Dnes je tomu 35 let, co jsme přišli o jeden z nejzásadnějších hlasů amerického punku poté, co Dennes Boon z Minutemen zemřel při nehodě dodávky na dálnici Interstate 10 v arizonské poušti.

D. Boonovi bylo v době smrti pouhých 27 let, ale jeho inteligence a rozhled převyšovaly jeho mládí. Minutemen, které tvořili Boon na zpěv a sólová kytara, mocný Mike Watt na baskytaru a George Hurley na bicí, byli ve své podstatě politickou kapelou. Boon, vášnivý hltač historie, polyhistorie a alb George Carlina, se svými texty dokonale hodil k drátovitému hybridu jazzu, hardcoru, country a post-punku, který se v kapele kumuloval v takových skejtových stálicích, jako jsou „Bob Dylan Wrote Propaganda Songs“ a „One Reporter’s Opinion“.

„No, tak nějak jako s tou přírodou, víte, je to skromnější,“ řekl Watt loni v srpnu v rozhovoru pro The Creative Independent o tom, že odkaz jeho nejlepšího přítele z dětství zůstává živý i v 21. století. „Připojíte se k D. Boonovi. I když žijete ve zdraví, máte jen tolik času. Raději buďte seriózní. Musíš se snažit, aby to mělo smysl, chlape! To byla nejtěžší lekce, kterou jsem se zvláštním způsobem naučil, protože se můžeš trochu nabažit. Musíš na tom pracovat na mnoha úrovních. Když začnu pochybovat a tak, a mám štěstí, že mám ten impuls z dřívějších dob, kdy jsem byl s ním, ale na druhou stranu taky cítím tu potřebu mu dát za pravdu. Mám pocit, že to, co vidíš, nejsem jenom já. Víš, co tím myslím? Prostě to tak není. Není to fér vůči celému příběhu. Když na něj myslím, na jednu stranu je to samozřejmě vděčnost, ale na druhou stranu si říkám: „Páni, je jenom tolik času.“

Ten vánoční týden, kdy jsme přišli o Dennese Dalea Boona, jsem chodil do šesté třídy a netušil jsem, jakou tíhou jsme přišli o jednoho z největších rockových kytaristů Kalifornie. Vtipné je, že jedna z prvních indie kapel, na kterou mě v osmé třídě upozornili kamarádi z Thrasheru, byla fIREHOSE, kapela, kterou Watt a Hurley v roce 1986 založili s Edem fROMOHIO. Bohužel až v posledním ročníku jsem objevil geniální The Minutemen, jejichž hudba je i ve 47 letech základem mého poslechového jídelníčku. Vzpomínám si, jak jsem z kamarádovy vinylové kopie alba Double Nickels On The Dime (o které jsem se právě dozvěděl, že je pisstake na „I Can’t Drive 55“ Sammyho Hagara) daboval na prázdnou kazetu Sony (vzpomínám si na to, protože jsem byl věrný Maxellům XL-II a v mé hudební sbírce z druhé ruky zůstala jako odnož).

D. Boonovi by bylo 62 let, kdyby k té havárii v arizonské poušti nikdy nedošlo. Je docela bolestné spekulovat, kolik úžasných písniček měl tenhle chlapík ještě v sobě, aby se přenesl přes třicítku, čtyřicítku a padesátku. Vsadím svůj dům, že Boonovo sólové album by bylo prohlášeno za klasiku všech dob, protože jeho hluboká láska ke country hudbě v tomto alternativním vesmíru určitě vystupuje do popředí.

K uctění Boonovy památky v souvislosti s tímto tragickým výročím se prosím podívejte na některé z mých oblíbených koncertů Minutemen na YouTube.