Veliký americký filozof 19. století Ralph Waldo Emerson trpěl v posledních letech svého života stále horší pamětí. Když mu něco vypadávalo z paměti, stěžoval si na svou „zlobivou paměť“, jak ji sám nazýval. Někdy Emerson zapomínal názvy různých předmětů. Aby o nich mohl mluvit, odkazoval na ně oklikou. Například když si nemohl vzpomenout na slovo „pluh“, říkal mu „nářadí, které obdělává půdu“. Ještě důležitější byla skutečnost, že si nedokázal vybavit jména lidí, která mu byla zcela známá. Na pohřbu svého přítele, básníka Henryho Wadswortha Longfellowa, Emerson poznamenal k jiné osobě: „Ten pán má sladkou, krásnou duši, ale úplně jsem zapomněl jeho jméno.“

Ztráta paměti je smutná věc. Odřízne nás od dnů minulých. Zbavuje nás cenných zbytků minulých zkušeností. Vymazává naši osobní historii a zanechává nám nevysvětlitelně prázdné stránky. Nedávno jsem byl na návštěvě v domě jedné rozkošné starší ženy. Pravidelně se v průběhu našeho rozhovoru zastavovala a – po chvilce ticha – poznamenávala: „Zapomněla jsem, co jsem chtěla říct.“ „A co? Poté, co se to stalo několikrát, se přiznala: „Je to tak ponižující, když se vám pokazí paměť.“ To se mi líbilo. Jistě je nešťastné, nepříjemné a občas i trapné si nevzpomenout. Přesto je bezpochyby pro některé lidi selhání paměti do značné míry nevyhnutelné.

Ne vždy je tomu tak. Někdy zapomínáme proto, že zanedbáváme to, co bylo před námi, a stáváme se nevšímavými k těm, kteří nás předešli. Veškerou svou pozornost soustředíme pouze na svou vlastní dobu a místo. Chováme se, jako by přítomnost byla to jediné, na čem záleží, a minulost je nějaká ošuntělá věc, kterou můžeme bezpečně odhodit a nechat za sebou jako obnošené boty.

Zde máme Den památky obětí holocaustu. Při této příležitosti jsme vyzváni, abychom si připomněli a uctili ty, kteří zemřeli, ty, jejichž dny jsou pryč. Nepřekvapí nás, že mnoho lidí se během tohoto svátku nezamýšlí nad minulostí o nic více než v kterýkoli jiný den. V naší době stále se zrychlujících změn nemáme tendenci hledat moudrost v minulosti. To, co „bylo“, považujeme za do značné míry irelevantní pro to, co je nyní. Staří lidé nejsou naším vzorem. Tradicím a zděděným zvykům přikládáme malou hodnotu. A tak když se blíží Den památky zesnulých, naše myšlenky se automaticky neobracejí do minulosti a k zemřelým. Většina lidí si Dne vzpomínek váží hlavně proto, že je to den volna navíc.

Mým cílem není být obhájcem obnovené praxe Dne vzpomínek. Tento svátek není vysloveně náboženský. Je světský. Přesto může sloužit k propagaci hodnoty, která je vyzdvihována v celém Písmu, a tou hodnotou je důležitost vzpomínání. Víte, selhání paměti není jen něco, co vede k osobním nepříjemnostem nebo společenským rozpakům. Je to duchovní nebezpečí. Selhání paměti v těch nejvýznamnějších věcech vede k selhání víry. Zapomnětlivost podkopává základy našeho vztahu s Bohem.

Při rychlém prolistování biblických dokumentů je zřejmé, jak velký význam je paměti přikládán. Napříč Písmem nacházíme zmínky o památkách, vzpomínkových slavnostech a rituálně opakovaných příbězích, které slouží k posílení posvátné paměti Božího lidu. Různými způsoby byly velké spásné Boží činy znovu nacvičovány a představovány, aby lid nezapomněl na to, co Bůh pro něj vykonal.

Jako jeden z příkladů této praxe vystupuje starozákonní text Jozue 4,1-9. V něm se připomínají velké Boží činy. Biblické vyprávění, které k tomuto textu vede, vypráví o dlouho očekávaném vstupu Izraelitů do zaslíbené země. Po čtyřiceti letech putování pouští lid konečně dosáhl svého cíle. Cestu do země jim zatarasila rozvodněná řeka Jordán, ale oni se nezastavili.

