Americký houslista a skladatel rakouského původu Friedrich „Fritz“ Kreisler byl synem Anny (rozené Reaches) a lékaře Samuela Kreislera. Byl židovského původu, pokřtěn však byl již ve 12 letech. Studoval na vídeňské konzervatoři a v Paříži, kde mezi jeho učitele patřili Anton Bruckner, Léo Delibes, Jakob Dont, Joseph Hellmesberger mladší, Joseph Massart a Jules Massenet. Během svého pobytu získal ve 12 letech zlatou medaili na soutěži „Premier Grand Prix de Rome“ v konkurenci 40 dalších hráčů, kterým bylo nejméně 20 let.
Fritz Kreisler debutoval v USA 10. listopadu 1888 v Steinway Hall v New Yorku a v letech 1888-1889 absolvoval své první turné po USA s Morizem Rosenthalem. Poté se vrátil do Rakouska a ucházel se o místo ve Vídeňské filharmonii, ale koncertní mistr Arnold Rosé ho odmítl. V důsledku toho opustil hudbu a začal studovat medicínu. Krátkou dobu strávil v armádě a k houslím se vrátil v roce 1899, kdy koncertoval s Berlínskou filharmonií pod vedením Arthura Nikische. Právě tento koncert a řada amerických turné v letech 1901-1903 mu přinesly skutečné uznání.
V roce 1910 uvedl Fritz Kreisler premiéru Houslového koncertu sira Edwarda Elgara, díla, které si u něj objednal a které mu věnoval. V první světové válce krátce sloužil v rakouské armádě, než byl po zranění s poctami propuštěn. Do New Yorku přijel 24. listopadu 1914 a zbytek války strávil v Americe. Do Evropy se vrátil v roce 1924, nejprve žil v Berlíně, v roce 1938 se přestěhoval do Francie. Krátce poté, po vypuknutí druhé světové války, se opět usadil v USA a v roce 1943 se stal naturalizovaným občanem. Tam žil až do konce svého života, naposledy veřejně koncertoval v roce 1947 a ještě několik let poté svá vystoupení vysílal.
26. dubna 1941 se Fritz Kreisler stal účastníkem vážné dopravní nehody. Při přecházení ulice v New Yorku ho srazil nákladní automobil, utrpěl frakturu lebky a více než týden byl v kómatu. V pozdějších letech trpěl nejen určitou ztrátou sluchu, ale také zhoršením zraku v důsledku šedého zákalu. Kreisler zemřel v roce 1962 v New Yorku na srdeční potíže zhoršené stářím. Byl pohřben v soukromém mauzoleu na hřbitově Woodlawn v newyorském Bronxu.
Fritz Kreisler patřil k nejznámějším houslovým mistrům své doby a byl považován za jednoho z největších houslových mistrů všech dob, proslul sladkým tónem a výrazným frázováním. Stejně jako mnozí velcí houslisté jeho generace vydával charakteristický zvuk, který byl okamžitě rozpoznatelný jako jeho vlastní. Ačkoli v mnoha ohledech vycházel z francouzsko-belgické školy, jeho styl přesto připomíná gemütlich (útulný) životní styl předválečné Vídně.
Fritz Kreisler napsal řadu skladeb pro housle, včetně sól pro přídavky, například Liebesleid a Liebesfreud. Některé jeho skladby byly pastiše zdánlivě ve stylu jiných skladatelů. Původně byly připisovány dřívějším skladatelům, jako byli Gaetano Pugnani, Giuseppe Tartini a Antonio Vivaldi, v roce 1935 pak Kreisler prozradil, že je napsal on. Když si kritici stěžovali, odpověděl, že oni už skladby považovali za hodnotné: „Název se mění, hodnota zůstává,“ řekl. Napsal také operety, včetně Jablečných květů v roce 1919 a Sissy v roce 1932, smyčcový kvartet a kadence, včetně kadencí k Houslovému koncertu D dur Johannese Brahmse, Paganiniho Houslovému koncertu D dur a Houslovému koncertu D dur L. v. Beethovena. Jeho kadence pro koncert L. v. Beethovena jsou dnes houslisty nejčastěji hrané. Napsal hudbu k filmu Král odchází režiséra Josefa von Sternberga z roku 1936, který byl natočen podle prvních let života císařovny Alžběty Rakouské.
Fritz Kreisler vlastnil několik starožitných houslí vyrobených loutnisty Antoniem Stradivarim, Pietrem Guarnerim, Giuseppem Guarnerim a Carlem Bergonzim, z nichž většina nakonec nesla jeho jméno. Vlastnil také housle Jean-Baptiste Vuillaume z roku 1860, které často používal jako své druhé housle a které často půjčoval mladému zázračnému dítěti Josefu Hassidovi. V roce 1952 věnoval své housle Giuseppe Guarneri Kongresové knihovně ve Washingtonu, kde se dodnes používají pro vystoupení pořádaná v knihovně.
Na nahrávkách se styl Fritze Kreislera podobá stylu jeho mladšího současníka Mischy Elmana, se sklonem k expanzivním tempům, souvislému a pestrému vibratu, expresivnímu frázování a melodickému přístupu k práci s pasážemi. Kreisler výrazně využívá portamento a rubato. Ve velkých dílech standardního repertoáru, jako je Houslový koncert Felixe Mendelssohna, jsou si přístupy obou houslistů méně podobné než v menších skladbách. Provedl a nahrál vlastní verzi první věty Paganiniho Houslového koncertu D dur. Věta je přebásněna a na některých místech reharmonizována, orchestrální úvod je na některých místech zcela přepsán. Celkově se jedná o dílo z konce 19. století.