckým vrcholem, kterým je dokonalé podání okamžiku své postavy.

Naši lehce upravenou konverzaci s hercem najdete níže.

IndieWire: Kde a jak pro vás začíná filmový proces? Je to tehdy, když se poprvé setkáte se scénářem?

Strong: No, řekl bych, že to začíná ještě předtím, než nějaký scénář vůbec vznikne. Začíná to tím, že znám celkový oblouk sezóny.

Takže vím, že je to závěrečná nota, na které se uzavírají jednotlivé části sezóny. A pak jde o to pohřbít tuto znalost a odemknout pro sebe scénu tak, aby působila nevyhnutelně a zároveň byla překvapením pro diváky.

Ale určitě se tomuto seriálu podařil jakýsi kouzelnický trik ve finále obou sezón, kde dochází k opravdu zásadnímu zlomu; k momentu cesty do Damašku, kde dochází k hluboké a dramatické změně charakteru. Takové momenty jsou tím nejlepším, co vám jako herci může být dáno, a zároveň je podle mě nejtěžší je plně realizovat, protože se musí odehrát v daném okamžiku náhle a zároveň. Musíte tu jehlu navléknout tak přesně a ujistit se, že všechny křížové cesty byly opravdu odškrtnuty, abyste se k nim dostali.“

Pamatuji si, že jsem si při čtení u stolu říkal: „Tak tahle scéna bude otázkou jednoho nebo dvou záběrů a bude tak nějak v kapse, protože scénář se o mě postará.“ A tak jsem si říkal: „Tohle bude otázka jednoho nebo dvou záběrů a bude to tak nějak v kapse, protože scénář se o mě postará.“ A pak jsem si říkal: „Aha. Postavili jsme celé to lešení, abychom se dostali k tomuto okamžiku, a mně stačí vejít do místnosti a dát tiskovou konferenci. A pak se ukázalo, že to v ten den bylo mnohem těžší než to.

Myslím tím, že 95 procent práce na té scéně spočívá v přípravě půdy v průběhu sezóny, která jí předcházela, takže když jsem prošel těmi dveřmi, cítil jsem se jako ve fait accompli.

Graeme Hunter / HBO

Při opětovném zhlédnutí této scény před tímto rozhovorem to hraje ve shodě s tím, jak jsem se cítil, když jsem ji viděl poprvé. Původně jsem se na Kendalla díval a připadalo mi, že pro všechny případy kráčí na šibenici. Při opětovném zhlédnutí scény, i když vím, co se stane, mám stále pocit nejasnosti. Jak v té chvíli nacházíte rovnováhu mezi tím, co víte vy, Jeremy, co ví Kendall, a co ví diváci?“

Na vaší otázce se mi líbí, že v mnoha ohledech vypovídá o tajemstvích herectví. Existuje představa, že jako herec bys měl mít dokonalou jasnost a pochopení, a to způsobem, který je nám ve vlastním životě upírán. Myslím, že často v našich životech tato nejednoznačnost existuje v těch okamžicích největšího odhodlání. A tak si myslím, že jsem dovolil, aby pro mě určitá část zůstala neprůhledná. Myslím, že ve chvíli, kdy jsem vystoupil z letadla a kráčel po té lávce, jsem kráčel s jedinečností poslání a odstřelovačskou muškou. To mi přišlo naprosto jasné.

Sezóna zároveň začíná tím, že říkám Shivovi: „Já to nebudu“. A v tu chvíli to myslím plně vážně a nedokážu si představit svět, kde bych na konci otočil karty proti svému otci. Vidím jen svět, ve kterém jdu kajícně na šibenici, abych zaplatil za své zločiny. V jistém smyslu jsem se vzdal sám sebe a vzdal boj. Znovu ten boj nacházím ve scéně s otcem na jachtě, kdy mi říká: „Nejsi vrah,“ a kdy říká: „Žádný skutečný člověk v tom není,“ a chápu, že se ciferník otáčí ve smyslu pochopení bezcitné nelidskosti a brutality mého otce. Je to tak objevné.

