Šaty dělají člověka. Nahý člověk má na společnost malý nebo žádný vliv – Mark Twain

…oděv často hlásá člověka… – William Shakespeare

člověk je jeho oděv – klasická řečtina

Proč oblečení?“

V průběhu dějin existuje lidské nutkání nosit oblečení v určitém množství nebo tvaru či stylu. Protože tělo je jediným společným jmenovatelem celého lidstva, proč se ho bojíme odhalit? Proč je nahota na veřejnosti šokem nebo dokonce osobní urážkou? Proč je nahota i v soukromí někdy zahanbující? Proč se naše osobnost nachází spíše v tom, co máme na sobě, než v našem těle, které je neredukovatelným minimem pro naše bytí na tomto světě? Je to důsledek toho, že Bůh ze svých vlastních důvodů Adama a Evu oblékl, než je poslal do světa? (Genesis 3,21)

Oblečení nás nejen chrání před živly, ale je i způsobem, jak se rozšířit do společnosti ostatních. Oblečení se používá mnoha způsoby: k promítání naší identity, ke skrývání naší identity, k vytváření falešné identity nebo idealizované identity našich nadějí a snů. Oblečení můžeme používat jako nástroj nebo jako zbraň; abychom o sobě sdělili něco důležitého, abychom si vytvořili nadvládu nad ostatními nebo nastolili falešnou pokoru. Oblečení nám může pomoci ukázat navenek, jak se cítíme uvnitř, a neverbálně tak světu kolem nás vyjádřit náš nejhlubší pocit bytí.

Oblečení může být ochranou před intimitou nebo lákadlem k další intimitě. To, jak se oblékáme, nám může dokonce bránit v intimním pohledu na sebe sama, protože jimi zakrýváme tvrdou pravdu o tom, kdo jsme. Když stojíme nazí, jsme odhaleni tím nejzákladnějším způsobem. Už nemáme ochranu, kterou museli cítit Adam a Eva ve své nahotě před pádem, ani ochranu postavení nebo ochranu toho, kým jsme se projektovali nebo doufali být. Jsme-li upřímní, vidíme sami sebe jako dvojjediného homo sapiens. Jakýkoli sen o transcendenci je otupen naší pozemskou přirozeností.

Já před Bohem

Ještě znepokojivější než odhalení našeho zvířecího já je, že nazí se ocitáme sami na světě a zranitelní před Bohem. Žádná zástěrka, žádná přetvářka, žádné lži o minulosti nebo o budoucnosti; jen současný stav věcí. Ani to nejkrásnější nebo nejvyrýsovanější tělo se tolik neliší od těla, které je poloviční a chromé, protože naše skutečná lidská omezení se stanou naprosto jasná, když stojíme svlečeni v přítomnosti našeho Stvořitele. Je to strach a odsouzení, které pociťovali Adam a Eva po pádu? Je to důvod, proč se skrývali? Být stvořením z hlíny, které si je vědomo svého izolovaného postavení ve světě, je vskutku tvrdá pravda.

Bůh zná naši slabost a ve své laskavosti dal oděv našim dávným rodičům, i když je vyhnal ze zahrady. Rád bych si myslel, že je to proto, že věděl, že když se zahalíme, náš vrozený smysl pro transcendentno, naše poznání Jeho a světa mimo něj, se může bavit jasněji a že s oděvem naši rodiče neztratí zcela svou živočišnou přirozenost. Z Boží milosti se oblečení může stát nikoli únikem před nedostatky našeho živočišného těla, ale nástrojem rovnováhy mezi těmito nedostatky a dokonalostí, kterou budeme mít v novém nebi a nové zemi. Může se to zdát jako značný skok, ale myslím, že právě v tomto bodě se nacházíme v našem pozemském stavu. Právě v tomto balancování mezi zemí a nebem poznáváme své plné lidství. Protože jako křesťané věříme ve skutečné vzkříšení fyzického těla, je naše nahota skutečně součástí obou sfér a je třeba s ní náležitě zacházet. Jako lidé je správné, že nosíme oblečení. Zvířata jsou pouze ze země a nemají takovou potřebu, i když některá z nich by mohla projít údolím s námi. Oděv poskytuje dovršení naší lidskosti, které se nenachází pouze v naší nahotě, „…dělá člověka.“

Tělo v umění

Protože jako lidé trávíme většinu života v oblečení, je naše vnímání celého člověka často otupeno. Proto může být pohled na nahé tělo šokem. Právě zde může být tělo v umění, ať už nahé, nebo oblečené, pomůckou, když se snažíme vlastnit vše, čím jsme, jak hlínu, z níž jsme byli stvořeni, tak Dech Boha, který nám dal život.

