V Lincolnville pochoduje bubeník Phish Jon Fishman v mnoha rytmech.

Podle Willa Grunewalda

Hish vznikli na Vermontské univerzitě v roce 1983. Její členové dlouhá léta sídlili v Burlingtonu. Ben & Jerry’s po nich pojmenoval příchuť. Celkově je tedy skupina dost vermontská. Dlouhou historii má ale hard-touringový jamband i v Maine. Vystoupení na farmě v Auburnu v roce 1991 vytvořilo předlohu pro desetiletí slavných bláznivých festivalů Phish. V letech 1997 až 2003 kapela odehrála tři takové festivaly na bývalé letecké základně Loring v Limestone, přičemž na každý z nich přišlo více než 60 000 fanoušků.

V roce 2006 si bubeník Jon Fishman a jeho žena Briar Lyons koupili farmu v Lincolnville. Nyní vychovávají svých pět dětí, starají se o 30 akrů organických borůvek a provozují nedaleký obchod Lincolnville General Store. Lyonsová působí ve školní radě, Fishman ve výběrové komisi. Fishman se v poslední době zapojil do celostátní politiky a vystupuje v televizi, aby se zasadil o volby z řad voličů. Než se Jon Fishman vydal na turné, které zahrnuje dva večery v Bangoru, odskočil si od své bicí soupravy, aby promluvil o tom, jak se Maine stalo jeho domovem.

Proč se přestěhovat do Lincolnville?

Maine byl tak velkou součástí formování Phish, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že skončím jako obyvatel. To je manželství, víš? Rodina mé ženy má k té oblasti hodně vztahů. Když se Phish v roce 2004 rozpadli, nevěděl jsem, co budu v životě dělat, ale Briar měla nápady, že by chtěla farmařit, aby zajistila jídlo pro naši rodinu, a já jsem byl pro. Farmu jsme našli na slepé cestě v Lincolnville. Je tam krásně.

Jak se daří farmě?

Našim borůvkám se loni dařilo. Z pole jsme získali nejméně 8 000 liber. V předchozích letech tam bylo ještě hodně plevele. Abych byl upřímný, sám jsem nesklidil ani jeden plevel – nechci, aby si to přečetla moje žena a řekla: „O čem to mluvíš? Ty jsi přece netrhal plevel!“. Máme také dojnou krávu a děláme vlnu a maso z ovcí. Je to fungující farma, i když to není naše hlavní obživa. Celkově si myslím, že farma je trochu v červených číslech, ale dobře využívá půdu.“

A vy máte obchod se smíšeným zbožím.

No, když jsou děti ve škole, tak já docela bubnuju. Tyto dny byly jedny z nejlepších v celém mém životě, co se týče cvičení a rozvoje. Takže obchod je opravdu doménou Briara. Vyžaduje spoustu jejího času a energie. Občas se poflakuju – to je moje zapojení. Můj jediný příspěvek je něco jako: „Hele, můžete udělat ještě jednou ten kuřecí salát na kari?“

Jak jste se dostal do vedení města?“

Vždycky jsem něco plkal a žena, která řídí náš obchod, je šéfkou výběrové komise. Začala na mně pracovat: „Hele, máš spoustu názorů. Proč nekandiduješ do výběrové komise?“

Máš nějaké širší politické ambice?“

To si nemyslím, ale vždycky se budu přimlouvat za řadové hlasování. Opravdu mě rozčiluje, když někdo jako Bruce Poliquin vyvolává dojem, že hlasování podle pořadí je nějak stranické. Vždyť v roce 92, kdy kandidoval Perot, s ním mohl Bush Clintona porazit. V roce 2000, když kandidoval Nader, mohl Gore porazit Bushe. Poliquin je chytrý člověk a lže veřejnosti.

Je místní politika civilizovanější?

Víte, být ve výběrové komisi je něco jako být v kapele. Důvodem, proč se Phish dnes daří, není to, že jsme skvělá kapela a že jsme skvělí muzikanti. Je to proto, že se vlastně všichni máme rádi. Pořád spolu můžeme trávit čas. Proto teď píšeme nejlepší materiál. Když kapely hrají jen dvacet let staré písničky, je to proto, že se nemohou vystát a nechtějí spolu nic psát. Takže na vybrané desce můžu uplatnit dovednosti, které jsem si, světe div se, vypěstoval díky působení v kapele: do osobních vztahů musíte vložit péči. Na sociálních sítích je to, jako bychom byli všichni banda zvířat. Tváří v tvář stále saháme po svém lepším já.

Je tu cítit komunita.

Tady jsem se poprvé od vzniku Phish stal součástí komunity. Více než dvacet let jsem byl na cestách. Pak, od roku 2006 do roku 2009, zatímco neexistovala žádná kapela, se podle mě stalo to, že jsme s Briarem zapustili kořeny a ty kořeny se ujaly. Chvíli, jakmile se kapela vrátila, jsme se stěhovali mezi Vermontem a Maine asi dvanáctkrát nebo třináctkrát – bylo to šílené. Vlastně jsme dali farmu na trh, ale je to velký pozemek a je to uprostřed pobřeží Maine, takže dlouho ležela. A pokaždé, když jsme se stěhovali do Vermontu, stěhovali jsme se na jiné místo. Pokaždé, když jsme se přestěhovali do Maine, vrátili jsme se na stejnou farmu. Ve městě dokonce probíhaly sázky o to, jak dlouho bude trvat, než se vrátíme – peníze se měnily. V době našeho posledního stěhování už to bylo jako: „Co si to namlouváme? Tohle je domov.“