Řekl jsem to už dříve, ale není pro mě novinkou, že zrůda. Není pro mě novinkou, že je to bezohledný člověk. Ale v tom okamžiku, kdy tak lehkovážně řekne: „Žádný skutečný člověk v tom nejede“, vnímám v něm něco, co jsem asi ještě neviděl, a to je propast. Je v něm něco nenapravitelně zlého. V tu chvíli pro mě nastává jakýsi Houdiniho okamžik, kdy jsem byl v řetězech, byl jsem pod vodou a byl jsem vším tím, co se používalo k popisu této postavy, která mi celou sezónu připadala jako mrtvý muž.

Najednou jsem od toho všeho osvobozen a s nadpřirozenou jasností vidím, co budu dělat. Ale do té chvíle jsem byl určitě připraven jít a obětovat se, protože jsem měl pocit, že si to zasloužím. Takže když říkáte, že stále vidíte nejednoznačnost, myslím, že navzdory své rozhodnosti stále existují momenty, kdy cítíte pocit: „Možná bych to měl udělat. Možná bych měl zaplatit za své zločiny. Možná si přečtu ten dopis, který pro mě připravili.“

Graeme Hunter/HBO

Pravda.

V určitém okamžiku jsem se jako herec rozhodl, že se uprostřed scény rozhodnu a možná uvidíme, jak se názor postavy v tomto okamžiku tiskové konference změní. Nikdy jsem se nerozhodl, jak tu scénu zahraju. Něco, v co opravdu věřím, je nepředepisovat žádné odpovědi. Pokud jste se dostatečně zatížili pochopením boje, potřeby a dilematu postavy, pak je vaším úkolem propracovat se uzlem tohoto dilematu v reálném čase, na kameru, před diváky.

Existuje mýtus, že herci se musí rozhodovat. Já mám asi pocit, že volby za vás dělají vaše instinkty v daném okamžiku. Ta scéna pro mě nakonec byla opravdu těžká, protože jsem si myslel, že bude velmi přímočará a snadná. Místo toho to prostě neplynulo a já nevím proč. Jsem jeden z těch herců, u kterých výkon není monolit, jsou to tisíce a tisíce a tisíce hodin nedokonalých pokusů o scénu a každý záběr je hledáním.

Myslím si, že někdy se vám něco otevře v rámci záběru a vy jdete po této linii intuice a někdy jsou vám všechny dveře zavřené. Matthew McConaughey právě napsal knihu „Greenlights“ a já jsem o této myšlence přemýšlel. Někdy očekáváte, že záběr bude mít spoustu zelených světel a věci do sebe prostě zapadnou a vy tak nějak chytnete vlnu. Vzpomínám si, jak jsem tenkrát přišel na první záběr – nerad zkouším a rád vytvářím dynamiku prostředí, jak jen to jde. Takže zaplnili místnost novináři a já vešel dovnitř, sedl jsem si a začal jsem natáčet a mikrofony nebyly živé. Byly to rekvizitní mikrofony. A to mě opravdu, ale opravdu rozhodilo způsobem, na který jsem nebyl připraven. Předpokládal jsem, že to prostředí bude prostě skutečné.

Několikrát jsme se to pokoušeli opravit a byly potíže přijít na to, jak to opravit, a pak tam byl jeden reproduktor vzadu v místnosti a neznělo to, jako bych mluvil do mikrofonu do místnosti. Každopádně jsem si to uvědomil tak, že nikdy nechcete, aby vaše mysl byla takto probuzená. Musíte ji přepnout do režimu letadlo. A chvíli mi trvalo, než jsem se z toho dostal. Takže jsem cítil ten tlak v tom smyslu, že jsem opakovaně přehazoval míč.“