Vzhledem k mým argumentům pro oděv v tomto článku by se někdo mohl ptát, proč jsem se rozhodl používat ve svém umění akt. Michelangelo se jednou při konfrontaci se stejnou otázkou zeptal: „Co je vznešenější, noha člověka, nebo jeho bota?“. Moje žena mi odpověděla: „Ed se zajímá o malování krásy těla, ne o látku“. Obě odpovědi narážejí na mé důvody, proč používám akt. Musím však dodat, že chci, aby diváci přehodnotili Písmo velmi lidským způsobem, který by je mohl šokovat z jejich samolibosti ohledně věcí ducha. Nahota je můj způsob, jak se zaměřit na hlubokou a spásnou Pravdu, kterou nám dal Kristus. Je to pokus o odstranění našich skrýší.

Umění je bezpečným místem k rozjímání o naší kráse a moci (Michelangelova Sixtinská kaple), o našich deformacích a hříchu (triptych Maxe Beckmanna Odcházení; Pabla Picassa Les Demoiselles d’Avignon) a nadcházející smrt našeho fyzického já (Nicolas Poussin, Pohřeb Fóciona; Francisco Goya, Třetí květen; Theodore Gericault, Vor Medúzy; cyklus Ferdinanda Hodlera Umírající Valentýn Gode‘-Darel). Umění také poskytuje soukromý prostor pro úvahy o důsledcích toho, jak se naše pozemská existence mísí s našimi nebeskými aspiracemi (kaple San Brizio Luca Signorelliho v katedrále v Orvietu; Isenheimský oltářní obraz Matthiase Grunewalda; Oslava svatého Ignáce Fra Andrea Pozza v Římě). Umění nás také může poučit o našem potenciálním životě s Bohem ve fyzickém těle, který je věčný (Hubert a Jan van Eyck, Gentský oltářní obraz).

Poezie toho, čemu říkáme umění, nám umožňuje přemýšlet o myšlenkách, o kterých bychom bez něj nikdy neuvažovali. V této poezii se obohacuje život mysli a život srdce a naše balancování mezi přítomností a věčností je o něco snazší. Umění však nespasí naši duši ani z nás nutně neudělá dobré lidi. Vždyť vrcholní nacističtí vůdci milovali rafinovanost umění a kradli to nejlepší, kde se dalo najít.

Je to Kristus, kdo umožnil skutečnou rovnováhu místa těla mezi nebem a zemí. Skrze Kristovo vtělení bylo naše tělo vykoupeno. Proto nyní můžeme na tělo pohlížet bez uctívání, chlípného uctívání, které vyžaduje pornografie. A nemusíme se zabývat lží, že tělo je méněcennou, nebo dokonce opovrženíhodnou součástí našeho lidství, jak to dělají gnostici. Mít tělo je předpokladem lidského bytí a nyní, když můžeme poznat vykoupení, jsme schopni vidět svou tělesnost v pravém světle jako něco víc než jen odhozenou nádobu, která slouží pro lepší partie.

Jako pozemská součást stvoření jsme však i nyní schopni učinit své tělo živou obětí Bohu díky Kristově skutečné a úplné oběti za nás. Tímto obětováním svých těl nejen prokazujeme svou naději v budoucím světě, ale můžeme zakusit slávu Jeho Těla a Krve, když přijímáme plnost života, pro který jsme byli stvořeni, oděni i neoděni. Musíme však pamatovat, že je to dočasné. V budoucím světě poznáme Boha v Jeho plnosti a šaty, které nám byly dány při vyhnání z Edenu, již nebudeme potřebovat. Už nebudeme potřebovat všechnu tu rozmanitost přikrývání, která dávala výraz postavení, marnivosti, úzkostem, nejistotě, klamům, touze, studu, naději a mnohému dalšímu. V onom světě totiž budeme viděni v nádherně bílém rouchu, vypraném v Beránkově krvi. Tam už nebudeme muset vykonávat své nejisté balancování mezi dvěma světy, protože tam budeme doma.