Jackie Cochran se z chudého dětství vypracovala na jednu z nejúspěšnějších letkyň historie. V šesti letech začala pracovat v továrně na bavlnu a vystřídala řadu zaměstnání, než odpověděla na své povolání k letectví. Létat se naučila v roce 1932, když pracovala jako prodavačka kosmetiky. Její budoucí manžel Floyd Odlum Cochranové řekl, že létání jí pomůže překonat konkurenci.

V roce 1934 se zúčastnila závodu z Londýna do Melbourne v Austrálii.

V roce 1935 se stala první ženou, která letěla v závodě Bendix Trophy Race, který v roce 1938 vyhrála.

V roce 1937 se stala první ženou, která přistála naslepo podle přístrojů.

V letech 1939-40 vytvořila nové ženské rekordy ve výšce a rychlosti v otevřené třídě.

Za druhé světové války byla první ženou, která přeletěla bombardér přes Atlantický oceán, což vedlo ke vzniku programu Women’s Air Force Service Pilots (WASP), za který obdržela medaili za zásluhy.

V roce 1950 obdržela Harmon Trophy jako letkyně desetiletí.

V roce 1953 se stala první ženou, která překonala rychlost zvuku.

V roce 1962 následně vytvořila 73 rekordů během tří let. V roce 1964 překonala rychlost Mach 2.

Biografie

Když Jackie Cochranová v roce 1953 vydala svou autobiografii Hvězdy v pravé poledne, na její obálce byl mozaikový portrét s Jackie jako mladou dívkou uprostřed, po jehož stranách byly fotografie dospělé Jackie v různých pózách a podobách. Její manžel Floyd Odlum poznamenal, že obálka přesáhla rámec grafického designu a dostala se do oblasti psychoanalýzy. „Je to malá holčička obklopená některými z žen, které ze sebe za svůj život udělala,“ poznamenal.

Schopnost Jackie Cochranové vymýšlet a přetvářet sama sebe byla možná přesvědčivější vlastností než její vrozené pilotní schopnosti – které byly značné – nebo její legendární velitelská osobnost. Jackie Cochranová, která se narodila v naprosté chudobě a vyrůstala v odloučené a nuzné pěstounské rodině, odmítala, aby ji špatné zkušenosti z mládí určovaly. Naopak, rozhodla se utvořit si identitu, která by byla flexibilní a nezapomenutelná.

Jakmile si Jackie uvědomila, že vývoj je nezbytný pro přežití, poznala, že každý člověk a každá zkušenost, která zasáhla do jejího života, ji mohla a měla změnit. A tuto změnu si užívala a nikdy se nebála, že by ztratila sama sebe. Cochranová vždy toužila objevit člověka, který se vyvíjí těsně pod povrchem.

Ačkoli Jackie ke konečnému životnímu úspěchu jistě velmi pomohlo manželství s bohatým a vlivným mužem, její odhodlání opustit chudobu se zrodilo už několik let předtím, než ji osud posadil na miamské večeři vedle bohatého Floyda Odluma.

V šesti letech šla Jackie pracovat do bavlnářské továrny v Georgii, kde si za dvanáctihodinový pracovní den vydělávala šest centů na hodinu. Instinktivně věděla, že někde za drsnou existencí z ruky do úst jejího dětství se skrývá svět nekonečných příležitostí a dobrodružství. Toužila tento svět prozkoumat a využít jeho možností. Když Jackie vzala pod svá křídla učitelka slečna Bostwicková, její sebevědomí vzrostlo. Začala plánovat útěk z bídy.

V sedmi letech už vařila a uklízela – a občas dělala porodní asistentku – těhotným ženám ve městě. V deseti letech se představila majiteli místního kosmetického salonu a prosila o možnost vykonávat příležitostné práce. Jackie nebyla z těch, kdo by schovávali své světlo pod pokličkou. Ve skutečnosti se ochotně hlásila k odborným znalostem v pro ni neznámých pracích nebo projektech. „Přidávala a ubírala jsem si informace podle libosti, jak se mi to hodilo,“ řekla po letech. „Nevnímala jsem to ani tak jako lhaní, jako spíš přežívání.“ A přežila.

