Probudil mě zvuk pískajících pneumatik aut a tlumená hudba hrající v dálce, vylezl jsem ze své teplé, pohodlné postele a zamířil k oknu, sklo bylo namrzlé, když jsem setřel námrazu, přivítala mě vánice hned za oknem a záře reflektorů, jak se kolem mého domu řítilo auto do noci, zatímco nezaměnitelný zvuk nejnovějšího cédéčka DFG dozníval. Když jsem vyhlédl ven skrz husté sněžení, viděl jsem něco, co vypadalo jako člověk ležící na zemi, probudil mě snad zvuk právě probíhajícího srážkového útoku?“

Rychle jsem si obul boty, sebral z nočního stolku telefon, hodil na sebe kabát a vydal se rovnou ke vchodovým dveřím. Po několika hlubokých nádeších jsem vyšel ze dveří a vydal se ulicí směrem, kde jsem si byl jistý, že vidím na zemi ležet nějakou osobu. Když jsem se probojovávala sněhem, v dálce se objevila tmavá postava, která tam jen tak ležela, bylo mi jasné, že u silnice leží nějaká osoba, a začala jsem mírně zrychlovat, až jsem se dopracovala k pomalému běhu k místu, kde ta osoba ležela, ale když jsem se přiblížila, poznala jsem, kdo to na zemi leží, dlouhé hnědé vlasy, jemná světlá pleť, černé šaty s jedním bílým pruhem na levé straně, které jsem ji viděla na mnoha fotografiích, ta žena ležící na zemi… byla to… moje matka.

V slepé panice, nevěděla jsem, co mám dělat, klesla jsem na kolena, oči se mi zalily slzami, do tváře mě bombardoval studený sníh, sáhla jsem rukou do kapsy a vytáhla telefon, odemkla ho a vytočila 999… Nic, žádné vyzvánění, žádný hlas, jen mrtvé ticho, v tu chvíli mě to nenapadlo, ale už jsem neslyšela ani vítr, ani vzdálená auta, zkusila jsem zavolat záchrannou službu podruhé a nic,

„Co je s tím telefonem?“

Nechtěl jsem to vzdát, zkusil jsem to znovu, jenže tentokrát jsem něco slyšel, znáte ten starý vytáčecí tón, který vydával váš počítač při připojení k internetu na začátku roku 2000, bzučení a pískání, jako by se váš počítač snažil zpracovat informace, přesně takový zvuk jsem slyšel, po pár vteřinách zvuk prostě ustal a pak jsem uslyšel svůj budík přímo v uchu, což mě vyděsilo k smrti a…. Probudilo mě to z toho nejhoršího snu, jaký jsem kdy v životě měl.

Po probuzení jsem chvíli ležel v posteli a přemýšlel o své matce, zemřela při nehodě, když mi bylo pouhých pět let, řidiče nikdy nechytili. Od té noci uplynulo už skoro dvacet let a teď si myslím, že mám způsob, jak se s mámou konečně zase setkat, nemluvím o smrti ani o černé magii, ne, myslím, že jsem našel způsob, jak přeskočit dimenze.

Jednou v noci jsem brouzdala po internetu a hledala nějakou novou CreepyPastu k poslechu, když jsem narazila na kanál s videem o dimenzionálních skocích, zaujalo mě to, podívala jsem se na video, říkalo se tam, že lidé na Redditu tvrdí, že jsou schopni skákat z jedné dimenze do druhé pomocí jedné ze dvou metod známých jako „metoda zrcadla“ a „metoda dvou brýlí“, ale dívka ve videu říkala, že to sama nikdy nezkusila. Teď pevně věřím, že existuje nekonečné množství dimenzí, že v každé dimenzi existuje jiná verze světa, jak ji znáte, ale cokoli od jednoho drobného detailu až po všechno, co o světě víte, může být jinak, že někde tam venku existuje dimenze, kde je moje matka stále naživu.

Poté, co jsem zamířil na Reddit, jsem poměrně snadno našel nástěnku /r/DimensionalJumping/, jednoduchou nástěnku s nadpisem 492 a mnoha příspěvky od Kde je nejlepší místo, kde vyzkoušet skleněnou metodu a otázky o skocích až po Cítím se, jako bych byl „doma“ a fungovalo to. Hned na začátku stránky byl příspěvek, který říkal, jak skákat mezi dimenzemi.

