Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, církevní otce, Summu, Bibli a další – vše za pouhých 19,99 dolarů…

Epiklesis (latinsky invocatio) je název modlitby, která se vyskytuje ve všech východních liturgiích (a původně také v západních liturgiích) po slovech ustanovení, v níž se celebrant modlí, aby Bůh seslal svého Ducha svatého a proměnil tento chléb a víno v Tělo a Krev svého Syna. Tato forma vyvolala jeden z hlavních sporů mezi východní a západní církví, neboť všichni východní schizmatici nyní věří, že epikleze, a nikoli slova ustanovení, je základní formou (nebo alespoň základním doplňkem) svátosti.

Forma epikleze

Je jisté, že všechny staré liturgie takovou modlitbu obsahovaly. Například liturgie Apoštolských konstitucí hned po přednesu slov ustanovení přechází k anamnezi „Pamatujíc tedy na jeho umučení…“. v níž se objevují slova: „Ty, Bůh, kterému nic nechybí, jsa jimi (oběťmi) potěšen ke cti svého Krista a sesílaje svého svatého Ducha na tuto oběť, svědka umučení Pána Ježíše, abys zjevil (opos apophene) tento chléb jako Tělo svého Krista a tento kalich jako Krev svého Krista…“. (Brightman, Liturgie východní a západní, I, 21). Tak řecká a syrská liturgie svatého Jakuba (tamtéž, 54, 88-89), alexandrinská liturgie (tamtéž, 134, 179), habešský obřad (tamtéž, 233), liturgie nestoriánů (tamtéž, 287) a Arménů (tamtéž, 439). Epikleze v byzantské liturgii svatého Jana Chrysostoma se říká takto: „Přinášíme ti tuto rozumnou a nekrvavou oběť a prosíme tě, žádáme tě, modlíme se, abys ty, sesílaje na nás a na tyto přítomné dary svého svatého Ducha“ (jáhen říká: „Požehnej, pane, svatý chléb“) „proměnil tento chléb v předrahé Tělo tvého Krista“ (jáhen: „Amen. Požehnej, pane, svatý kalich“): „a to, co je v tomto kalichu, v drahocennou Krev tvého Krista“ (jáhen: „Amen. Požehnej, pane, obojí“), „proměň je svým svatým Duchem“ (jáhen: „Amen, Amen, Amen.“). (Brightman, op. cit., I 386-387).

Není pochyb o tom, že západní obřady kdysi obsahovaly podobné invokace. Galikánská liturgie měla proměnlivé formy podle svátku. Ta pro obřízku byla např: „Hæc nos, Domine, instituta et præcepta retinentes suppliciter oramus uti hoc sacrificium suscipere et benedicere et sanctificare digneris: ut fiat nobis eucharistia legitima in tuo Filiique tui nomine et Spiritus sancti, in transformationem corporis ac sanguinis domini Dei nostri Jesu Christi unigeniti tui, per quem omnia creas…“. (Duchesne, „Origines du culte chrétien“, 2. vydání, Paříž 1898, s. 208, převzato od svatého Germana z Paříže, zemř. 576). Existuje mnoho narážek na galikánské vzývání, například svatý Isidor Sevillský (De eccl. officiis, I, 15 atd.). Také římský ritus měl kdysi po slovech Instituce epiklézi. Papež Gelasius I. (492-496) se na ni jasně odvolává: „Quomodo ad divini mysterii consecrationem coelestis Spiritus adveniet, si sacerdos … criminosis plenus actionibus reprobetur?“ (Quomodo ad divini mysterii consecrationem coelestis Spiritus adveniet, si sacerdos … criminosis plenus actionibus reprobetur? („Epp. Fragm.“, vii, in Thiel, „Epp. Rom. Pont.“, I, 486). Watterich (Der Konsekrationsmoment im h. Abendmahl, 1896, s. 133 sq.) přináší další doklady staré římské invokace. on (s. 166) a Drews (Entstehungsgesch. des Kanons, 1902, s. 28) se domnívají, že některá tajemství v leonském sakramentáři byla původně invokacemi (viz článek KÁNON MŠE). Z podstatné klauzule vynechal naši modlitbu: „Supplices te rogamus“ (Duchesne, op. cit., 173-5). Zdá se, že raný důraz na slova Instituce jako formu konsekrace (viz například Pseudo-Ambros, „De Mysteriis“, IX, 52, a „De Sacramentis“, IV, 4, 14-15, 23; sv. Augustin, Kázání 227) vedla na Západě k zanedbávání a znetvoření epikleze.