V kosmetickém salonu se Jackie snažila všechno vstřebat. Naučila se obsluhovat zbrusu nové přístroje na permanentní vlny a rychle se prosadila jako jedna z prvních schopných specialistek na permanentní vlny. Své dovednosti proměnila ve více peněz a lepší zaměstnání. Protože se snažila spojit smysl a směr svého života, navštěvovala zdravotní školu a přijala místo u lékaře v Bonifay na Floridě. Nikdy se však plně nespokojila s myšlenkou na kariéru v medicíně, Jackie si rychle uvědomila, že nedokáže čelit emocionálním nárokům ošetřovatelství v depresivní jižanské komunitě. „Do kosmetického salonu přicházely zákaznice, které hledaly lifting… a pokud jsem to opravdu nezkazila, odcházely s tím liftingem,“ vzpomínala.

Její dovednosti kosmetičky ji nakonec přivedly k tomu, že zkusila štěstí v New Yorku. Cokoli Jackie chybělo na životních zkušenostech, doháněla drzostí a železnou vůlí. Tvrdě a intenzivně se snažila dokázat svým odpůrcům, že se mýlí, když tvrdili, že její cíle jsou nedosažitelné. V roce 1932 patřila k nejlepším kadeřnicím v New Yorku a často doprovázela své oddané zákazníky na jejich dovolené v Evropě nebo na zimní dovolené v Miami.

A právě v Miami se navždy změnila historie Jackie Cochranové a letectví.

Mladá žena, která si na společenském večírku sedla vedle Floyda Odluma, byla zvláštním spojením drzé chvástavosti, vášnivé intenzity a dětské nevinnosti. Byla tvrdá a odhodlaná, ale zároveň podivně zranitelná. A tento vířící derviš kontrastů byl zabalen do ohromujícího obalu.

„Jackie Cochranová byla jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem kdy viděla,“ vzpomínala novinářka Adela Rogersová St. „Pochybuji, že její fotografie ji někdy vystihovaly, protože obrázky nedokážou reprodukovat ty velké, měkké hnědé oči, třpytivé vlasy ani krásnou čistou pleť.“

O čtrnáct let starší Floyd Odlum byl vším, čím Jackie toužila být: úspěšný, zábavný a sebevědomý. Byl také ženatý a měl děti, ale Jackie si tuto komplikaci neuvědomovala, když se s ním pouštěla do rozhovoru u večeře. Upřímně Floyda obviňovala ze svých ambicí a přesvědčení; překypovala nadějemi, sny a názory. Její energie a nadšení byly nakažlivé a pro muže znuděného planým tlacháním žen ze společnosti velmi přitažlivé. Když se Jackie svěřila, že uvažuje o prodeji kosmetiky na cestách, Floyd ji varoval, že v době hospodářské krize bude úspěch velmi obtížný. Poradil jí, že by mohla získat výhodu nad konkurencí, kdyby se naučila létat.

Jackie se po několika týdnech vrátila do New Yorku a v hlavě se jí honily dvě nové posedlosti… létání a Floyd.

„Byl vzácný. Byl jedinečný,“ řekla později o muži, který řídil její kariéru a změnil její život. „Měli jsme toho hodně společného. Byla jsem si jistá, že jsem potkala svůj osud.“ Náhodné setkání a následné přátelství skutečně dovršilo Jackiein panický útěk z chudoby a neznáma. Zatímco její vztah s Floydem tiše vřel, její vášeň pro letectví explodovala velmi veřejně.

Jackie vtrhla do letecké arény v roce 1932 a během tří krátkých týdnů získala pilotní licenci. Už v prvních okamžicích za kniplem projevila okamžitý cit pro letadlo. Její úroveň pohodlí byla taková, že se divila, jak mohla tak dlouho přežít bez tohoto důvodu k životu. Jackieina radost z létání však byla vyvážena strachem z písemných testů. Nedostatek formálního vzdělání v ní vyvolával hrůzu z písemné fáze pilotní zkoušky. Prosila svého bývalého přítele Mikea Rosena, aby jí pomohl s přípravou na tuto výzvu. Než Jackie zahájila praktický letecký výcvik, strávili s Rosenem nespočet hodin studiem a diskusemi. Další překážkou začínající pilotky bylo přesvědčit zkoušejícího, aby jí povolil ústní zkoušku. Stejně jako se to v jejím životě opakovalo, Jackie silou vůle zvítězila.

