Introduction

Merleau-Ponty (francouzský fenomenologický filosof, narozen 1908, zemřel 1961) se v různých pasážích své Fenomenologie vnímání zmiňuje o habitu jako o relevantní otázce své filosofické a fenomenologické pozice. Prostřednictvím zkoumání této problematiky vysvětluje jak předreflexivní charakter, který má naše původní spojení se světem, tak i druh „porozumění“, které si naše tělo vůči světu vytváří. Tyto dvě charakteristiky lidské existence mají úzký vztah k vizi ztělesněné mysli, kterou zastávají Gallagher a Zahavi ve svém díle Fenomenologická mysl: An Introduction to Philosophy of Mind and Cognitive Science. Merleau-Ponty používá pojmy jako prožívané či vlastní tělo a prožívaný prostor, aby z pohledu první osoby zdůraznil spolupronikání, které existuje mezi subjektem a světem.

Gallagher a Zahavi obnovili zkušenost fenomenologie, zejména Merleau-Pontyho a Sartra, a přispěli tak k rozvoji kognitivních věd. Prostřednictvím fenomenologického přístupu k realitě habitu se pro nás stává možným nové chápání těla tak, že je charakterizováno „jako subjekt, jako prožívající, jako činitel“ a zároveň můžeme pochopit „způsob, jakým tělo strukturuje naši zkušenost“ (Gallagher a Zahavi, 2008). Myšlenka předreflexivního porozumění je navíc těmito autory pojímána jako způsob, jak vyvrátit ta introspektivní či reflexivní vysvětlení, která vycházejí z karteziánské tradice a která prosazují někteří současní autoři (viz např. Dennett, 1991; Price a Aydede, 2005).

V tomto článku navrhuji vysvětlit, jakou roli hraje habitus ve fenomenologii Merleau-Pontyho a jak Gallagher a Zahavi využívají jeho teorii ve své práci o kognitivní vědě. Cíl těchto autorů ve výše zmíněné práci přesahuje rámec analýzy habitu: chtějí ukázat, že „fenomenologie se zabývá otázkami a poskytuje analýzy, které jsou klíčové pro pochopení skutečné složitosti vědomí a poznání“, a zvrátit tak současnou situaci, kdy tato perspektiva v současných debatách často chybí (Gallagher a Zahavi, 2008). Z tohoto důvodu by neurovědecká komunita mohla poznat jednotnější pohled na lidské chování. Vysvětlení habitu podané Merleau-Pontym ukazuje na druh poznání těla, které nelze chápat výhradně pomocí neurologických procesů.

Tento článek by mohl poskytnout neurovědecké komunitě jednotnější perspektivu lidského chování. Merleau-Pontym podané vysvětlení habitu ukazuje na druh tělesného vědění, které nelze objasnit pouze neurologickými procesy.

Tělesné vědomí

Podle Merleau-Pontyho neexistuje tvrdé oddělení mezi tělesným jednáním a inteligentním jednáním; spíše existuje jednota jednání, která vyjadřuje intencionalitu, a tedy smysl tohoto jednání. Ve zvycích se tělo přizpůsobuje zamýšlenému významu, čímž si dává formu ztělesněného vědomí. Tělesná existence pro našeho autora skutečně představuje třetí kategorii, která sjednocuje a přesahuje fyziologické a psychologické (srov. Merleau-Ponty, 2012; viz též Merleau-Ponty, 1964).

Z tohoto důvodu Gallagher a Zahavi zastávají názor, že Merleau-Pontyho filosofie zahrnuje tělo jako „konstitutivní či transcendentální princip právě proto, že je zapojeno do samotné možnosti zkušenosti“ (Gallagher a Zahavi, 2008). Z hlediska kognitivní vědy navrhují, aby „pojem ztělesněné mysli nebo myslícího těla nahradil běžné pojmy mysli a těla, které jsou odvozeninami a abstrakcemi“ (Gallagher a Zahavi, 2008). Poznamenávají, že jako potvrzení priority těla má biologický fakt vertikální polohy lidského těla důsledky ve vnímání a jednání člověka (srov. Gallagher a Zahavi, 2008)1.

