23.3.1: Svatá aliance

Svatá aliance byla koalice vytvořená monarchistickými velmocemi Ruskem, Rakouskem a Pruskem, která vznikla po konečné porážce Napoleona na příkaz ruského cara Alexandra I. a byla podepsána v Paříži v roce 1815. Aliance byla údajně vytvořena s cílem zavést božské právo králů a křesťanské hodnoty do evropského politického života. Asi tři měsíce po závěrečném aktu Vídeňského kongresu slíbili monarchové pravoslavného (Rusko), katolického (Rakousko) a protestantského (Prusko) vyznání, že budou jednat na základě „spravedlnosti, lásky a míru“, a to jak ve vnitřních, tak v zahraničních záležitostech, za účelem „upevnění lidských institucí a nápravy jejich nedokonalostí“. Navzdory těmto vznešeným formulacím byla Aliance odmítnuta jako neúčinná Spojeným královstvím, papežskými státy a islámskou Osmanskou říší.

V praxi učinil rakouský státní kancléř kníže Klemens von Metternich z Aliance baštu proti demokracii, revoluci a sekularismu. Panovníci tří zúčastněných zemí ji využívali k tomu, aby se spojili a zabránili pronikání revolučních vlivů (zejména Francouzské revoluce) do těchto zemí.

Čtyř a pětinásobné aliance

Aliance bývá spojována s pozdějšími čtyř a pětinásobnými aliancemi, jejichž součástí bylo Spojené království a (od roku 1818) Francie. Jejím cílem bylo udržet evropské mírové uspořádání a rovnováhu sil v rámci Evropského koncertu uzavřeného na Vídeňském kongresu. V roce 1818 se na kongresu v Aix-la-Chapelle sešli car, rakouský císař František I. a pruský král Fridrich Vilém III. s vévodou z Wellingtonu, vikomtem Castlereaghem a vévodou de Richelieu, aby požadovali přísná opatření proti univerzitním demagogům. Toto gesto vyústilo v konkrétní kroky, když byly následujícího roku vydány Karlovarské dekrety. Karlovarské dekrety byly souborem reakčních omezení zavedených ve státech Německého spolku, které zakazovaly nacionalistická bratrstva („Burschenschaften“), odstraňovaly liberální univerzitní profesory a rozšiřovaly cenzuru tisku. Jejich cílem bylo potlačit rostoucí nálady za sjednocení Německa.

Na kongresu v Troppau v roce 1820 a na následujícím kongresu v Laibachu se Metternich snažil spojit své spojence při potlačování karbonářského povstání proti králi Ferdinandovi I. Dvousicilskému. Pětinová aliance se naposledy sešla na kongresu ve Veroně v roce 1822, aby projednala italskou otázku (s ohledem na snahy vedoucí ke sjednocení Itálie), řeckou otázku (s ohledem na řeckou revoluci usilující o nezávislost Řecka) a španělskou otázku (s ohledem na možnou francouzskou invazi do Španělska, která měla pomoci španělským roajalistům obnovit absolutní moc španělského krále Ferdinanda VII.) Poslední jednání odhalila rostoucí antagonismus mezi Velkou Británií a Francií, zejména v otázce italského sjednocení, práva na sebeurčení a východní otázky (strategické soupeření a politické úvahy evropských velmocí ve světle politické a hospodářské nestability v Osmanské říši od konce 18. do počátku 20. století).

Současná karikatura veronského kongresu z roku 1822, posledního zasedání Pětinové aliance.

Zatímco Velká Británie stála v podstatě stranou neliberálních akcí Aliance, čtyři kontinentální monarchie úspěšně schválily rakouskou vojenskou akci v Itálii v roce 1821 a francouzskou intervenci ve Španělsku v roce 1823. Pětinová aliance je spolu se Svatou aliancí tří původních kontinentálních členů považována za zaniklou smrtí ruského cara Alexandra I.