Její první akcí, dva dny po získání licence, byl samostatný let na setkání kanadských sportovních pilotů. Byla to cesta plná zážitků, během níž Jackie letěla podle vlastních představ a za pochodu se učila číst v leteckých mapách a kompasu. Na konci cesty si byla jistá dvěma věcmi: nikdy nechtěla přestat létat a musela se toho ještě hodně naučit, pokud doufala, že se jí to stane profesí.

Letectví se stalo Jackieho životem. Na letištích a mezi bratrstvem pilotů našla domov a rodinu, které jí v dětství chyběly. Netrvalo dlouho a Jackie si uvědomila, že svůj dosavadní život strávila jako pilotka při hledání letadla. Nyní konečně poskládala obě strany rovnice. Skutečnost, že letectví bylo stále do značné míry mužským odvětvím, ambiciózní kosmetičku neodradila. Pokud něco, tak se jí v mužské atmosféře dařilo.

„Všichni jsme Jackie přijali. Ale nebylo to proto, že by nebyla ženská, když chtěla. Uměla být velmi jemná, velmi ženská,“ řekl generálmajor letectva Fred Ascani. „Některé ženy měly k Jackie odpor. Proč? Protože to byla mužská žena. Tam, kde muži vyprávěli válečné historky, byla Jackie Cochranová. Myslím, že si občas trochu stýskala, že nemohla mít lepší vztahy se ženami. Ale zřejmě by ji to připravilo o spoustu času na věci, které chtěla dělat. Vždycky byla tak zaneprázdněná. Dokonce řídila svá auta jako rychlá letadla. Dobře hrála tolik rolí. Uměla být velmi, velmi ženská a uměla být velmi tvrdá a kritická.“

Helen LeMayová, manželka generála letectva Curtise LeMaye, byla jednou z mála Jackieiných důvěrnic. Přátelství s Jackie si vážila právě proto, že „Jackie nebyla žena, která by měla mnoho blízkých kamarádek. Vzpomínám si, jak jezdila jako vítr… a trvala na tom. Užily jsme si spolu spoustu legrace, i když vytvářela krizi za minutu… což dělala pořád!“

Senátor Stuart Symington jednou poznamenal, že nikdy nepotkal nikoho tak soutěživého jako Jackie. „Byla přímo vpředu. Nesmírně soutěživá. Musela vyhrávat, ale právě to ji dělalo tak skvělou.“ A přesto se Jackie stejně dobře vyrovnávala se svou ženskou stránkou, jak Symington zjistil při jejich prvním setkání.

„Slyšel jsem o ní… očekával jsem, že bude chlapec, takže když vešla, byl jsem překvapen. Byla atraktivní a velmi dobře oblečená, na svou postavu byla očividně pyšná. Mohla by být svůdná,“ vzpomínal. „Po letech, když jsme se blíže spřátelili, mi řekla: ‚Senátore, když jsme se poprvé potkali, díval jste se mi na nohy. Asi ano. Smáli jsme se tomu.“

Jistě, Jackie dokázala vyvážit ženský půvab a tvrdou mužskou ctižádostivost tak, že neúnavně proháněla své letadlo při leteckých závodech a soutěžích… ale odmítala vyjít vítězně z kokpitu, dokud si pečlivě nezkontrolovala a nenamalovala make-up!“

Povzbuzována a podporována Floydem se Jackie vrhla do pokročilého leteckého výcviku. Teď už věděla, že její osud leží v kokpitu, ale nechtěla se spokojit s tím, že bude patřit mezi hrstku pilotek, které brázdí oblohu nad Amerikou. Chtěla být nejlepší, ať už to byl muž, nebo žena.