Podle Redditu si skokan musí sehnat dvě sklenice, jednu plnou vody a druhou prázdnou, pak si musí vzít dva listy papíru, na jeden list papíru musí napsat slovo nebo větu, která vystihuje současnou situaci, kterou chce změnit, a pak ji nalepit na plnou sklenici, a na druhý musí napsat slovo nebo větu, která vystihuje jeho ideální situaci, a nalepit ji na prázdnou sklenici. Když pak skokan sedí před oběma sklenicemi, musí se zamyslet nad tím, jak je jeho život naplněn první situací, podobně jako první sklenice, a jak je jeho život prázdný od žádoucích situací, podobně jako druhá sklenice, a když je připraven, musí nalít vodu z první sklenice do druhé a přitom poslouchat zvuk vody a vnímat posun z jedné dimenze do druhé. Poté se musí posadit a chvíli nebo dvě se soustředit na sklenice v jejich novém stavu, než se napijí vody a počkají, až se všechny změny odehrají.

Takže včera jsem si po příchodu z práce pověsila kabát ke dveřím, udělala si něco k jídlu a pak jsem si sedla do kuchyně a pokusila se o „metodu dvou skleniček“, na jeden papír jsem napsala „Máma mrtvá“ a na druhý „Máma živá“, po pokusu o skok jsem si šla lehnout a měla ten boží sen. Říkala jsem si, že to možná bylo znamení, nebo jsem na to prostě jenom moc myslela, každopádně jsem ráno nic necítila jinak.

Podíval jsem se na hodiny a viděl jsem, že je sedm:

„To je divné, vždyť už několik měsíců nesněžilo,“ pomyslel jsem si docela zmateně a zvedl kabát z podlahy, když na podlahu dopadla malá hrouda něčeho, co vypadalo jako sníh, „a přísahala bych, že jsem ho včera večer pověsila“

vyrazila jsem z pokoje a sešla dolů k domácímu telefonu, abych zavolala šéfovi, pověsila jsem kabát na věšák, zvedla telefon a začala vytáčet číslo do práce, ale po vytočení čísla jsem uslyšela ten samý vytáčecí tón, který jsem slyšela ve snu, a odskočila zpátky a upustila telefon na zem. Několik vteřin jsem stála a zírala na telefon, když jsem na druhém konci rozeznala jen slabý hlas,

„Haló? … Haló, je tam někdo? Pokládám telefon…“

„Ehm, ahoj Rodgere, promiň, telefon mi vyklouzl z ruky,“ řekla jsem a přerušila hovor, „jen volám, že dnes ráno nebudu moct přijít do práce, většinu noci jsem byla vzhůru s nějakou nemocí.“

„To je v pořádku, díky, že jsi mi dal vědět, mimochodem, kdo mluví?“ zeptal se můj šéf

„To je Alex,“ odpověděl jsem

„Alex? Alex kdo?“

„Alex Clark, z prodeje“

„Promiňte, asi jste si spletl číslo“

„Ne, Rodgere, to jsem já, Alex!“

„U nás nepracuje nikdo, kdo by se jmenoval Alex, omlouvám se, každopádně musím jít, tuto pohotovostní linku musíme mít neustále k dispozici,“ řekl Rodger a zavěsil telefon.

„Co to, do pr…? Rodger mě právě vyhodil?“ Pomyslela jsem si a nechápavě zírala na telefon: „To je ale vůl!“

Začala jsem chodit do kuchyně, abych si udělala kafe, a vtom jsem uviděla ženu s dlouhými hnědými vlasy a v černých šatech s bílým pruhem, která prošla přímo kolem dveří a zastavila mě na místě,

„Mami?“ řekla jsem mu. Třesoucím se hlasem jsem se zeptala, ale nedostala jsem žádnou odpověď.

Když jsem vešla do kuchyně, nikdo tam nebyl,

„Kam jsi šla?“ zeptala jsem se. „To si ze mě jen oči dělaly legraci?“ zeptala jsem se nahlas a připadala si trochu směšně, když jsem mluvila do prázdné místnosti.

Vypustila jsem to z hlavy, udělala si kávu, sedla si k počítači a přihlásila se na Facebook. Na první pohled se mi zdál celý můj Facebook v nepořádku, v tuhle ranní dobu jsem obvykle měla news feed plný příběhů od Susan, holky z práce, která sedí do noci a sdílí pitomá videa s kočkami a podivné memy typu „Život je drahý“, ale tady nic, přinejmenším její přehnaně veselý status „Dobré ráno „bookerům“ by měl být na začátku mého news feedu, tedy, nestěžuju si, jen je to, divné….

Rozhodl jsem se podívat do seznamu přátel, jestli mě neodstranila, když jsem šel kliknout na své přátele, všiml jsem si, že jsem z 657 přátel klesl na 492, je normální tu a tam ztratit jednoho přítele, ale ztratit 165 přátel přes noc bez jakéhokoli důvodu, to je neslýchané. Měl jsem pocit, že už nemusím kontrolovat, jestli tam Susan je, protože mi něco říkalo, že je jednou z těch 165, ale stejně jsem kliknul na seznam přátel a začal psát její jméno do vyhledávání… Žádné překvapení, žádné výsledky.