Tělo a chápání světa

Merleau-Ponty vysvětluje, že žité lidské tělo se vztahuje k prostoru, který je také žitý, tj. který je již začleněn do světa chápaného jako horizont jeho vzniku. Podle tohoto názoru habitus předpokládá určitou formu „porozumění“, které tělo má světu, v němž vykonává své operace. Se světem se ustavuje operativní intencionalita (fungierende Intentionalität), použijeme-li Husserlovu terminologii (viz Merleau-Ponty, 2012). To znamená, že tělesný subjekt je vložen do světa, který vyvolává určité otázky či problémy, jež je třeba řešit. Lze tedy hovořit o motivaci ze strany světa, i když ne o nutnosti, protože reakce není mechanická nebo determinovaná2. Mezi pohybem těla a světem není ustavena žádná forma reprezentace, ale tělo se spíše „přizpůsobuje“ pozvání světa (srov. Merleau-Ponty, 2012). Na základě této Merleau-Pontyho myšlenky Gallagher a Zahavi dodávají: „Prostředí vyvolává specifický styl těla, takže tělo s prostředím spolupracuje a je do něj zahrnuto. Postoj, který tělo v dané situaci zaujímá, je jeho způsobem reakce na prostředí“ (Gallagher a Zahavi, 2008). Tato tvrzení jsou podpořena studiemi, které ukazují, že nervový systém nezpracovává žádné informace, které nevycházejí z tělesnosti (srov. Zajac, 1993; Chiel a Beer, 1997).

Postoj má přímý vztah k této formě dialogu mezi prostředím a subjektem. Jeho úlohou je včas stanovit takové chování či formy jednání, které jsou vhodné pro reakci na výzvy prostředí. Merleau-Ponty při stanovení etymologického kořene pojmu „habitus“ poznamenává, že slovo have uvádí vztah k tomu, co subjekt získal jako vlastnictví, které se v případě těla uchovává jako dynamické tělesné schéma (Merleau-Ponty, 2012). Díky návyku si člověk vytváří odpovídající vztahy ke světu, který ho obklopuje, aniž by k tomu potřeboval předchozí uvažování, nýbrž spontánním či bezprostředním způsobem (srov. Merleau-Ponty, 2012). O této formě předreflexivního porozumění hovoří také Gallagher a Zahavi, kteří ji vztahují k propriocepci, tj. k těm vjemům, díky nimž víme, kde a jak se naše tělo nachází, a které jsou v našem vědomí tacitním způsobem (srov. Gallagher a Zahavi, 2008; viz také Legrand, 2006)3 . Tato perspektiva jim umožňuje distancovat se od reprezentacionalistických interpretací – například od interpretací Damasia (1999) a Cricka (1995) a dalších -, které neuznávají, že vnímání má smysl samo o sobě (srov. Gallagher a Zahavi, 2008)

Můžeme hovořit o zapojení těla a světa, v němž se vytváří vztah, který slouží jako základ či podklad pro ostatní jednání subjektu a který mu umožňuje být zejména „doma“, pohodlný, schopný orientovaného pohybu v daném prostoru (srov. Talero, 2005; Merleau-Ponty, 2012). Jak poznamenávají Gallagher a Zahavi, toto spojení se světem neznamená pouze znát fyzické prostředí, v němž se tělo nachází, „ale být v kontaktu s okolnostmi, které jsou tělesně významné“ (Gallagher a Zahavi, 2008).

Habitální a aktuální tělo

Podle Merleau-Pontyho situační charakter osoby vysvětluje, že existuje zároveň „obecná“ existence i existence, která je spojena s účinností jednání a kterou můžeme nazvat „osobní“. Zakotvení ve světě způsobuje, že se osoba zříká části svého protagonismu, protože již disponuje řadou zvyklostí. V tomto kontrapunktu mezi obecným a protagonistickým dochází k „tomuto zpětnému pohybu existence, která se někdy nechává existovat jako tělo a někdy se přenáší do osobních aktů“ (Merleau-Ponty, 2012). Merleau-Ponty rozlišuje habituální tělo – tělo obecné a předreflexivní existence – od aktuálního těla – těla osobní a reflexivní existence – s tím, že obě se vždy vzájemně spolupronikají. Vysvětluje, že v chování duševně nemocných osob nebo osob s poškozeným mozkem je vazba mezi habituálním a aktuálním tělem porušena (srov. Merleau-Ponty, 2012). V těchto případech může osoba reprodukovat určité habituální pohyby, ale ne ty, které vyžadují aktuální porozumění situaci. Například osoba může provádět pohyby, jako je dotýkání se nosu rukou, ale nemůže reagovat na příkaz dotknout se nosu pravítkem. Naproti tomu u nepatologického subjektu nedochází k roztržce mezi oběma formami pohybu, protože je schopen uchopit tuto analogickou formu pohybu směrem k nosu, které nemocný člověk nemůže dosáhnout (srov. Merleau-Ponty, 2012). Zdravý člověk je schopen přicházet a odcházet od obvyklého k aktuálnímu. Je schopen přenastavit navyklé na aktuální. Svět se zdravému subjektu jeví jako nedokončený a nabízí mu soubor možností tak, že zkušenost „je utvářena naléhavostí světa stejně jako mými ztělesněnými a enaktivními zájmy“ (Gallagher a Zahavi, 2008).

