Zakladatel Mírové misie
„Posel“
Tvorba kultu
Mírová misie vzkvétala
Divinův odchod do důchodu
Zdroje
Otec Divine je jednou z nejrozporuplnějších postav afroamerických dějin dvacátého století. Otec Divine, zakladatel kultovního náboženského hnutí, jehož členové ho považovali za Boha, byl zároveň neúnavným bojovníkem za rovná práva všech Američanů bez ohledu na barvu pleti či vyznání a také velmi praktickým podnikatelem, jehož četné maloobchodní a zemědělské podniky prosperovaly uprostřed Velké hospodářské krize.
Mnozí členové tradiční černošské církve Divina považovali za podvodníka či dokonce blázna, jiní pozorovatelé ho naopak chválili jako mocného hybatele společenských změn, který jako jediný z mnoha kultovních vůdců v New Yorku v době krize zajistil tisícům svých žáků hmatatelné ekonomické výhody.
Raný životopis muže, který si později říkal Otec Divine, je jen pouhou mozaikou dohadů: Divine zřejmě nebyl ochoten hovořit o svém životě jinak než v jeho „duchovních“ aspektech. Protože věřil, že je vtěleným Bohem, považoval podrobnosti své pozemské existence za nedůležité; výsledkem je, že historici si nejsou jisti ani jeho původním jménem nebo místem narození. Většina se však shoduje na tom, že se Otec Božský pravděpodobně narodil deset až dvacet let po skončení občanské války, někde na hlubokém Jihu, a že jeho křestní jméno bylo George Baker.
Jak prozrazuje přízvuk a hovorový styl jeho řeči, Baker zřejmě vyrůstal na venkovském Jihu, nepochybně v rodině farmářů, kteří se snažili přežít pod dvojím břemenem ekonomického vykořisťování a rasově diskriminačních zákonů Jima Crowa. V raném věku Baker unikl těžké práci na farmě tím, že se stal cestujícím kazatelem a postupně se v roce 1899 propracoval na sever do Baltimoru ve státě Maryland.
„Posel“
V Baltimoru Baker pracoval jako zahradník a své kázání omezil na příležitostné vystoupení na středečním modlitebním shromáždění baptistické církve, kde byl jeho silný řečnický styl spolubratry velmi podporován. Ačkoli byl Baker mužem zavalitých proporcí s vysokým hlasem, uchvacoval posluchače svým plynulým vyprávěním a velmi emotivním projevem, typickým pro kázání ve venkovských jižanských sborech, kde vyrůstal.
Na první pohled…
Původní jméno pravděpodobně znělo George Baker, v roce 1930 si změnil jméno na Father Divine; bom asi v roce 1930. 1877 Hutchinson Island, na řece Savannah, GA; zemřel na komplikace cukrovky a arteriosklerózy, 10. září 1965; syn podílníků; ženatý s Pínninnah („Sestra Penny“), 1919 (zemřela 1937); ženatý s Ednou Rose Ritchings („Sladký anděl“), 1946.
Cestující kazatel na hlubokém jihu, asi 1894-99; zahradník v Baltimoru, MD, 1899 1903; s přestávkami kázal na jihu Spojených států a v Baltimoru, v letech 1912-1914 se usadil v Georgii; zakladatel Mírové misie v New Yorku, 1915, do roku 1955 působil jako ředitel.
Baker byl však také neklidný člověk nezávislých názorů a netrvalo dlouho, než pocítil nutkání vrátit se k životu cestujícího kazatele. Na Jih se vrátil se dvěma konkrétními cíli: bojovat proti šíření segregace Jima Crowa a nabídnout alternativu k jinotajnému důrazu většiny zavedených církví. Taková křížová výprava se pravděpodobně nesetkala s velkým úspěchem – Baker měl skutečně štěstí, že nebyl lynčován -, nicméně odrážela zájem o sociální otázky, který zůstal konstantní po celou dlouhou kariéru otce Divina.
