Způsob, jakým Enheduanna píše o své bohyni lásky a války Inanně, je bolestně krásný, jako by psala milenci.

Její poezie přechází od zbožňování a vášně k prosbám a hněvu v závislosti na jejím životě a na tom, jak k němu podle ní přispěla Inanna.

Ze Zalabamského chrámu Inanny píše Enheduanna o Inannině kráse, půvabu, moci a síle:

tvá královna Inanna z ovčince
ta jedinečná žena
jedinečná
… která se pohybuje mezi jasnými zářícími věcmi
… a za soumraku zkrášluje oblohu
vše sama
… čistá Inanna

Však v Paní největšího srdce prosí svou bohyni, aby ji přestala trápit:

Jsem tvá
proč mě zabíjíš

Enhedduana ve své poezii píše i o svém vlastním životě, včetně doby, kdy ji v roli velekněžky uzurpoval muž – psala chvalozpěvy, v nichž se modlila k Inanně, aby byla znovu dosazena, a (ať už božskou, nebo lidskou rukou) brzy poté svou roli získala zpět.

Zdá se, že Enhedduana vnáší do své bohyně něco ze své vlastní osobnosti, dotváří ji jako bytost s rozměry, emocemi, hloubkou.

Je zajímavé, že Enhedduana je velekněžkou Inannina chrámu, vzhledem k tomu, že Inanna vládne jak lásce, tak válce – tato dvě protichůdná témata mají kořeny ve vášni: pro druhé a proti druhým.

Enhedduanina vášeň je to, co ji upevnilo v našich učebnicích dějepisu – nic jí nemůže vzít její poezii a navzdory archeologickému pokroku a objevům je stále nejstarší známou spisovatelkou na světě.

Prosím vás všechny, abyste si Enhedduanino dílo přečetli, kdekoli můžete.

Ačkoli nejsem v žádném případě věřící člověk, přesto dokážu ocenit krásu, sílu a emoce jejích slov.

Je důležité, abychom na rané spisovatele, jako byla Enhedduana, nezapomínali – koneckonců žijí v nás dál.