Když kněží, kteří nesli schránu smlouvy, začali vkládat nohy do řeky, voda přestala téct a lid přešel po suché zemi, stejně jako jejich předkové, když utíkali před Egypťany. Když všichni dokončili přechod přes Jordán, nechal vůdce Izraele Jozue postavit na památku této podivuhodné události jednoduchý pomník. Ten lidu připomínal, že jejich postup – a vlastně celá jejich existence – je v rukou živého Boha. Podobnému účelu měla sloužit i velikonoční slavnost, kterou zavedl Mojžíš; měla lidu připomínat, že to byl Bůh, a ne oni sami, kdo přinesl jejich vysvobození z egyptského otroctví.

S údernou naléhavostí se výzva k paměti opakuje v celém Písmu. Pamatuj, že Bůh povolal tvého otce Abraháma v jeho stáří a slíbil mu mnoho dětí. Pamatujte, že jste byli v otroctví v cizí zemi a byli jste osvobozeni božskou mocí. Pamatuj, že Bůh přivedl Izrael k velikosti, i když byl slabý. Pamatujte na Hospodinovy příkazy. Žalmista dobře shrnul toto poselství, když napsal:

„Pamatuj na podivuhodné skutky, které Bůh vykonal, na veliké Boží činy a na rozsudky, které Hospodin vyřkl, potomku Abrahamův, služebníku Boží.“ (Žalm 105,5)

Ti, kdo zapomněli na minulost, upadli do nevděčnosti. Je nepravděpodobné, že bychom si vedli lépe. Pokud zapomeneme na hodnotu svého dědictví a zdroj svých požehnání, bude pro nás velmi snadné považovat za samozřejmost vše, co máme, a vše, čím jsme. Velmi snadno začneme věřit, že si můžeme poradit sami, bez Boha. Se zaslepeností pýchy velmi pravděpodobně začneme důvěřovat své vlastní moudrosti a moci, místo abychom se spoléhali na vedení a moc našeho Stvořitele. Ve své mylné sebedůvěře pak ztratíme cestu. Z tohoto důvodu je velmi důležité, abychom vzpomínali.

Předpokládám, že každá kultura a každá země má své památníky. Nejlepší památníky pozvedají náš pohled nad všední záležitosti okamžiku, aby zaměřily naši pozornost na nejvyšší aspirace a úspěchy těch, kteří nás předešli. Když navštívíme Lincolnův památník nebo Washingtonův památník, je přirozené, že začneme meditovat o působivých činech a vysokých hodnotách těchto předchůdců. Návštěva takových míst nás může povzbudit k přijetí ušlechtilejších a vznešenějších cílů.

Někdy však mohou památníky sloužit i méně čestným účelům. Památníky nejenže upozorňují na to nejlepší z minulosti, ale mohou sloužit i k zakrývání toho nejhoršího. Působivý pomník může propůjčit důstojnost pochybnému úsilí nebo pochybné osobě minulých dnů. Takové pomníky neprospívají pravdě, protože zakrývají nelichotivé skutečnosti. Někdy může být pomník sám o sobě větší než osoba, kterou má uctít. Například Michelangelova socha pro hrob papeže Julia II. je velkolepé dílo, ale papež, kterému měla vzdát hold, byl pěkný darebák. Nechceme však, aby památníky zdůrazňovaly temné stránky minulosti, zvěrstva a zrady. Dáváme přednost tomu, aby nás památníky spíše utěšovaly a uklidňovaly, než aby nás varovaly nebo narušovaly naši spokojenost.

Někdy je zabývání se minulostí prostředkem, jak uniknout problémům přítomnosti a znepokojivým vyhlídkám budoucnosti. Někdy jsme v pokušení oslavovat dny minulé. Předpokládám, že všichni známe lidi, kterým se zdá, že neustále mluví o tom, jak skvělé věci kdysi byly. Život byl jednodušší, přátelství bližší, motivy čistší, morálka vyšší a tak dále. To je syndrom zlatého věku. Pro některé lidi byla zlatým věkem dvacátá léta minulého století, pro jiné šedesátá léta. Bez ohledu na to, jaké je naše oblíbené období, problém s ohlížením se za zlatým věkem spočívá v tom, že minulost zkreslujeme a docházíme k přesvědčení, že nejlepší dny života jsou již pryč. Vše ostatní, co následuje, je antiklimatické. V důsledku toho někteří lidé, kteří jsou zklamaní přítomností a trápí se budoucností, mají tendenci žít v minulosti. Jejich vzpomínky jsou pro ně velmi důležité, ale nemají vzpomínky plné naděje.