Letecký románek Jackie Cochranové se však neobešel bez „pilotem vyvolaných oscilací“. Ve skutečnosti se Jackiein život nikdy neobešel bez turbulencí, které si téměř vždy způsobila sama.

Dva dny po získání pilotního průkazu si půjčila letadlo od velmi skeptického M. E. Grevenberga, který požadoval, aby jako záruku uhradila kupní cenu letadla. Sotva zaschl inkoust na jejím pilotním průkazu a bez praktických zkušeností s přelety, vzlétla Jackie z New Yorku a zamířila na setkání sportovních pilotů v kanadském Montrealu.

Plně si uvědomovala, že Grevenberg už ji – ani jeho letadlo – nikdy neuvidí. Toto vědomí ji jen utvrdilo v odhodlání podniknout bezpečnou, i když rušnou cestu.

Po tom, co se ztratila někde podél řeky Hudson, přistála Jackie na malém letišti a zeptala se na cestu. Letištní obsluha byla ohromena, když se začínající pilotka přiznala, že nejenže neví, kudy do Montrealu, ale ani neumí číst z kompasu.

Jackie pokrčila rameny, když se obsluha otočila na podpatku a zamířila od ní pryč, a udiveně zavrtěla hlavou. O několik minut později se vrátil s hrstkou mužů, kteří začali Jackieino letadlo tlačit krouživými pohyby po poli.

„Pozor na kompas,“ vyštěkl. Vyhověla mu a začala vstřebávat svou první lekci navigace, přičemž pozorovala pohyb ručičky kompasu. Stále si nebyla jistá svými navigačními schopnostmi a naléhala na obsluhu, aby jí sdělila orientační body nebo geografické útvary, podle kterých by mohla dojet do Montrealu. Navrhl jí, aby se zaměřila na dvě sila, která by naznačovala, že se jí podařilo udržet kurz.

Nebylo toho mnoho, podle čeho by a Jackie vzlétla s plným vědomím toho, že všichni na zemi silně pochybují jak o jejím duševním zdraví, tak o pravděpodobnosti, že skončí někde poblíž Montrealu, pokud se jí vůbec podaří cestu přežít. Ale Jackie se dostala k silům a nakonec i do Montrealu. Tam se znovu setkala s Grevenbergem, který byl jejími pilotními schopnostmi natolik ohromen, že si s ní stopl cestu zpět do New Yorku.

Poté, co ji mlha donutila sestoupit poblíž Syrakus, se Jackie rozhodla, že tři týdny leteckého výcviku zdaleka nestačí. Instinktivně věděla, že nebe bude jejím druhým domovem a že její bezpečnost a efektivita bude záviset na revolučním konceptu – letu naslepo.

Když jí Grevenberg řekl, že se musí zdokonalit v létání podle přístrojů, byla ohromena. Kdo kdy o něčem takovém slyšel? Ale v typickém Jackieho stylu semínko, jakmile bylo zaseto, bujně rostlo. Už měla dost povětrnostních podmínek na východním pobřeží, a tak se rozhodla přenést své létání na západ do Ryanovy letecké školy v San Diegu. Tam se znovu potýkala se svou nechutí k práci ve třídě, dokud jí kamarád z námořnictva nenabídl individuální výuku „po námořnicku“.

Po celý rok 1933 Jackie trénovala všechny známé letové manévry, zvládala bodová přistání, osmičky, zatáčky, výkruty i nouzové situace. Frustrace a rozpaky byly neustálými společníky, ale Jackie byla odhodlaná zvítězit a ovládnout démony, kteří ji hnali k nebi. Navzdory emocionálnímu vyčerpání při studiu se Jackie naučila, že intenzita letu slouží ke zklidnění „neschopnosti sedět v klidu“, která ji pronásledovala po celý život. Zjistila také, že se zamilovala do kalifornské pouště.