Začal jsem si myslet, že se mi možná někdo naboural do Facebooku, ale nikdo neměl důvod mě hackovat, nic jsem tím nezískal, pokud vím, nikoho jsem nenaštval, proč by mě někdo chtěl hackovat? Při prohlížení svého Facebooku jsem si všiml několika dalších věcí, které byly jiné, moje profilová fotka se změnila z fotky z práce na jednu z těch mizerných fotek z webkamery, která vypadá jako fotka z přepadení, i když jsem takovou fotku v životě neviděl, zřejmě jsem v poslední době lajkoval několik stránek, které si nepamatuji, že by se mi líbily, a podle Facebooku jsem nebyl zaměstnaný od sezónní práce, kterou jsem měl předloni v prosinci…

Nic z toho nedávalo smysl, chybějící přátele jsem mohl připsat hackingu, ale na té fotce jsem zjevně já a vypadá autenticky, a ty stránky se mi taky nelíbily jen tak ze dne na den, pár z nich bylo jen před pár dny, kdy vím, že jsem byl na Facebooku, ale rozhodně se mi nelíbily „Pretty Little Liars“… Potřebovala jsem se nadýchat čerstvého vzduchu.

Vstala jsem od počítače a vyšla z domu, přičemž jsem se raději prošla dolů k řece, než abych někam jela autem. Když jsem došla dolů k řece, sedla jsem si na břeh a odpočívala na žhavém slunci, které mě pohlcovalo, proti proudu bezstarostně plavalo několik kachen a zvuk tekoucí vody mi pomáhal ulevit. Najednou mi hlavou prolétla myšlenka,

„Odkud se vzal ten sníh na mém kabátě?“ zeptal jsem se. Zamyslel jsem se,

posledně jsem si vzpomněl, že jsem ho viděl sněžit… V tom hrozném snu… Pak dnes ráno Rodger neměl ani tušení, kdo jsem, Susan už nemám na seznamu přátel a už skoro dva roky mě nikdo nezaměstnal…

„Co se to sakra děje?!“ Vykřikla jsem, čímž jsem vyděsila okolní kachny,

začala jsem mít pocit, že jsem tolik přemýšlela o skoku do dimenze, že si má mysl vytvořila iluzi, že jsem skutečně skočila, hlavou se mi honily všechny ty otázky a na žádnou z nich jsem neměla odpověď, měla jsem pocit, že se zblázním, ale pak mě něco napadlo,

„Co když to funguje?“

Musela jsem to zjistit, musela jsem se ujistit, musela jsem se pokusit spojit s mámou! Vyskočila jsem z břehu řeky a utíkala, co mi síly stačily, až domů, a taky právě včas, obloha se z krásně modré změnila na plnou hustých šedých mraků a začal se zvedat vítr. Proběhla jsem dveřmi a zabouchla je za sebou, vyběhla jsem rovnou od počítače a přihlásila se na Reddit. Napsal jsem své zážitky na subreddit o skákání přes dimenze a požádal o radu, během dvou minut mi přišla odpověď, zněla:

„Vrať se do své dimenze!“

„No, díky moc, kamaráde, napsal jsem sem, abych tě požádal o pomoc, a ty jsi prostě sprostý!“ Odpověděl jsem,

Sotva jsem stiskl tlačítko „odeslat“, stránka se obnovila a přivítala mě další zpráva:

„Tohle mi připadá, jako bys měl za sebou úspěšný skok, dovol mi, abych tě jako první přivítal na 492, ale buď opatrný, ze skoku, kterým se snažíte vzkřísit milovanou osobu, nikdy nevzejde nic dobrého“

V tu chvíli mohla odpověď říkat cokoli, ale já viděl jen „Máš za sebou úspěšný skok“ a okamžitě jsem se pustil do Googlu, abych se pokusil maminku vypátrat. Musel jsem hledat hodiny, za oknem se zvedl vítr a začalo sněžit, šel jsem si udělat kafe, zapálil jsem oheň na uhlí a hned jsem se vrátil k hledání maminky.

Po další asi hodině jsem ji našel v online katalogu, ba co víc, bydlela jen 10 minut jízdy ode mě! Vyskočil jsem od stolu s počítačem, převrhl židli, hodil teď už studenou kávu do ohně, napůl ji uhasil a vyběhl ze dveří, cestou popadl klíčky od auta. Teď už opravdu sněžilo, když jsem vyšla ze dveří, byla jsem po kotníky ve sněhu, doběhla jsem ke dveřím auta a málem je utrhla, když jsem je otevřela.

