ELIHU (hebr. אֱלִיהוּא, kdysi אֱלִיהוּ; „Bůh je ten „), syn Barachela Buzského, z rodu Rámova, postava – poprvé představená, a to zcela nečekaně, v Jóbovi 32,2 – která oslovuje Joba a jeho tři přátele od 32,6 do 37. kapitoly. (O literárním problému, který tím vzniká, a o rozboru Elihuova příspěvku k diskusi viz *Job, kniha Jobova). Jména přidělená Elíhovi a jeho otci (Barachel, „Bůh požehnal“) mohou naznačovat, že autor těchto kapitol schvaluje názor, který Elíhú reprezentuje. Kmen a rodina, které mu byly připsány („Buzita, z rodu Rámova“), jsou však zřejmě zvoleny, podobně jako například jméno a rod *Elifaze Temanského, aby odpovídaly prostředí nejstarší vrstvy Knihy Jobovy („země *Uz“, Job 1.):1; „*Kedemité“, 1,3b); podle Genesis 22,21 byl totiž Buz mladším bratrem Uze a strýcem Arama, s nímž Septuaginta a Symmachus, pravděpodobně správně, ztotožňují tohoto Rama. Méně pravděpodobnou možností je spojení Elíhova původu s Rámem, Judovým vnukem v pozdních pramenech (Rút 4,19; i Kr 2,9), na které navazuje Nový zákon (Mt 1,2).

V Agadě

Agada chválí Elíhovu moudrost i skromnost. Byl nazýván „buzi“ (dosl. „pokorný“; Job 32,2) jen proto, že se považoval za méněcenného v přítomnosti těch, kdo byli větší než on (Zohar, 2,166a), a svou moudrost projevil tím, že nikdy nepromluvil, dokud si nevyslechl, co má Job na srdci (arn1 37, 111-112). Jeho moudrost se odráží v jeho výroku: „Dotkneme-li se Všemohoucího, nikdy ho nezjistíme“ (Job 37,23). Zasloužil by si být zmíněn v Písmu, kdyby neudělal nic víc než popsal působení deště (srov. Job 36,27 a 37,3; Gn 36,7). Elihu byl prorok (Sot. 15b) a pocházel z Nahora, bratra Abrahamova (sr 28, 141-2).

bibliografie:

Ginzberg, Legendy, rejstřík; Y. Ḥasida, Isheiha-Tanakh (1964), 65-66.

.