Jaggerova kariéra trvá již více než 50 let a je označován za „jednoho z nejpopulárnějších a nejvlivnějších frontmanů v dějinách rockové hudby“.Jeho charakteristický hlas a vystupování spolu s kytarovým stylem Keitha Richardse jsou charakteristickým znakem Rolling Stones po celou dobu jejich existence. Jagger proslul v tisku svým přiznaným užíváním drog a milostnými pletkami a často byl líčen jako kontrakulturní postava. Koncem
Koncem 60. let začal Jagger hrát ve filmech (počínaje snímky Performance a Ned Kelly), což se setkalo se smíšeným přijetím.
Jagger opustil školu v roce 1961 poté, co získal sedm maturitních vysvědčení a tři jedničky. Jagger a Richards se nastěhovali do bytu v Edith Grove v londýnské Chelsea ke kytaristovi Brianu Jonesovi, se kterým se seznámili. Zatímco Richards a Jones plánovali založit vlastní rhythm and bluesovou skupinu, Jagger pokračoval ve studiu obchodních kurzů na London School of Economics a vážně uvažoval o tom, že se stane novinářem nebo politikem, to druhé přirovnával k popové hvězdě
V prvních letech členové skupiny hráli bez nároku na honorář v přestávkách koncertů Alexise Kornera ve sklepním klubu naproti stanici metra Ealing Broadway (později nazvaném „Ferryho“ klub). V té době měla skupina velmi málo vybavení a ke hraní si musela půjčovat Alexisovu aparaturu. To bylo ještě předtím, než se jejich manažerem stal Andrew Loog Oldham. První vystoupení skupiny pod názvem Rollin‘ Stones (podle jedné z jejich oblíbených písní Muddy Waterstunes) se uskutečnilo 12. července 1962 v londýnském jazzovém klubu Marquee. Později si změnili název na „The Rolling Stones“, protože se jim zdál formálnější. Victor Bockris uvádí, že členy kapely byli Mick Jagger, Keith Richards, Brian Jones, Ian Stewart na klavír, Dick Taylor na basu a Tony Chapman na bicí. Richards však v časopise Life uvádí, že „bubeníkem té noci byl Mick Avory – nikoli Tony Chapman, jak se záhadně traduje v historii…“.“
Sám Avory „při mnoha příležitostech“ kategoricky popřel, že by ten večer hrál s Rollin‘ Stones. Ve skutečnosti s nimi pouze dvakrát zkoušel v hospodě Bricklayers Arms, než se stali známými jako Rollin‘ Stones. O něco později se kapela vydala na své první turné po Velké Británii, kterému se říkalo „tréninkové“, protože to pro všechny byla nová zkušenost.V sestavě tehdy nebyl bubeník Charlie Watts ani baskytarista Bill Wyman. V roce 1963 už našli svůj hudební směr i popularitu. V roce 1964 je dva nevědecké průzkumy veřejného mínění vyhodnotily jako nejpopulárnější britskou skupinu, která předstihla dokonce i The Beatles.
Na podzim 1963 Jagger opustil London School of Economics ve prospěch slibné hudební kariéry v Rolling Stones. Skupina nadále těžila z tvorby amerických rhythm and bluesových umělců, jako byli Chuck Berry a Bo Diddley, ale za silného povzbuzování Andrewa Looga Oldhama začali Jagger a Richards brzy psát vlastní písně. Tato základní skladatelská spolupráce časem vzkvétala; jedna z jejich raných skladeb, „As Tears Go By“, byla napsána pro Marianne Faithfull, mladou zpěvačku, kterou v té době Loog Oldham propagoval. Pro Rolling Stones napsala dvojice píseň „The Last Time“, třetí singl skupiny na prvním místě ve Velké Británii (jejich první dva hity na prvním místě ve Velké Británii byly coververze), který byl založen na This May Be the Last Time, tradiční černošské duchovní písni nahrané skupinou Staple Singers v roce 1955. Dalším plodem této spolupráce byl jejich první mezinárodní hit „(I Can’t Get No) Satisfaction“. Tato skladba také vytvořila image Rolling Stones jako vyzývavých buřičů v kontrastu s image „milého moptopa“ Beatles.