Sedla jsem si do auta a chvíli jsem přemýšlela, co se vlastně stane, po všech těch letech jsem se konečně měla poprvé v dospělém životě setkat s mámou, aniž bych to věděla, bude to poprvé, co ji uvidím od svých pěti let, budu to muset hrát v klidu,

„Co když se zhroutím?“ zeptala jsem se. Říkal jsem si: „Jaká bude? Mám v téhle dimenzi ještě nějaké sourozence?“

Vyvstávala mi v hlavě otázka za otázkou, už jsem to nevydržel, strčil jsem klíček do zapalování, ale auto nechtělo nastartovat,

„Zatracené počasí!“ řekl jsem si. Vykřikl jsem a praštil do volantu,

po dalších čtyřech pokusech a něčem, co znělo, jako když má osmdesátiletý šedesátiletý kuřák záchvat kašle, se moje auto probralo k životu, motor zařval, palubní deska se rozsvítila jako příliš svátečně vyzdobený dům na Štědrý den a z reproduktorů se začal linout ten známý zvuk mého oblíbeného CD.

„To sedí,“ pomyslel jsem si, když se v rádiu ozvala skladba DFG – Hate That I Miss You.

Zařadil jsem a zamířil k čerpací stanici, zbývala mi necelá čtvrtina nádrže a s tím, jak moje auto žere palivo, bych měl štěstí, kdybych vůbec dojel k mámě domů, natož abych dojel i domů. Cesta k pumpě mi připadala dlouhá a vyčerpávající, čas jako by se zpomalil, i když ve skutečnosti to bylo jen pět minut jízdy. Zaparkovala jsem u pumpy a strčila ruku do kasičky na peníze za řadicí pákou,

„15,23 libry, skvělé, víc než dost,“ pomyslela jsem si a vyskočila z auta,

do nádrže jsem dala 10 liber a cestou na stanici jsem vzala kytici květin za 5 liber. Po nákupu jsem spěchala k autu, položila květiny na sedadlo spolujezdce a zamířila přes celé město k mámě domů. Cesta tam mi trvala necelých dvacet minut, když jsem zastavil před domem, vypnul jsem motor a sedl si a díval se na dům, kde máma bydlela, v levém dolním okně se svítilo a za záclonou jsem viděl pohyb,

„Je tam,“ mumlal jsem si pro sebe, „moje máma žije a je hned na druhé straně těch dveří!“

Sebrala jsem květiny ze sedadla spolujezdce a šla po zahradní cestičce, měla krásnou zahradu, moje máma, růžové keře lemující přední část zahrady, cestičku rozdělující zahradu na dvě poloviny, po obou stranách se táhly máky, v levé části stál obrovský dub a na něm visela houpačka z pneumatik a po obou stranách dveří malý stromek v květináči, vše lemovala krásná sněhová pokrývka.

Když jsem došel ke dveřím, prudce jsem se zhluboka nadechl ledového vzduchu a zaklepal. Okamžitě jsem na druhé straně matného skla zahlédl pohyb, postava se blížila ke dveřím a pak se otevřely, otevřela velmi hezká, světlovlasá žena,

„Alexi?“ zeptala se tázavě, „máma právě odešla k tobě domů, proč jsi tady?“

„Mami?“ zeptal jsem se. Pomyslel jsem si a zmateně na tu ženu zíral: „To je ona, moje sestra?“

„Opravdu? Sakra!“ „Hned se tam vrátím a pokusím se ji dohonit.“

„Dobře, to není problém,“ odpověděla žena, „jsou pro ni? Chcete, abych je vzala?“ zeptala se při pohledu na květiny,

„Ne, to je v pořádku, chci jí je předat sama,“ odpověděla jsem a už jsem byla v polovině zahradní cesty,

„Aha, dobře, tak se mějte,“ řekla žena

„Uvidíme se večer, až mámu odvezu,“ řekla jsem a naskočila do auta.

Nastartovala jsem motor, sešlápla plyn a zamířila zpátky k domovu, až tam máma bude,

„Mám sestru!“

„Mám sestru,“ řekla jsem. Řekla jsem nahlas: „Moje máma žije a já mám sestru!“

Začala jsem se ztrácet v myšlenkách, nesoustředila jsem se na nic jiného než na to, že uvidím mámu a později se setkám i se svou sestrou, nesoustředila jsem se na cédéčko, které začalo znovu, nesoustředila jsem se na vítr a sníh, který mi bušil do auta, nesoustředila jsem se na rychlost, když jsem snadno překračovala povolenou rychlost na dvojnásobek, a když jsem odbočovala do své ulice, nesoustředila jsem se na ženu v černých šatech s bílým pruhem, která mi vstoupila před auto.