Baker se vrátil do Baltimoru kolem roku 1906 a tam se dostal pod vliv excentrického kazatele jménem Samuel Morris. Morris byl vyhozen z mnoha církví za to, že se prohlašoval za Boha, což odvozoval z úryvku z Prvního listu svatého Pavla Korinťanům, který se ptá: „Cožpak nevíte, že … ve vás přebývá Boží duch?“. Toto učení poskytlo Bakerovi náboženský základ pro jeho sociální aktivismus: jestliže Bůh žije v každé lidské bytosti, jsou tedy všichni božští, a tudíž si rovni. Baker se stal Morrisovým věrným stoupencem a žákem. Morris si nechal říkat „otec Jehovia“, zatímco jeho prorok Baker přijal vhodný titul „Posel“. Netrvalo dlouho a Posel opět pocítil potřebu šířit své evangelium na jih a v roce 1912 se Baker vydal do zapadlých lesů Georgie.
V určitém okamžiku svých cest si Baker zřejmě uvědomil, že pokud je Samuel Morris Bohem, je jím i on sám, a od té doby o sobě mluvil jako o živém vtělení Pána Boha všemohoucího. Takové tvrzení přirozeně znepokojovalo pastory kostelů, v nichž se Baker zastavil kázat, a v roce 1914 byl ve Valdostě ve státě Georgia zatčen jako veřejně nepohodlný člověk, který je pravděpodobně „šílený“. Soud zapsal jeho jméno jako „John Doe alias Bůh“, ale s pomocí místního spisovatele, který se o podivný příběh Posla zajímal, byl Baker propuštěn a bylo mu řečeno, aby opustil stát Georgia. Místo toho byl v nedalekém městě okamžitě znovu zatčen a poslán do státního ústavu pro choromyslné, odkud ho jeho dobrodinec po krátké době opět propustil.
Ačkoli Bakerova teologie byla bezpochyby svérázná, na většinu lidí zapůsobil jako člověk zdravého rozumu a hlubokého morálního odhodlání. „Vzpomínám si,“ řekl později jeho advokát časopisu New Yorker, „že z toho člověka vyzařovala nezaměnitelná tichá síla, která se projevovala každému, kdo s ním přišel do styku.“
Tvorba kultu
Bakera brzy omrzely potíže v Georgii a v roce 1915 se vydal do New Yorku, přičemž s sebou přivedl hrstku žáků, které cestou nabral. S těmito stoupenci Baker založil společnou domácnost, v níž se dělil o příjmy a podporoval život v čistotě a abstinenci, to vše pod vedením „majora J. Devina“, jak se Baker tehdy stylizoval. Major Devine hlásal učení o Bohu v každém jednotlivci, ale mezi jeho stoupenci nikdy nebylo pochyb o tom, kdo je skutečným ztělesněním božství – tuto čest si mohl nárokovat pouze Devine neboli „Divine“, jak se jméno nevyhnutelně začalo psát. Divine pomáhal svým žákům najít práci a ti mu na oplátku svěřovali správu financí skupiny i její duchovní blaho. Díky prostému životu a sdružování prostředků si Divinovo hnutí mohlo v roce 1919 koupit dům na předměstí Sayville ve státě New York a v té době si Divine také vzal za manželku žákyni jménem Pinninnah.
Na rozdíl od jeho dřívějších veřejných kázání, která často vyjadřovala potřebu rasové rovnosti a spravedlnosti, se Divinova duchovní činnost nyní omezovala na spásu jeho následovníků a byla založena na harmonii uvnitř jednotlivců i mezi nimi. Pro okolní svět byl otec Divine tichým, respektovaným členem Sayvillské komunity (jinak zcela bílé), který vedl pracovní agenturu pro mnoho Afroameričanů a Afroameričanek ubytovaných v jeho domě na Macon Street. Divine vynikal v obou svých profesích.
Jak se jeho církev skokově rozrůstala, kazatel – rovněž bystrý obchodník – nejenže nacházel práci pro své žáky, ale s talentem rozeného podnikatele dohlížel na investování jejich společných výdělků. Otec Divine učil své následovníky ctnostem tvrdé práce, poctivosti a služby v obchodním styku a nabádal je, aby dosáhli ekonomického zabezpečení na tomto světě jako přípravy na spásu na onom světě. Pod Divinovým vedením získali jeho žáci pověst vynikajících zaměstnanců a provozovatelů poctivých a efektivních podniků.
