Harry Styles je mistrem střední vzdálenosti. Podívejte se na něj, jak natáčí pravou tvář ke kameře, prameny mokrých vlasů mu visí rozpuštěné, na chomáči nad uchem mu ulpívá rošťácký lístek: „Sladké stvoření je nyní k dispozici. Album je k dispozici za deset dní. Jsem k dispozici vždycky.“ I když strávil půl dekády v nejpopulárnější chlapecké kapele na světě a chodil s jednou z největších světových popových hvězd, zůstává záhadou. A přesto je ve Stylesově kombinaci rošťáckého šarmu a dychtivosti potěšit něco, co z něj dělá přesně to: dostupného. Zanechte správný komentář na Instagramu ve správný čas a on se možná druhý den ráno objeví na vašem prahu s pytlíkem baget a kávou s pokojem. Schopnost využít tento liminální prostor mezi intimitou a odstupem je to, co dělá Stylese – a Harryho Stylese, sólový debut, který vydává zhruba rok a půl po rozpadu One Direction – tak podmanivým.

Pokud o Harrym Stylesovi víte jen jednu věc, je to pravděpodobně to, že album se vymyká zavedeným trendům, jimiž se řídí nabídky na sólovou popovou slávu mladých mužů. Styles nemá zájem kráčet po stezce, kterou před patnácti lety vytyčil Justin Timberlake na albu Justified, tedy po té, po níž mladé mužské hvězdy signalizují svou nově nabytou dospělost tím, že přijímají hip-hop, R&B a otevřenou libido (viz Justin Bieber, Nick Jonas, Zayn Malik). Nezdá se, že by ho zajímal i sheeranovský stadiónový folk, který chrlí Niall Horan, kolega z One Direction. Místo toho chce být Harry Styles rockovou hvězdou – rockovou hvězdou vašeho otce nebo možná dokonce rockovou hvězdou vašich prarodičů. A tak to zní jako dílo hudebníka, mezi jehož desky na opuštěném ostrově patří Revolver, Tattoo You a Vinyl:

Stylesův debut nepodléhá stejným tlakům, které definovaly pozdní období One Direction, a jeho písně nemusí obstát během ročního stadionového turné. Přesto je nadmíru snadné slyšet, jak Styles a jeho kapela – v čele s výkonným producentem Jeffem Bhaskerem – smeká klobouk před nejrůznějšími rockovými legendami a také-nelegendami. Ve „Sweet Creature“ se Styles pouští do své vlastní verze „Blackbird“; úsměvná „Woman“ začíná klavírním výkřikem z Princovy „Do Me, Baby“, než se usadí v rytmu Eltona Johna. Stylesovy hardrockové pokusy (úderná „Only Angel“ a „Kiwi“) znějí jako od Rolling Stones, respektive Wolfmother. A hlavní singl „Sign of the Times“ je nebetyčná Bowieho balada, která dokáže znít jako „We Are Young“ od Fun. – jeden z největších Bhaskerových hitů – a „The Scientist“ od Coldplay. Se Stylesovým vkusem si klidně polemizujte, ale jeho komplexnost mu upřít nelze.

Jeho vokální výkony jsou vždy nejlepšími částmi těchto písní. Styles popsal své působení ve skupině One Direction jako „demokracii“ a v každé písni se odehrával boj o prostor k dýchání mezi čtyřmi nebo pěti hladovými mladými zpěváky. Tady má prostor, který může využít. „Sign of the Times“ vyskočí z reproduktorů, když přejde do svého tenkého falzetu, a vyvrcholí sérií zoufalých výtek. Ve skladbách „Two Ghosts“ a „Ever Since New York“ působí jako přesvědčivý alt-country trubadúr, když přidá trochu twangu a zdravou dávku únavy ze světa. Domácí boogie v „Carolina“ testuje hranice jeho rodící se šviháctví. A nikdy jsem neslyšel, že by někdo nahrál vlastní doprovodné vokály s takovým nadšením a rozmachem, jaký Styles přináší Harrymu Stylesovi. Každé chroptění, ječení a skandování je podáno s bezelstným úsměvem, který vám nedovolí se neusmát.

Samostatná tvorba dává Stylesovi prostor, který potřebuje k tomu, aby jako zpěvák stoupal vzhůru, ale zároveň vrhá ostré světlo na jeho nedostatky jako autora. Nehledě na nejasné narážky, vykreslené postavy a klišovité slovní obraty se Styles nejvíce potýká s psaním o ženách, což je škoda vzhledem k tomu, že *Harry Styles* má být „písňovým cyklem o ženách a vztazích“. Tématem písně „Only Angel“ se stává „ďábel mezi prostěradly“. Neodolatelný jižanský plamen v srdci písně „Carolina“ skončí jako „hodná holka“ z Drakeovy příručky. „Kiwi“ se věnuje „hezké tváři na hezkém krku“ s „holandským tunelem místo nosu“ (protože je „vždycky zálohovaný“, vtipkuje). „Two Ghosts“ uspěje jen proto, že se opírá o hrstku odkazů na Stylesovu nejslavnější ex, a není to ani nejlepší píseň Taylor Swift v jeho katalogu.

Tato přehlídka sexy drsňaček je zábavná, ale nezapamatovatelná, a Stylesovo spoléhání se na banální líčení divokých žen je zčásti zklamáním, protože jinak se zdá, že ho požadavky tradiční mužnosti netrápí. Zbavuje se svých domnělých tajných milostných vztahů s ostatními členy One Direction a získává pochvalu za respekt, který prokazuje své převážně ženské, převážně náctileté fanouškovské základně. Harry Styles vám možná řekne hodně o estetických zájmech svého jmenovce a jeho dospělých zákrutách, ale chybí mu citová hloubka, která se mu tak snadno přisuzuje. Album dohrajete v očekávání, kdy jeho pero dožene jeho osobu.

Je tu jeden moment, v němž Harry Styles překonává své vlivy velkých jmen. Závěrečná skladba „From the Dining Table“ začíná překvapivou scénou: nadržený, osamělý Styles, který si ho honí v opulentním hotelovém pokoji, načež usne a opije se. „Nikdy jsem se necítil méně cool,“ přiznává. Psaní je upřímné a úsporné; zní to, jako by vám Styles tiše zpíval do ucha, stydlivý popleta. Je to jediná píseň na albu, která vás vybízí k zamyšlení nad tím, jaké to asi je být Harrym Stylesem: nevyzpytatelně slavný od doby, kdy ještě neuměl řídit, vystavený neutuchající pozornosti všude kromě studií připomínajících bunkry a odlehlých pláží, nucený půl desetiletí zipovat a objíždět svět, když byste měli zjišťovat, kdo jste a co chcete. A přesto „From the Dining Table“ nezní ani tak jako stížnost, jako spíš zpověď určená jen a jen vám. Je to opojné a Harry Styles v ní končí na té nejslibnější možné notě.