Grant Green, za svého života velmi nedoceněný hráč, je jedním z největších neopěvovaných hrdinů jazzové kytary. Kombinoval rozsáhlé základy v R&B s mistrovstvím v bebopu a jednoduchostí, která stavěla výraznost nad technické znalosti. Green byl vynikajícím interpretem blues, a i když jeho pozdější materiál byl převážně bluesový a R&B, byl také podivuhodným sólistou balad a standardů. Byl zvláštním obdivovatelem Charlieho Parkera a jeho frázování to často odráželo.

Grant Green se narodil v St Louis v roce 1935 (ačkoli na mnoha záznamech za jeho života byl nesprávně uveden rok 1931). Svůj nástroj se naučil na základní škole od svého otce, který hrál na kytaru, a už ve třinácti letech hrál profesionálně s gospelovou skupinou. Vystupoval ve svém rodném městě a v East St. Louis ve státě Illinois – v 50. letech hrál s Jimmym Forrestem, Harrym Edisonem a Lou Donaldsonem – až se v roce 1960 na Donaldsonův návrh přestěhoval do New Yorku. Green to řekl Danu Morgensternovi v rozhovoru pro Down Beat: „První věc, kterou jsem se naučil hrát, bylo boogie-woogie. Pak jsem musel hrát hodně rock &rollu. Stejně je to všechno blues.“

Počátkem 60. let se Green díky své plynulé a vkusné hře v kombech varhany/kytara/bicí i díky dalším vystoupením pro Blue Note stal hvězdou, i když se mu málokdy dostalo takového respektu kritiky jako jiným hráčům. Spolupracoval s mnoha varhaníky, mezi nimiž byli Brother Jack McDuff, Sam Lazar, Baby Face Willette, Gloria Coleman, Big John Patton a Larry Young. V polovině 60. let na chvíli zmizel ze scény, ale koncem 60. a v 70. letech se opět vrátil. Green hrál se Stanleym Turrentinem, Davem Baileym, Yusefem Lateefem, Joem Hendersonem, Hankem Mobleym, Herbie Hancockem, McCoyem Tynerem a Elvinem Jonesem.

Bohužel problémy s drogami přerušily jeho kariéru v 60. letech a nepochybně přispěly k nemoci, kterou trpěl na konci 70. let. Green byl v roce 1978 hospitalizován a o rok později zemřel. Navzdory několika poněkud nevyrovnaným LP ke konci jeho kariéry představuje velká část jeho tvorby úžasný soul-jazz, bebop a blues.

Ačkoli jako své vlivy uvádí Charlieho Christiana a Jimmyho Raneyho, Green vždy tvrdil, že poslouchá hráče na lesní rohy (Charlieho Parkera a Milese Davise), nikoli jiné kytaristy, a je to na něm vidět. Žádný jiný hráč nemá takovou linearitu jednotlivých tónů (vyhýbá se akordické hře). V Greenově hře je velmi málo intelektuálního prvku a jeho technika je vždy ve službách jeho hudby. A je to právě hudba, prostě a jednoduše, co dělá Greena jedinečným.

Greenova hra je okamžitě rozpoznatelná – možná více než u kteréhokoli jiného kytaristy. Green byl téměř systematicky ignorován milovníky jazzu se sklonem k chladné straně a teprve nedávno začal být oceňován pro svou neuvěřitelnou muzikálnost. Snad žádný kytarista nikdy nezvládal standardy a balady s takovou brilantností jako Grant Green. Mosaic, přední národní jazzové vydavatelství, vydalo nádhernou kolekci The Complete Blue Note Recordings with Sonny Clark, která obsahuje nejlepší Greenova alba z počátku 60. let a dosud nevydané skladby. Najdete na ní některé z nejlepších ukázek Greenovy tvorby.