Delphine Seyrig (1932-1990) je ikonou avantgardního filmu 60. let. Francouzská herečka libanonského původu hrála mimo jiné ve filmech Alaina Resnaise, Marguerite Durasové, Luise Buñuela a Chantal Akermanové. První galerie výstavy „Vzdorovité múzy: Delphine Seyrig a feministické video kolektivy ve Francii v 70. a 80. letech 20. století“ dokumentovala toto pozadí a vystavovala sbírku filmových plakátů, kostýmů a produkčních snímků z její kariéry. Na vzdálenější stěně byl promítán klip z Resnaisova archaicky nudného mistrovského díla Poslední rok v Marienbadu (1961), v němž Seyrigová hrála hlavní ženskou roli. Zbytek rozsáhlé výstavy se však soustředil na méně známou tvorbu Seyrigové jako feministické filmařky. Přitom zkoumala málo známou historii: radikální feministky ve Francii v 70. a 80. letech využívaly nově vynalezenou videokameru k natáčení outsiderských filmů na různá témata, od sexismu v médiích až po národněosvobozenecký boj.

V roce 1968 se Seyrigová, tehdy uprostřed své herecké kariéry, vrhla do feminismu. V roce 1971 podepsala Manifest 343, seznam žen, které si nechaly provést potrat (do roku 1975 ve Francii nelegální), a veřejně vystupovala na podporu ženských práv. V roce 1975 se zúčastnila semináře filmařky Carole Roussopoulosové pro ženy umělkyně o tom, jak natáčet videa s novým fotoaparátem Sony Portapak. Obě ženy se spřátelily a spolu s překladatelkou Ioanou Wiederovou založily filmařský kolektiv nazvaný Les Insoumuses – portmanteau francouzských slov „vzdorný“ a „múza“.

Stejně jako podobné filmařské kolektivy ve Spojených státech, například Videofreex a TVTV, používaly Les Insoumuses video k pranýřování průmyslu pohyblivých obrázků a celé společnosti. Vytvářeli drsné filmy ve stylu „udělej si sám“, charakteristické pro primitivní technologii, kterou používali. Některá díla se soustředí na jednu osobu, která mluví nebo čte text, a kamera pomalu přibližuje a oddaluje její obraz. Jiné détournují záběry z televizních pořadů a přetvářejí je ručně psanými titulky a voice-overy, které si utahují ze sexistického obsahu. Práce na videu umožnila ženám vytvářet silné pohyblivé obrazy bez infrastruktury televizního studia nebo produkční společnosti, což jsou oblasti, kterým dlouho dominovali muži. Na jedné stěně galerie visel Seyrigův citát: „

Výstava představila mnoho filmů kolektivu, které byly promítány na stěny nebo přehrávány na starých televizorech, spolu s produkčními snímky a efemeridami. V jednom díle z roku 1976 Seyrigová čte francouzský překlad Manifestu SCUM Valerie Solanasové do diktafonu, zatímco Roussopoulos přepisuje na psacím stroji. V jiném, nazvaném Sois belle et tais-toi (Buď hezká a mlč, 1976), Seyrigová zpovídá čtyřiadvacet francouzských a amerických hereček o obtížích práce ve filmovém průmyslu jako ženy. Kolektiv také zdokumentoval nedostatečně informované boje, které v té době probíhaly. Natočili video o stávce sexuálních pracovnic v Lyonu a také několik videí o demonstracích na podporu odborů, politických vězňů a vznikajícího hnutí za práva homosexuálů.

Les Insoumuses natočili většinu svých filmů v 70. letech, ale pokračovali ve spolupráci s přestávkami i v 80. letech. V roce 1982 podnikly kroky k uchování kulturních záznamů svého hnutí založením Centra Audiovisuel Simone de Beauvoir v Paříži, archivu jejich tvorby a dalších feministických audiovizuálních médií. Snímek „Defiant Muses“ byl v jistém smyslu apoteózou jejich snahy stát se aktérkami kulturní produkce osvobozené od společenských a politických omezení. Díky tomuto dílu se Seyrigová, která byla dlouho objektem mocného pohledu kamery, konečně stala jejím pánem.

Tento článek vyšel pod názvem „Defiant Muses“ v dubnovém čísle 2020, s. 88-89.