Původ

Je třeba poznamenat, že epikleze pro svatou eucharistii je pouze jednou z mnoha takových forem. Při jiných svátostech a požehnáních se používaly podobné modlitby, jimiž se prosilo Boha, aby seslal svého Ducha svatého k posvěcení dané věci. Existovala epikléze za křestní vodu. Tertullianus (O křtu 4), Optatus z Mileve („De schism. Don., III, ii, VI, iii, in „Corp. Script. eccl. Latin.“, díl XXVI, 69, 148, 149), svatý Jeroným (Contra Lucif., vi, vii), svatý Augustin (O křtu V.20 a V.27) na Západě a svatý Basil (O Duchu svatém 15.35), svatý Řehoř z Nyssy (Orat. cat. magn. xxxiii) a svatý Cyril Jeruzalémský (Cat. iii, 3) na Východě se na ni odvolávají. Zvláště v Egyptě se epikleze používaly k žehnání vína, oleje, mléka atd. Ve všech těchto případech (včetně eucharistie) je myšlenka vzývání Ducha svatého k posvěcení přirozená a odvozená z Písma (Joel 3,5; Sk 2,21: ho an epikalesetai to onoma kyriou . …; srov. Římanům 10,13; 1 Kor 1,2). To, že se v liturgii po slovech ustanovení objevuje invokace, je jen další z mnoha případů, které ukazují, že lidem příliš nezáleželo na přesném okamžiku, kdy byla celá podstata svátosti dovršena. Na celou konsekrační modlitbu pohlíželi jako na jednu prostou věc. V ní se vždy vyskytují slova ustanovení (s pochybnou výjimkou nestoriánského obřadu); věřili, že Kristus podle svého slibu učiní zbytek. Neptali se však, ve kterém přesně okamžiku k této proměně dochází. Kromě slov ustanovení existuje mnoho dalších požehnání, modliteb a znamení kříže, z nichž některá přišla před slovy a některá po nich, a všechna, včetně slov samotných, se spojují v jeden kánon, jehož účinkem je transsubstanciace. Tak i v našich křestních a světicích bohoslužbách přichází část formulářů a modliteb, jejichž účinkem je svátostná milost, v časovém pořadí po podstatných slovech. Teprve v době scholastické začali teologové diskutovat o minimu forem potřebných pro podstatu každé svátosti.

Spor

Katolická církev tuto otázku vyřešila tím, že jsme poklekli a klaněli se svaté eucharistii hned po slovech ustanovení a že její stará Invokace prakticky zmizela. Na druhé straně všichni pravoslavní teologové považují Epiklezi za přinejmenším podstatnou součást konsekrace. V této otázce mají dvě školy. Někteří, například Petr Mogilas, považují samotnou Epiklezi za konsekraci (Kimmel, Monumenta fidei eccl. orient., Jena, 1850, I, 180), takže by patrně slova Instituce mohla být vynechána, aniž by to mělo vliv na platnost svátosti. Větší počet, a nyní zřejmě všechny, však vyžadují i slova ustanovení. Musí být řečena nejen historicky, ale jako první část základní formy; zasévají jakoby semeno, které vzejde a je zdokonaleno epiklézí. Oba prvky jsou tedy podstatné. Tuto teorii hájili jejich teologové na florentském koncilu (1439). Tehdy byla jmenována deputace latiníků a Řeků, aby tuto otázku projednala. Řekové tvrdili, že obě formy jsou nezbytné, že k transsubstanciaci dochází až po vyslovení druhé z nich (epikleze) a že latinské „Supplices te rogamus“ je pravá epikleze, která má stejný účinek jako ta jejich. Na druhé straně dominikán Jan z Torquemady hájil západní stanovisko, že slova Instituce sama a najednou konsekrují (Hardouin IX, 977 sqq.). Dekret koncilu to nakonec definoval takto: „quod illa verba divina Salvatoris omnem virtutem transsubstantiationis habent,“ tamtéž; viz také dekret pro Armény: Denzinger, 10. vyd., č. 698-starý č. 593): „forma huius sacramenti sunt verba Salvatoris“. Kardinál Bessarion poté napsal knihu „De Sacramento Eucharistiæ et quibus verbis Christi corpus conficitur, 1462, in P. G., CLXI, 494-525), na kterou mu Marcus Eugenicus z Efezu odpověděl v traktátu s dlouhým názvem: „Že nejen zvukem slov Páně se posvěcují božské dary, ale (navíc) modlitbou po nich a posvěcením kněze v síle Ducha svatého.“

Oficiální euchologion pravoslavné církve má za slovy ustanovení poznámku, která to vysvětluje: „Protože ukazovací zájmena: To je mé tělo, a znovu: To je má krev, se nevztahují k přítomným Obětem, nýbrž k těm, které Ježíš vzal do rukou a požehnal svým učedníkům, proto se tato slova Páně opakují jako vyprávění , a tudíž je zbytečné ukazovat Oběti (vyvýšením) a vskutku odporuje správnému smýšlení východní církve Kristovy“ (vyd. Benátky, 1898, s. 63). Zdá se, že to naznačuje, že Kristova slova nemají ve formě svátosti žádnou roli. Na druhé straně Dositheus na synodě v Jeruzalémě (1672) zřejmě požaduje jak slova ustanovení, tak epiklezi: „Je ustanovena podstatným slovem a posvěcena vzýváním Ducha svatého“ (Conf. Dosithei, in Kimmel, op. cit., I, 451), a zdá se, že to je teorie běžná mezi pravoslavnými v naší době. Jejich argumenty pro nutnost epikleze jako v každém případě zdokonalující části formuláře jsou následující:

• že kontext ukazuje, že slova Instituce mají být použita pouze jako vyprávění;
• že jinak by Epikleze byla zbytečná a klamná: sama její forma ukazuje, že posvěcuje;
• tradice.