Smrtí Alexandra v roce 1825 je Aliance považována za zaniklou. Francie se nakonec v roce 1830 rozešla a jádro tvořené Ruskem, Rakouskem a Pruskem zůstalo středovýchodoevropským blokem, který se opět shromáždil k potlačení revolucí v roce 1848. Rakousko-ruské spojenectví se nakonec rozpadlo v krymské válce. Přestože Rusko pomohlo potlačit uherskou revoluci roku 1848, Rakousko nepodniklo žádné kroky na podporu svého spojence, prohlásilo se za neutrální, a po ústupu Ruska v roce 1854 dokonce obsadilo valašské a moldavské země na Dunaji. Poté zůstalo Rakousko v izolaci, což přispělo ke ztrátě jeho vedoucí úlohy v německých zemích, která vyvrcholila porážkou v prusko-rakouské válce v roce 1866.

Zhodnocení

Svatá aliance, dítě cara Alexandra I., získala podporu, protože většina evropských monarchů nechtěla cara urazit tím, že by ji odmítla podepsat. Protože zavazovala monarchy osobně, a nikoli jejich vlády, bylo snadné ji po podpisu ignorovat. Pouze tři významná knížata ji nepodepsala: Papež Pius VII. (nebyl dostatečně katolický), sultán Osmanské říše Mahmúd II. a britský princ regent (protože jeho vláda se nechtěla zavázat k hlídání kontinentální Evropy). Přestože smlouva pohodlně nezapadala do složité, sofistikované a cynické sítě mocenské politiky, která ztělesňovala diplomacii postnapoleonské éry, její vliv byl trvalejší, než její doboví kritici očekávali, a ve dvacátých letech 19. století byla oživena jako nástroj represe, když podmínky Pětinásobné aliance nevyhovovaly záměrům některých evropských velmocí.

Čtyřspolková aliance byla naproti tomu standardní smlouvou a čtyři velmoci k jejímu podpisu nepřizvaly žádného ze svých spojenců. Obsahovala ustanovení o tom, že se vysoké smluvní strany budou „ve stanovených lhůtách … znovu scházet, aby se poradily o svých společných zájmech“, jimiž byly „prosperita národů a zachování míru v Evropě“. Znění článku VI smlouvy neupřesňovalo, jaká by měla být tato „pevná období“, a smlouva neobsahovala žádné ustanovení o stálé komisi, která by konference pořádala a organizovala. To znamenalo, že první konference v roce 1818 se zabývala zbývajícími otázkami francouzských válek, ale poté se schůzky konaly ad hoc, aby se řešily konkrétní hrozby, například hrozby způsobené revolucemi, pro které nebyla smlouva vypracována.

Záměrem Svaté aliance bylo omezit republikanismus a sekularismus v Evropě po ničivých francouzských revolučních válkách a alianci se to nominálně dařilo až do krymské války (1853-1856). Po sjednocení Německa se Otto von Bismarckovi podařilo Svatou alianci znovu sjednotit, ale v 80. letech 19. století aliance opět ochabla kvůli rakouským a ruským střetům zájmů v souvislosti s rozdělením Osmanské říše. Následně lze alianci považovat za nejsilnější prevenci proti dalším generálním válkám Evropy v letech 1815-1914.

Atributy

• Svatá aliance
  • „Karlovarské dekrety“. https://en.wikipedia.org/wiki/Carlsbad_Decrees. Wikipedie CC BY-SA 3.0.
  • „Čtyřdohoda (1815)“. https://en.wikipedia.org/wiki/Quadruple_Alliance_(1815). Wikipedie CC BY-SA 3.0.
  • „Svatá aliance .“ (1815). https://en.wikipedia.org/wiki/Holy_Alliance. Wikipedie CC BY-SA 3.0.
  • „Evropský koncert“. https://en.wikipedia.org/wiki/Concert_of_Europe. Wikipedie CC BY-SA 3.0.
  • „Pětinásobná aliance“. https://en.wikipedia.org/wiki/Quintuple_Alliance. Wikipedia CC BY-SA 3.0.
  • „Veronský kongres“. https://en.wikipedia.org/wiki/Congress_of_Verona. Wikipedia CC BY-SA 3.0.
  • „Východní otázka“. https://en.wikipedia.org/wiki/Eastern_Question. Wikipedia CC BY-SA 3.0.
  • „Sto tisíc synů svatého Ludvíka“. https://en.wikipedia.org/wiki/Hundred_Thousand_Sons_of_Saint_Louis. Wikipedia CC BY-SA 3.0.
  • „Congress_of_Verona.jpg“. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Congress_of_Verona.jpg. Wikimedia Commons Public domain.

.