„Nesouhlasila jsem s Jackie ohledně pouště,“ vzpomínala Vi Strauss Pistellová, která 30 let vedla Cochranovu domácnost, „ale s Jackie se nedalo nesouhlasit. Nikdo nebyl jako ona. Byla to úžasná, inteligentní žena. Vždycky se ráda oblékala a měla krásné šaty… Přišla po překonání jednoho z těch rekordů, umyla si vlasy a byla zase připravená vyrazit. Lidé vždycky říkali, že má kadeřníka, ale většinou se učesala sama.“

V roce 1933 však Jackie ještě nehledala světové rekordy, a dokonce ani osobní kadeřníky. Vyhrávala však svůj boj s leteckými studii a také se srdcem milionáře Floyda Odluma, s nímž se seznámila předchozího roku v Miami. Na podzim roku 1933 už Jackie a Floyd otevřeně hovořili o prohloubení svého přátelství. Trvalo ještě tři roky, než se pár rozhodl uzavřít sňatek. I poté by jejich vztah byl na poměry poloviny 20. století netradiční a obě strany by se závratnou rychlostí věnovaly svým vlastním individuálním projektům.

Glennis Yeagerová vzpomínala na jedinečné pouto, které tato dvojice sdílela. „Jackie nikdy neprošel místností, pokud tam byl Floyd, aniž by k němu přistoupil a trochu ho poplácal. Jackie a Floyd měli na sebe jakýsi šestý smysl. Vždycky poznali, když měl jeden nebo druhý problém. Prostě to věděli, aniž by spolu přímo komunikovali.“

Yvonne Smithová, dlouholetá rodinná přítelkyně, vzpomínala na Jackie i Floyda jako na „zatraceně nezávislé, svéhlavé a přirozeně inteligentní. Jackie a Floyd spolu během manželství neustále komunikovali. Zdálo se, že jsou tak odděleni, ale ve skutečnosti byli v jistém smyslu nerozluční.“

V průběhu let byl jejich vztah vystaven zkoušce Floydovy revmatoidní artritidy, kvůli níž byl po většinu svého dospělého života invalidní a trpěl neustálými bolestmi. Podle Jackie nakonec vzájemná láska manželů k poušti umožní Floydovi nad jeho ochromujícím stavem určitou kontrolu.

„Ranč Floydovi zachránil život v době, kdy mu téměř všichni (lékaři) říkali, ať si lehne do postele a žije odtud,“ vzpomínala.

V roce 1934 Jackie naplno rozkvétá její soutěživý duch, když se pouští do leteckého závodu MacRobertson z Londýna do Austrálie. Rozhodla se pro něj v jednom z nejnebezpečnějších letadel té doby, v letounu Gee Bee.

„Ta roztomilá přezdívka je podvod,“ vzpomínala po letech. „Byli to zabijáci. Bylo jen velmi málo pilotů, kteří létali na Gee Bee a pak o tom mohli vyprávět. Jimmy Doolittle byl jedním z nich. Já jsem byla další.“

Byla jednou z pouhých tří Američanů v závodě a jedinou Američankou. Navzdory Jackieině sžíravé touze zvítězit a získat finanční odměnu 75 000 dolarů se její první závod ukázal jako nebezpečná komedie plná chyb. Začalo to tím, že Jackie za letu zjistila, že spínače zapínání a vypínání plynové nádrže jsou špatně označeny. Skončilo to nárazem, když Gee Bee spadl břichem na rumunskou ranvej po boji na život a na smrt, aby donutil klapky pracovat v tandemu. Jackieho Cochrana nečekalo žádné MacRobertsonovo vítězství ani 75 000 dolarů.

Ale Jackieho soutěživá povaha se s porážkou nechtěla smířit. Letecké závody se staly její druhou přirozeností a v roce 1935 už Jackie testovala své schopnosti v Bendixově transkontinentálním závodě. Ačkoli v roce 1935 nevyhrála, v roce 1937 získala první místo v ženské divizi (celkově třetí) a stala se první ženou, která přistála naslepo.

Poté se otevřela stavidla a Jackie Cochranová začala vršit letecké rekordy jako dřevo.

Nakonec se stala první ženou, která vyhrála cenu Bendix, první ženou, která pilotovala bombardér přes Atlantický oceán, a první ženou, která: obdržela Medaili za zásluhy, překonala zvukovou bariéru, vzlétla a přistála z letadlové lodi, dosáhla rychlosti letu 842 km/h a zastávala funkci prezidentky Mezinárodní letecké federace.

