Medicínsko-právní případ lze definovat jako případ úrazu nebo onemocnění apod., kdy je pro stanovení odpovědnosti za způsobení úrazu nebo onemocnění nezbytné šetření orgánů činných v trestním řízení. Zjednodušeně řečeno se jedná o lékařský případ s právními důsledky pro ošetřujícího lékaře, kdy se ošetřující lékař po zjištění anamnézy a vyšetření pacienta domnívá, že je nezbytné určité vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení. Nebo o právní případ vyžadující lékařské odborné znalosti, pokud je předveden policií k vyšetření.
V každém z medicínsko-právních případů je zákonnou povinností ošetřujícího lékaře ohlásit jej na nejbližší policejní stanici ihned po ukončení primární život zachraňující lékařské péče. To je v souladu s § 39 indického trestního řádu. Smyslem je zahájit soudní řízení co nejdříve, aby policista mohl shromáždit maximum důkazů. Rychlé jednání policie také pomáhá zabránit zničení důkazů ošetřujícím lékařem.
Následující případy by měly být považovány za medicínsko-právní a jako takové je lékař „povinen“ informovat policii o těchto případech:
– Všechny případy zranění a popálenin -jejichž okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu někým. (bez ohledu na podezření z trestného činu)
– Všechny případy dopravních, továrních nebo jiných nepřirozených nehod, zvláště pokud existuje pravděpodobnost úmrtí pacienta nebo jeho těžkého zranění.
– Případy podezření nebo zjevného sexuálního napadení.
– Případy podezření nebo zjevného potratu z trestného činu.
– Případy bezvědomí, kdy jeho příčina není přirozená nebo není jasná.
– Všechny případy podezření nebo zjevné otravy nebo intoxikace.
– Případy postoupené od soudu nebo jinak k určení věku.
– Případy přivezených mrtvých s nesprávnou anamnézou zakládající podezření na trestný čin.
– Případy podezření na sebepoškození nebo pokus o sebevraždu.
– Jakékoli jiné případy, které nespadají do výše uvedených kategorií, ale mají právní důsledky.
V zemi, kde ročně dochází ke 130 000 úmrtí v důsledku dopravních nehod a 53 % žen trpí domácím násilím vedoucím k těžkým zraněním, je důležité, aby nemocnice a zákony spolupracovaly a pomáhaly zraněným. Náš právní systém se od roku 1989, kdy lidé přicházeli o život při čekání na ošetření a kdy v témže roce vznikl zákon o „právu na život“, vyvíjel mílovými kroky. V zákoně se uvádí, že obavy, jako jsou právní formality, finanční ohledy nebo dokonce infrastrukturní omezení instituce, by neměly bránit instituci nebo nemocnici v poskytnutí základního a neodkladného lékařského ošetření.
Nedávno zemřel v nemocnici mladík, který byl těžce zraněn po srážce s rychle jedoucím autobusem KSRTC v Koppalu ve státě Karnataka jen proto, že se mu nedostalo včasné pomoci ze strany veřejnosti. Přestože nemocnice byla jen kousek od místa nehody, lidé se dívali na Anwara svíjejícího se v bolestech a někteří z nich si dokonce mobilními telefony pořizovali fotografie a videa. Nikdo z nich se ho nepokusil převézt do nemocnice. Obyčejní lidé mají stále strach, že budou v těchto případech kvůli nevědomosti v MLC svázáni. Místo pouhého nadávání na takový bezcitný a nelidský přístup veřejnosti je naléhavě nutné vytvořit povědomí o tom, že téměř 50 % obětí nehod má vynikající šanci na přežití, pokud se jim dostane okamžité pozornosti a ošetření. Každý, kdo se nachází v blízkosti místa nehody, může zavolat na linku 108 nebo 104 pro sanitku a oběť bude bezplatně převezena do nejbližší nemocnice k neodkladnému ošetření. Nemocnice jsou povinny provést příjem bez ohledu na to, zda se jedná o medicínsko-právní případ, a vláda uhradí náklady na léčbu až do výše 25 000 rupií.
V poslední době se v indické společnosti zvyšuje povědomí o právech pacientů. Tento trend je jasně patrný z nedávného prudkého nárůstu soudních sporů týkajících se odpovědnosti zdravotnického pracovníka nebo zařízení, které se domáhají nápravy utrpení způsobeného v důsledku lékařské nedbalosti, vadného souhlasu a porušení důvěrnosti vyplývající ze vztahu mezi lékařem a pacientem. Aby bylo možné prokázat, že došlo k lékařskému pochybení, musí být pacient schopen prokázat všechny tyto skutečnosti:
– Existoval vztah mezi lékařem a pacientem.
– Lékař byl nedbalý.
– Nedbalost lékaře způsobila újmu.
– Újma vedla ke konkrétní škodě.
– Nedodržení diagnózy.
– Nesprávná léčba.
– Neupozornění pacienta na známá rizika.
Stížnost proti zanedbání lékařské péče lze podat, jak je uvedeno níže.
– U Okresního fóra, pokud je hodnota služeb a požadovaná náhrada škody nižší než 20 lakh rupií,
– Před Státní komisí, pokud hodnota zboží nebo služeb a požadovaná náhrada škody nepřesahuje více než 1 crore rupií.
– u Státní komise, pokud hodnota zboží nebo služeb a požadovaná náhrada přesahuje více než 1 crore rupií.
Medicínsko-právní případy musí být řádně vyřízeny podle platných pokynů instituce. Obvykle mají všechny velké nemocnice a fakultní instituce „ústavní medicínsko-právní příručku“, která podrobně a krok za krokem uvádí správný postup při řešení různých druhů MLC. I když takové příručky nejsou k dispozici, nepředstavují tyto případy žádný problém, pokud člověk při jejich řešení postupuje s náležitou opatrností a náležitou péčí a pozorností. Řádná dokumentace, včasné informace, metodické a důkladné vyšetření včetně všech relevantních šetření a doporučení atd. jsou vše, co je nezbytné k tomu, aby takové případy byly úspěšně ukončeny.
Pro online právní poradenství od nejlepšího právníka pro medicínsko-právní případy můžete navštívit největší online právní řešení www.licit.ooo nebo si můžete stáhnout aplikaci pomocí následujícího odkazu z playstore https://goo.gl/L8GeYk
.