Pamatuju si, že jsem četl, jak Dustin Hoffman mluvil o scéně ve filmu Rain Man, kde to byla vlastně jeho vlastní frustrace ze sebe sama, jeho pocit herecké bezmoci, který vyústil v to, co se pak stalo scénou. Myslím, že moje frustrace z těchto problémů ve mně něco vyostřila a vlila mi trochu ohně do břicha. Zároveň jsem věděl, že musím znovu začít od začátku s pokorou, že nevím, co se má stát v dalším záběru. Myslím, že to bylo někdy kolem devátého nebo desátého záběru, kdy to byl jeden z těch záběrů na zelené louce.“

Částečně to bylo tím, že při psaní nebyla scissura. Slovo „ale,“ je uprostřed projevu a je zlomovým bodem a z hlediska způsobu, jakým to bylo napsáno, to byla jen jedna velká rozvitá věta. Před tímto slovem ani za ním nebyla žádná pauza. Nějak jsem se tím cítil zavázán, ale nenacházel jsem to. Byl tam záběr, kdy se ve mně něco zastavilo před vyslovením toho slova a pak se ten obrat stal tak nějak sám od sebe. To mě dovedlo až na konec a já v tom záběru roztrhal papír, což ve scénáři nebylo a do té doby se to nestalo.

Jistě.

Byl to prostě jeden z těch případů, kdy věci opravdu přišly samy od sebe po dlouhém zápasení a nedokonalém hledání té scény. A pak mi byl tak nějak dopřán jeden záběr, který mi připadal správný. Pak jsme na tom mohli stavět a mikrofony v tu chvíli fungovaly. Je to taková maličkost, ale co se týče, pro mě všechno spočívá v naprosté víře v reálnost okolností.

A pak Jesse řekl: „Chci, aby se tě novináři začali ptát,“ takže jsme udělali několik záběrů, kdy na mě házeli otázky a já na ně odpovídal za pochodu. Zkoumali jsme spoustu různých způsobů, jak by ta scéna mohla potenciálně skončit.

Někdy je to opotřebovávací válka proti scéně, kterou musíš štípat a štípat, než se ti sama odhalí.

Máš pocit, že je to scéna, která, jak jsi říkal, potřebuje to napětí.

Další výzvou je vždycky, když máš spoustu komparzistů, kteří mají věci slyšet poprvé. Poznáš, kdy se z místnosti vytratilo napětí, a tak musíš trochu zakalit vodu, aby najednou poslouchali znovu a nevěděli, jaké další slovo může z tvých úst zaznít, i když už ho slyšeli předtím.

Takže oživit to je výzva. Udržet je ve střehu, stejně jako pro sebe, udržet se nějak na tenkém ledě, abyste neměli pocit, že hrajete scénku, zvlášť v takové chvíli, v tom aktu vzdoru. V jedné básni Wallace Stevense se říká: „Po konečném ne přichází ano. A na tom ano závisí budoucí svět.“ Měl jsem pocit, že ta scéna má v sobě váhu tohoto verše. Jako by všechno spočívalo na tomto opěrném bodě, ale ten opěrný bod se nedal jen vyslovit, musel se prožít.

Právě. Předpokládám, že je to těžké v takových scénách, kde téměř usměrňuješ energii živého publika, které ve skutečnosti ty záběry prožívalo s tebou.

Kouzlo toho, že je to vždycky poprvé. Můj kamarád pracoval na filmu Milk se Seanem Pennem a je tam ta neuvěřitelná scéna, kdy měl projev před radnicí. Myslím, že to bylo asi 12 hodin stejného proslovu, ale pokaždé ho našel znovu, a to je opravdu výzva a zároveň radost. Pro mě je v tom hledání nevyčerpatelná energie. Perfekcionismus je nepřítel, ale myslím, že člověk pozná, když ještě něco nenašel. A tak je tu úporné a neúnavné hledání věcí, které se spojí tak, aby byly pravdivé.