„Mírová mise“ otce Divina, jak své následovníky nazýval, zůstala až do začátku velké hospodářské krize v roce 1929 poměrně neznámá. New York byl plný podobných sektářských organizací, z nichž každá se pyšnila svým charismatickým kazatelem a nabízela tisícům nedávno příchozích černošských emigrantů z jihu emotivní značku náboženství podobnou té, kterou znali ve svých rodných městech. S příchodem krize však zoufalé ekonomické podmínky učinily velkorysost Mírové misie ještě nápadnější.
Každou neděli se v sídle v Sayville konal celodenní banket, který byl zdarma a otevřený každému, kdo měl zájem se ho zúčastnit. Otec Diviš za tyto hostiny nepřijímal žádné platby ani příspěvky na dobročinné účely; žádal pouze, aby se každý, kdo usedne k večeři, choval křesťansky a zdržel se konzumace alkoholu. Zpráva o Divinově „zázračné“ štědrosti se rychle rozšířila a počátkem 30. let 20. století jeho nedělní večeře přitahovaly do domu v Sayville stovky hladových chudých lidí – většinou černochů, ale ne výhradně.
Obyvatelé Sayville, znepokojeni touto erupcí černošské síly ve svém středu, nechali Divina zatknout jako narušitele veřejného pořádku. Důkladné policejní vyšetřování neodhalilo žádné známky finančních ani morálních nekalostí v Peace Mission, ale Divine byl přesto soudcem, který ho považoval za nebezpečného podvodníka, odsouzen k jednomu roku vězení. Když soudce o tři dny později záhy zemřel, Divinova pověst božské křesťanské bytosti byla posílena: stejně jako Ježíš byl neprávem obviněn a nyní se jeho pronásledovateli vše vrátilo. Divine byl propuštěn na kauci, jeho odsouzení bylo později zrušeno a Mírová misie přilákala tisíce nových stoupenců.
Mírová misie vzkvétala
Divinův úspěch ve 30. letech 20. století skutečně nebyl nic jiného než „zázrak“. Poté, co přesunul své ústředí do Harlemu, centra černošského uměleckého a kulturního života v New Yorku i v celé zemi, se k jeho Mírové misii rychle přidaly desítky přidružených poboček na jiných místech New Yorku, v New Jersey i v daleké Kalifornii. Přibližně 85 procent žáků Mírové misie tvořili černoši a nejméně 75 procent stoupenců byly ženy, z nichž mnohé přitahovala stejně tak elektrizující osoba otce Divina jako jeho sociální nebo teologické poselství.
Jelikož plnohodnotní žáci (známí jako „andělé“) museli darovat misii veškerý svůj světský majetek, otec Divine brzy dohlížel na organizaci značného finančního rozsahu. Podle všeho to dělal poctivě a obratně, pomáhal svým následovníkům najít práci, založit nespočet malých podniků a po roce 1935 se usadit na zemědělské půdě zakoupené Misií na severu státu New York – to vše uprostřed nejhorší krize v dějinách Spojených států. Divine si dovolil několik luxusních věcí: bydlel v nejlepším z mnoha harlemských nemovitostí Misie, nechával se vozit v Rolls Royce a málokdy byl viděn v něčem jiném než v módním třídílném obchodním obleku.
Otec Divine nikdy neobhajoval ctnosti chudoby: té měli jeho následovníci už tak dost. Ve svých kázáních Divine spojoval téměř fanatickou víru s přísným dodržováním etiky amerického života a nabádal své stoupence, aby se z chudoby dostali staromódní šetrností, tvrdou prací a svědomitou poctivostí. Pracovat v jeho očích znamenalo sloužit Bohu. Divine si dával obzvlášť pozor na nebezpečí půjčování peněz a všechny obchody misie se prováděly v hotovosti, dokonce i za nemovitosti se platilo v hotovosti a předem. Chlubení se velkými částkami peněz přirozeně přitahovalo pozornost finančního úřadu, který však nikdy nezjistil žádné nesrovnalosti v jednání otce Divina ani Mírové misie. Naopak, při mnoha příležitostech jeho žáci zaskočili bývalé zaměstnavatele nebo obchodníky splácením dávno zapomenutých dluhů; v jednom případě šlo o částku 66 centů za jízdu vlakem uskutečněnou před 40 lety.