Na první a druhý bod není těžké odpovědět. Slova ustanovení jsou jistě použita historicky („qui pridi quam pateretur, sumpsit panem… ac dixit: hoc est enim corpus meum“, stejně jako všechny východní formy, jsou historickým popisem toho, co se stalo při poslední večeři); to však není důkazem, že nemohou být použita také účinně a s aktuálním významem. Vzhledem k záměru tak učinit by se tak nutně používaly. Druhý bod je již zodpovězen výše: časová posloupnost ve svátostných modlitbách nutně nezahrnuje nic jiného než dramatické znázornění toho, co se pravděpodobně skutečně odehrává v jednom okamžiku (tento bod dále rozvíjí Fortescue, „The Orth. Východní církev“, str. 387 sq.). Pokud jde o tradici, jde v každém případě pouze o východní tradici. Na Západě se o slovech ustanovení jako o konsekraci mluví velmi jednomyslně, zejména od svatého Augustina; a vymizení jakékoli skutečné epikleze v naší liturgii to potvrzuje. Mezi východními otci panuje menší jednomyslnost. Někteří, zejména svatý Cyril Jeruzalémský, odkazují konsekraci na působení Ducha svatého způsobem, který jako by naznačoval, že epikleze je tímto momentem (svatý Cyril, Cat. xix, 7; xxi, 3; xxiii, 7, 19; srov. Basil, O Duchu svatém 27 sqq.); jiní, jako svatý Jan Chrysostom (Hom. i, De prod. Iudæ, 6: „Říká: To je mé tělo. Toto slovo mění oběť“; srov. hom. ii, in II Tim. i), zcela jasně odkazují zasvěcení na Kristova slova. Je třeba poznamenat, že těmto Otcům šlo o obhajobu skutečné přítomnosti, nikoli o vysvětlení okamžiku, kdy začíná, že celou eucharistickou modlitbu vždy považovali za jednu formu, která obsahuje jak Kristova slova, tak invokaci, a že tvrzení, že proměna se děje mocí Ducha svatého, nemusí nutně ukazovat, že pisatel tuto proměnu spojuje s touto zvláštní modlitbou. Například svatý Irenej říká, že „chléb, který přijímá Vzývání Boha, není obyčejný chléb, ale eucharistie“ (Proti kacířství IV.18.5), a ještě bezprostředně předtím (IV.18.4) vysvětluje, že tento chléb je Tělo Kristovo, nad kterým se říká předchozí část anafory. Posledním argumentem proti epiklezi jako konsekrační formě je vyprávění o Poslední večeři v evangeliích. Víme, co tehdy Kristus udělal a že nám řekl, abychom udělali totéž. Při Poslední večeři není žádný náznak epikleze.

Nakonec lze poznamenat, že i později na Západě (zejména od 16. století) vyvolala tato otázka nepříliš významnou diskusi. Dominikán Ambrož Katarín (šestnácté století) se domníval, že naše konsekrace se odehrává při epiklezi, která předchází pronášení Kristových slov. Touto Epiklesis je podle něj modlitba „Quam oblationem“. Několik dalších (včetně Renaudota) jeho názor víceméně sdílelo. Proti nim Hoppe (op. cit. infra) ukázal, že epikleze v každém případě vždy následuje po slovech ustanovení a že naše „Quam oblationem“ za ni vůbec nelze považovat. On a další navrhují zmírněnou teorii, podle níž Invokace (v našem případě „Supplice te rogamus“) nepatří k podstatě svátosti, ale určitým způsobem k její (náhodné) celistvosti. Jan z Torquemady na florentském koncilu (Hardouin IX, 976), Francisco Suárez (De Sacram., disp. lviii, 3), Bellarmine (De Euch., iv, 14), Lugo (De Euch., disp. xi, 1) vysvětlují, že Vzývání Ducha svatého se děje spíše proto, aby posvětil naše přijetí svaté eucharistie. Jedná se o teoretické vysvětlení, které se snaží vysvětlit skutečnost epikleze, aniž bychom se vzdali trvání na slovech ustanovení jako jediných konsekračních. Z historického hlediska a podle textu starých invokací je třeba na ně pohlížet spíše jako na dramaticky odložené vyjádření toho, co se stane v jednom okamžiku. Podobných případů je v našem obřadu mnoho (příklady citované v „The Orth. Eastern Church“, loc. cit.).