Jsou scény, od kterých odcházíte a říkáte si: „Jo, to bylo blízko?“

Je to vzácné. Řekl bych, že ve finále první série mě způsob, jakým se ta scéna ten den odehrála, úplně pohltil. Bylo to neuvěřitelně katarzní a zároveň traumatizující. Ten zážitek byl skutečný a nečekaný a nevím, kde se vzal. Myslím, že jednou za hodně dlouhou dobu máte pocit, že se dotknete něčeho, kde pochopíte, co herectví může být. Je to vzácné, ale jsou to momenty, které vás drží nad vodou.

Musím si představit, že je o něco snazší se do nich trefit, když tam není tolik pohyblivých částí. Když nemáš co do činění s mikrofony a kulisáky, tak jakkoli vím, že závěrečná scéna v první sérii byla náročná, dává smysl, že se možná můžeš cítit více synchronizovaný s jejím rytmem.

Myslím, že je to možné. Také ta scéna dramaticky, pokud jde o výměnu názorů mezi mnou a otcem, většinou reaguješ na něco, co se děje tobě. Myslím, že když odvedete svou práci správně a vžijete se do potíží, v nichž se postava nachází, naplněni potřebou se z těch potíží nějak dostat, pak můžete do té scény prostě vstoupit a bojovat za to, za co bojuje postava.

Na rozdíl od scény na tiskové konferenci.

Tato scéna byla překvapivá, protože jí chyběla trakce. Prostě jsem v jistém smyslu pronášel projev. Není tam žádný partner scény. A tak je partnerem scény svým způsobem celá Kendallova historie v něm samém. Vnitřní zmatek, hlas jeho otce, který si zvnitřnil a který ho celý život držel při zemi a znemožňoval ho. Takže nachází svou vlastní sílu, což je v jistém smyslu také o tom, že vy jako herec nacházíte svou sílu.

Myslím, že Kendall se často cítí pod vodou. Samozřejmě mi dává smysl, že scéna, která má být tím stometrovým úprkem po otevřeném, čistém hřišti do cílové zóny, se tak neodehraje. Místo toho je tam milion věcí, které se mi snaží podrazit nohy, vypořádat se se mnou a srazit mě k zemi. Myslím, že mi jde o to, že můj zážitek z té scény je nakonec tím, čím je Kendallův zážitek z té scény.

Když jsem se zdržel u toho slova „ale“, měl jsem pocit, jako by… vzpomínáte si na ten úžasný moment ve filmu Backdraft, kdy je kouř vcucnut zpátky do domu, jako by se mi v tom nádechu, v té pauze najednou zaplnily plíce něčím jiným, co tam předtím nebylo. Tak to bylo s mou mocí, s mocí té postavy, v tu chvíli se jí zmocní, natáhne ruku a uchopí ji.

Ve Zločinu a trestu je moment, kdy Raskolnikov přemýšlí o zabití té ženy a nakonec se dostane do bodu, kdy to udělá, protože si uvědomí, že jde o odvahu něco udělat, o odvahu něco uchopit. A tak je to transgresivní a nebezpečné, ale v tu chvíli jde o to se něčeho zmocnit. Samozřejmě to není vražda, ale symbolicky ano. Je to konečně ten smysl: „Zabijte své idoly.“

Myslím, že mě v tu chvíli kamera nesnímala, ale vzpomínám si, že jsem se díval do oka televizní kamery, která mě snímala. Celou tu scénu jsem mluvil přímo k otci, ale přesně v tu chvíli a v jistém smyslu jsem do něj vrazil nůž. A zároveň ho objímat, protože je to akt vzdoru a bezohlednosti, který se ve mně snažil celý život vzbudit. Pořád je v tom cítit: „Podívej se na mě, tati. Nejsi na mě pyšný? Máš mě teď rád?“, protože tento druh násilí a zneužívání je způsob, jakým se spojujeme.

„Nástupnictví“ se nyní vysílá na HBO Max.

.