Jackie se také v roce 1935 stala hybnou silou společnosti „Jacqueline Cochran Cosmetics“. Tato společnost, která se zrodila z její vášně pro styl a krásu, byla významným hráčem v americkém kosmetickém průmyslu až do doby po Cochranové smrti v roce 1980.

Když se svět koncem 30. let 20. století řítil do globálního konfliktu, Jackie začala být neklidná… nedokázala potlačit svou touhu něco změnit, zasadit svůj osobní úder mocnostem Osy.

V roce 1939 Jackie spřádala plán, jehož prostřednictvím by pilotky „osvobodily muže od boje“ převážením letadel, vlečením cílů nebo létáním v jiných nebojových funkcích. Jackie nikdy neskrývala své vize pod pokličkou, a tak se se svým zárodkem nápadu obrátila přímo na Eleanor Rooseveltovou.

Ačkoli struktura a potřeba ještě nebyly pevně stanoveny, Jackie využila příležitosti, aby viděla svůj plán v praxi – prostřednictvím britské Pomocné letecké organizace (ATA), která aktivně nabírala ženy. Po návratu do Států vypracovala podrobný návrh, jak by USA mohly zopakovat anglický úspěch s pilotkami.

Ačkoli generál Henry „Hap“ Arnold nakonec návrh zamítl, dal později Jackie příležitost dokázat, že americké ženy zvládnou nároky válečného vojenského létání.

S 25 ručně vybranými pilotkami se Jackie vrátila do Anglie, kde se svými dívkami cvičila a převážela pod záštitou ATA. Ale zatímco Jackie zdokonalovala a rozšiřovala roli žen ve válečné podpoře, jiná americká aviatička navrhovala vlastní plán převozů.

Když se Jackie v roce 1943 vrátila domů, se vztekem zjistila, že Nancy Harkness Love byla pověřena výcvikem žen pro převozní divizi armádního letectva. Nový program byl nazván Women’s Auxiliary Ferrying Squadron (WAFS).

Jakmile Jackie nesnesla pomyšlení, že „její“ vizi bude řídit někdo jiný, zahájila kampaň, v níž naléhala na armádu, aby přehodnotila její původní návrh, který zahrnoval vojenský výcvik a různé letecké role nad rámec převoznictví.Nakonec byly WAFS začleněny do WASP (Women’s Airforce Service Pilots) pod vedením… Jackie Cochranové.

Byla a navždy zůstane silou, se kterou se musí počítat. Prchlivá, emocionální, citlivá, tvrdohlavá, neústupná a vždy, vždy fascinující Jackie Cochranová si musela počkat až do roku 1977, aby její těžce vybojované WASP získaly skutečný vojenský status.

Mezitím dál sbírala rekordy a úspěchy, mezi něž patřilo přesvědčit Dwighta Eisenhowera, aby kandidoval na prezidenta, zachránit Lyndona Johnsona před smrtí, stát se první ženou, která přeletěla tryskáčem Atlantik, a být první žijící ženou zapsanou do Národní letecké síně slávy.

Bosa dívka ze zapadákova v Georgii létala výš, rychleji a dál, než se jí kdy zdálo. A když v roce 1980 zemřela, držela více rychlostních, výškových a vzdálenostních rekordů než kdokoli jiný na světě… muž nebo žena.

„Jackie byla neodolatelná síla… Velkorysá, egoistická, soucitná, citlivá, agresivní – vskutku výbušná studie protikladů – Jackie byla konzistentní pouze v překypující energii, s níž útočila na výzvu být naživu. Vždy vášnivě přesvědčená o jakémkoli svém názoru (Jackie nedělala nic polovičatě) se řítila životem, získávala si přátele na celý život a nezapomenutelné nepřátele…“ Maryann Bucknum Brinley, životopisec

Pro více informací o Jackie Cochran můžete navštívit tyto webové stránky:

Centennial of Flight
PBS
Lycos
Hargrave
Wikipedia