Historismus (známý též jako historismus) zastává názor, že existuje organická posloupnost vývoje a že místní podmínky a zvláštnosti rozhodujícím způsobem ovlivňují jeho výsledky. Lze jej postavit do protikladu k redukcionismu nebo atomismu, které oba zastávají názor, že veškerý vývoj lze vysvětlit pomocí základních principů ad hoc. Historismus uznává historický charakter veškeré lidské existence, ale na dějiny nepohlíží jako na ucelený systém, nýbrž jako na scénu, v níž se projevuje rozmanitost lidských vůlí. Zastává názor, že veškeré historické poznání je relativní z hlediska historika.

V polovině 19. století se termín „historismus“ (z něhož historismus pochází) ustálil v Německu, kde v 18. a 19. století došlo k velkému rozvoji této nauky. Již v roce 1797 se Friedrich Schlegel (1772-1829) zmiňuje o historismu jako o „druhu filozofie“, která klade hlavní důraz na dějiny. Až do 20. století se však používal především jako pejorativní výraz.

Rakousko-britský filozof Karl Popper (1902 – 1994) se proti historismu ohradil s odůvodněním, že vede k nevyhnutelnému a deterministickému vzoru dějin, a tím ruší demokratickou odpovědnost každého z nás svobodně přispívat k vývoji společnosti, a tudíž vede k totalitarismu.

Termín „historismus“ se používá v několika různých vědních oborech (včetně filosofie, antropologie a teologie) k označení některých značně odlišných myšlenkových směrů:

• Hegelovský historismus je stanovisko, které přijal G. G. Masaryk. W. F. Hegelem, že všechny lidské společnosti (a všechny lidské činnosti, jako je věda, umění nebo filozofie) jsou definovány svými dějinami a že jejich podstatu lze hledat pouze prostřednictvím jejich pochopení. Dále tvrdil, že dějiny každého takového lidského snažení nejen navazují na to, co předcházelo, ale také na to reagují (tento postoj rozvinul na základě svého slavného dialektického učení o tezi, antitezi a syntéze). Podle Hegela, abyste pochopili, proč je člověk takový, jaký je, musíte ho zasadit do společnosti; a abyste tuto společnost pochopili, musíte porozumět jejím dějinám a silám, které ji formovaly. Známý je jeho výrok, že „filosofie jsou dějiny filosofie“.
  Pravověrní hegelovci neboli starohegelovci převzali Hegelovo pojetí lidských společností jako entit větších než jednotlivci, kteří je tvoří, a ovlivnili tak romantický nacionalismus 19. století a jeho excesy ve 20. století. Mladí hegeliáni naopak převzali Hegelovy myšlenky o společnostech utvářených silami společenského konfliktu za doktrínu pokroku a teorie „historické nevyhnutelnosti“ Karla Marxe byla ovlivněna tímto myšlenkovým směrem.

• Biblický historismus je protestantské teologické přesvědčení, že k naplnění biblických proroctví docházelo v průběhu dějin a dochází k němu i dnes (na rozdíl od jiných názorů, které časový rámec naplnění proroctví omezují na minulost, případně na budoucnost).

• Antropologický historismus je spojen s empirickými společenskými vědami a zejména s dílem německo-amerického antropologa Franze Boase (1858-1942). Spojuje v sobě difuzionismus (myšlenku, že veškerá kultura a civilizace se vyvinula pouze jednou ve starověkém Egyptě a poté se prostřednictvím migrace a kolonizace rozšířila po celém zbytku světa) s historickým partikularismem (myšlenkou, že je třeba provádět podrobné regionální studie jednotlivých kultur, aby bylo možné zjistit rozložení kulturních znaků a pochopit jednotlivé procesy působících kulturních změn).

• Nový historismus je název pro hnutí, které zastává názor, že každá epocha má svůj vlastní systém poznání, s nímž jsou jednotlivci neúprosně spjati. Vzhledem k tomu pak poststrukturalisté tvrdí, že všechny otázky je třeba řešit v kulturním a společenském kontextu, v němž vznikají, a že odpovědi nelze nalézt odvoláním se na nějakou vnější pravdu.

.