Otec Divine považoval ekonomickou nezávislost za odrazový můstek ke svému celkovému cíli, kterým byla rasová rovnost. Byl jednoznačně proti jakékoli formě rasové diskriminace, nebo dokonce proti uznání rasové odlišnosti. Pro Divina byli všichni lidé účastni božské podstaty a všem Američanům náležela práva, která jim přiznávala ústava. Proto cíleně nakupoval mnoho nemovitostí v čistě bělošských oblastech, mezi něž patřilo především panství na řece Hudson naproti domu prezidenta Franklina D. Roosevelta, dále plážový hotel poblíž Atlantic City v New Jersey a rozsáhlé pozemky zemědělské půdy ve státě New York. Když byl Divine kvůli těmto krokům zpochybňován zastánci segregace, často hovořil o americkém způsobu života, jako například v článku zveřejněném v misijních novinách New Day: „Moji spolupracovníci a následovníci se snaží vyjádřit naše občanství a uzákonit Listinu práv v každé činnosti a dokonce v každé komunitě … užívat života, svobody a reality štěstí.“
Divinův odchod do důchodu
Konec krize byl také svědkem postupného odchodu otce Divina do důchodu. Již ve svých šedesáti letech byl Divine otřesen žalobou podanou v roce 1937 bývalou žákyní, která se domáhala vrácení peněz, jež v průběhu let věnovala Mírové misii. Dlouhá série právních manévrů nakonec vyústila v založení Mírové misie a přestěhování otce Divina do Filadelfie, mimo dosah zákonů státu New York. Zásadnější význam pro Mírovou misii měl příchod války v roce 1939, kdy se americká ekonomika vymanila z dlouholeté krize a přibylo pracovních míst. Styl spořivého kolektivního života Mírové misie ztratil v době hospodářského rozmachu velkou část své přitažlivosti, organizace stagnovala a otec Divine postupně odešel do klidného bohatého života mimo Filadelfii.
V roce 1946 se Divine oženil se svou druhou ženou, jednadvacetiletou bílou žačkou Ednou Rose Ritchingsovou – tento krok vyžadoval veškeré jeho rétorické schopnosti, aby jej vysvětlil jako akt božského celibátu. Ritchingsová se nicméně stala faktickou hlavou misie, známou nejprve pod svým kultovním jménem „Sladký anděl“ a později prostě jako Matka Divine.
Otec Divine žil až do roku 1965, málo vídán a nebyl aktivní v několika zbývajících projektech misie. Zůstal však mocným symbolem naděje na rasovou jednotu a vzorem pro pozdější generace barevných lidí. Divine je pravděpodobně nejlépe připomínán jako muž, který svým osobitým způsobem jednal ve vlastním zájmu a zároveň obratně prosazoval věc tisíců Afroameričanů z vnitřních měst.
Zdroje
Knihy
The African-American Almanac, edited by Kenneth Estell, Gale, 1994.
Dictionary of American Negro Biography, edited by Rayford W. Logan and Michael R. Winston, Norton, 1982.
Harris, Sara, Father Divine, Collier Books, 1971. Parker, Robert Allerton, Neuvěřitelný Mesiáš: The Deification of Father Divine, Little, Brown, 1937.
Weisbrot, Robert, Father Divine and the Struggle for Racial Equality, University of Illinois Press, 1983.
Periodika
Nation, 6. února 1935.
New Day (publikace Mírové mise), různá čísla, 1936.
New Yorker, 13. června 1936; 20. června 1936; 27. června 1936.
New York Times, 11. září 1965, s. 1. Spoken Word (publikace Mírové mise), různá čísla, 1934-37.
-Jonathan Martin
.