Víte, vzpomínky plné naděje nás nevtahují do minulosti a neuzavírají nás tam. Nadějná paměť nám neříká, že to nejlepší ze života už přišlo a odešlo. Spíše nás vrhá do budoucnosti. Když dávní proroci vyzývali Boží lid a říkali mu, aby si připomínal skutky, které Hospodin vykonal v minulosti, bylo to proto, aby ho připravili na budoucnost. Nebyli vyzýváni, aby si minulost připomínali kvůli ní samotné. Tato praxe nebyla samoúčelným rozptýlením. Spíše si měli připomínat zázraky minulosti, aby jejich život byl otevřený pro ještě větší zázraky, které pro ně Bůh učiní v budoucnosti.

Večeře Páně je památka plná naděje. Neoslavuje falešně minulost. Když přijímáme chléb a kalich, připomínáme si rozlámané tělo a krev Páně. Obrazy podvodu, zrady a krutosti se nám vnucují. Památná hostina nás konfrontuje se znepokojivou skutečností, že my lidé jsme až příliš schopni zasáhnout proti skutečné svatosti a nejvyššímu dobru a považovat je za démonické, pokud se nám nevyplatí. Taková paměť nám není drahá. Večeře Páně však dělá víc. Připomíná nám obětavou Boží lásku. Mluví k nám o lásce, která nás nenechá odejít, ale natahuje k nám ruku navzdory našemu zlu.

Ve Večeři Páně však vidíme ještě víc. Vidíme také příslib Ježíše Krista, že opět přijde a že budeme znovu jíst a pít s naším Pánem v Božím království (Mk 14,25). Večeře Páně nám ukazuje nejen na minulost, ale také na zaslíbenou budoucnost. Minulost a budoucnost se pro nás díky Kristově přítomnosti stávají životně důležitou současností. Večeře je památkou, která posiluje nadějnou vzpomínku.

Když je před námi Den památky zesnulých, je vhodné myslet na minulost a na ty, kteří odešli z tohoto světa. Pro ty z nás, kteří jsme křesťané, to však není výhradně ohlížení se za tím, co bylo, a pozastavování se nad tím, co bylo. Věříme totiž, že ty lidi víry, kteří již zemřeli, čekají ještě podivuhodnější věci. Žijeme ve světle vzkříšení a věříme, že smrtí to neskončí.

V roce 1969 zemřel Clarence Jordan na infarkt. Jak někteří z vás vědí, Jordan byl autorem verze Bible Cotton Patch a zakladatelem Koinonia Farms, mezirasového společenství a inovativní služby na venkově v Georgii. Jeho práce se v 50. a 60. letech potýkala se zlovolným odporem mnoha rasistů v jeho oblasti. Ve skutečnosti, když Jordan zemřel, místní koroner a pohřební služba mu příliš nepomohli. Jordan byl pohřben v obyčejné cedrové schránce na svahu své farmy. Na pohřbu sloužil Millard Fuller, zakladatel organizace Habitat for Humanity. Hned po uložení rakve do země a zasypání hrobu se stala nečekaná věc. Fullerova dvouletá dcera přistoupila k hrobu a začala zpívat jedinou písničku, kterou holčička znala.

Šťastné narozeniny tobě, šťastné narozeniny tobě,

Šťastné narozeniny, milý Clarenci

Šťastné narozeniny tobě.

Šťastné narozeniny na pohřbu? Jak zvláštní, a přece jak skutečně vhodné. Když totiž křesťan zemře, jsou to svého druhu narozeniny, protože smrt není konec, ale nový začátek. A tak když myslíme na své zemřelé, dělejme to s nadějnou vzpomínkou, protože na ně, ale i na nás ostatní, stále čeká úžasná budoucnost.