Úvod

Demokratická teorie míru je teorie, která tvrdí, že demokracie se méně často zapojují do válek a konfliktů s jinými demokraciemi. Nízká pravděpodobnost války vede ke struktuře, která by odrazovala od použití státem podporovaného vojenského násilí. Teorie se tedy zaměřuje především na budování míru, nikoli na válku.

milkare/dolar photo club

Principy demokratické teorie míru

Základní principy demokratické teorie míru stanovili Immanuel Kant a Thomas Paine v roce 1700. Ve svém eseji „Věčný mír“, který napsal v roce 1795. Kant tvrdil, že široká veřejnost by nikdy nehlasovala pro válku, ledaže by šlo o sebeobranu.

Pokud by tedy všechny národy byly republikami, upustily by od válčení, a tím by ukončily všechny války. Paine ve svém díle „Zdravý rozum“ v roce 1776 uvedl, že monarchie snadno jdou do války kvůli pýše, ale republiky by do ní nešly. V roce 1917 Woodrow Wilson obhajoval myšlenku, že globální demokratické uspořádání povede ke světovému míru. Tento program použil k ospravedlnění vstupu Spojených států do první světové války. V 60. a 70. letech 20. století se teorie demokratického míru stala součástí hlavního proudu akademické obce a byla intenzivně studována. Michael Doyle publikoval v roce 1983 dvě eseje, které této teorii získaly větší pozornost.

Kategorie, které vysvětlují DPT

V rámci této teorie existují dvě hlavní kategorie, a to strukturální vysvětlení a normativní perspektiva.

1. Teorie demokratického míru (DPT). Strukturální vysvětlení

Strukturální vysvětlení tvrdí, že jsou to instituce zastupitelské vlády, které činí válku špatnou volbou jak pro vládu, tak pro občany. Protože válka a její následky působí na lidi negativně, volení představitelé, kteří se zodpovídají vládě i občanům, by hledali jiné schůdné možnosti, protože jinak by voliči volili představitele, kteří by je odstavili od moci. Válka by přišla pouze za cenu vyřazení vládnoucí strany od moci. Tento pohled nepřipouští, že by všichni občané byli logičtí, ale spíše to, že demokratické struktury by samy o sobě dávaly občanům moc měnit rozhodnutí učiněná vládou.

2. Normativní perspektiva

Normativní perspektiva tvrdí, že mezi demokratickými národy existuje mír, protože všichni sdílejí stejné hodnoty. Demokratická politická kultura usiluje o nenásilné a mírové způsoby řešení konfliktů. Tento postoj sdílejí všechny demokratické národy, a proto mají vůči sobě vzájemné porozumění. Jsou ochotnější řešit své neshody a hledat mírová řešení než válku.

Politická ideologie je tedy hlavním určujícím faktorem při vytváření spojenectví.

Realisté tvrdí, že příčinou válek a míru není demokracie nebo její nedostatek, ale spíše úvahy a hodnocení moci. Právě spojenectví mezi demokratickými státy vedou k účinkům, o nichž se předpokládá, že jsou způsobeny demokracií, zatímco ve skutečnosti jsou výsledkem realistických faktorů.

Kritika

Hlavní kritikou demokratické teorie míru je její metodologie. Parametry pro měření specifik jsou značně subjektivní. Vědci také kritizují kauzální vztah mezi demokracií a mírem. Realisté tvrdí, že to nejsou společné hodnoty, ale spíše společné zájmy, které snižují možnosti války mezi demokraciemi. Demokratické státy se spíše spojují s jinými demokraciemi kvůli společným strategickým zájmům než kvůli vnitropolitickým procesům.

Závěr

Na závěr lze tedy říci, že realisté nepovažují demokracii za faktor přispívající k míru. Struktura mezinárodního politického systému je hlavním určujícím faktorem při vytváření spojenců a rozhodování o válce a míru. I když lze tvrdit, že stabilita by nastala v důsledku rozšíření demokracie, ve skutečnosti jsou to společné zájmy, které určují mezinárodní politickou strukturu.

.