Primát praktického jednání a uchopení smyslu

V propojení subjektu se světem má primát účinné, praktické jednání. Slovy našeho filosofa vždy existuje „jiné já, které se již postavilo na stranu světa, které je již otevřeno určitým jeho aspektům a je s nimi synchronizováno“ (Merleau-Ponty, 2012; viz též Talero, 2005). Merleau-Ponty často vyjadřuje těsný vztah mezi tělem a světem termínem „obývat“ jako označení toho, co je tělem poznáváno a co se promítá do vědění, co s objektem dělat, aniž by mezi tím přicházela jakákoli reflexe (srov. Merleau-Ponty, 2012)4 . Gallagher a Zahavi potvrzují tato tvrzení výzkumy, které se týkají vnímání a kinestezie, a také „enaktivní teorií vnímání“ (viz Varela et al., 1991). Ve svých studiích ukazují, že vnímání není pasivním přijímáním informací, ale naopak předpokládá aktivitu, konkrétně pohyb našeho těla5.

Merleau-Ponty vysvětluje, že obvyklé chování vzniká na základě souboru situací a reakcí, které, přestože nejsou identické, tvoří společenství významů (srov. Merleau-Ponty, 2012). To je možné, protože tělo „rozumí“ situaci, tváří v tvář níž musí jednat. Například v případě pohybových návyků, jako je tanec, tělo „lapá“ a „rozumí“ pohybu. Vysvětluje se to tím, že subjekt integruje určité prvky obecné motoriky, které mu umožňují pochopit to, co je pro daný tanec podstatné, a provádět jej s lehkostí, která se projevuje v ovládnutí pohybu tělem (srov. Merleau-Ponty, 2012). Získaná schopnost „povede k výkonu bez explicitního sledování tělesných pohybů; dovednost se stane plně vtělenou a zasazenou do příslušného kontextu“ (Gallagher a Zahavi, 2008). Tato tělesnost návyku plně souhlasí s Merleau-Pontyho myšlenkou, že tělo je korelátem světa: „Návyk vyjadřuje moc, kterou máme, abychom rozšířili své bytí ve světě nebo abychom změnili svou existenci začleněním nových nástrojů“ (Merleau-Ponty, 2012). Gallagher a Zahavi přebírají od Merleau-Pontyho toto neautomatické chápání habituálních aktů, které sice nevyžadují výslovnou intencionalitu, nicméně tvoří součást operativní intencionality, o níž byla řeč na začátku tohoto článku (srov. Gallagher a Zahavi, 2008). S odvoláním na Ledera uvádějí: „Dovednost je konečně a plně osvojena, když něco, co bylo kdysi vnější, uchopitelné pouze prostřednictvím explicitních pravidel nebo příkladů, nyní proniká do mé vlastní tělesnosti. Mé ruce umí plavat, má ústa konečně umí mluvit jazykem“ (Leder, 1990).

Gallagher a Zahavi jsou schopni v průběhu své knihy ukázat chybnost toho naturalismu, který hájí objektivní přírodovědu jako jediný legitimní způsob porozumění mysli (srov. Gallagher a Zahavi, 2008; jeden z příkladů tohoto postoje najdeme mimo jiné u Sellarse, 1963 a Dennetta, 1991).6 Naopak zastávají názor, že mezi vědou a fenomenologií existuje vzájemný vliv, stejně jako Varela et al. (1991) chápali prostřednictvím své neurofenomenologie založené na aspektech Merleau-Pontyho fenomenologie vnímání (srov. Gallagher a Zahavi, 2008; viz též Gallagher, 1997).

Prohlášení o střetu zájmů

Autor prohlašuje, že výzkum byl proveden bez jakýchkoli komerčních nebo finančních vztahů, které by mohly být chápány jako potenciální střet zájmů.

Poznámky

.