Představte si stůl, u kterého jste jedli nejvíce jídel. Vytvořte si mentální představu o jeho velikosti, struktuře a barvě. Snadné, že? Ale když jste si stůl vyvolali okem mysli, opravdu jste ho viděli? Nebo jste předpokládali, že jsme mluvili metaforicky?“

Jak se ukázalo, způsob, jakým si lidé vytvářejí mentální obrazy, se zřejmě značně liší, což je skutečnost, která překvapila ty, kteří se s ní setkávají již více než sto let. V roce 1880 publikoval Francis Galton svůj klasický článek „Statistika mentální obrazotvornosti“ poté, co se řady subjektů ptal na obrazy vyvolané jejich myslí. Někteří protestovali, že ve skutečnosti nic nevidí. „Tyto otázky předpokládají souhlas s tvrzením o ‚oku mysli‘ a ‚obrazech‘, které vidí,“ napsal jeden subjekt. „To poukazuje na určitý počáteční omyl… Pouze řečnickou figurou mohu popsat svou vzpomínku na scénu jako ‚mentální obraz‘, který ‚vidím‘ svým ‚okem mysli’…“. Nevidím ji o nic víc, než člověk vidí tisíc Sofoklových veršů, které je pod patřičným tlakem ochoten zopakovat. Vlastní ji paměť.“

Jiní zase popisovali nápadně odlišnou schopnost:

Mnoho mužů a ještě větší počet žen … prohlásilo, že mentální obrazy vidí běžně a že jsou pro ně dokonale zřetelné a plné barev. Čím více jsem na ně naléhal a kladl jim křížové otázky, přičemž jsem se vydával za nedůvěřivce, tím zřejmější byla pravdivost jejich prvních tvrzení. Popisovali své představy do nejmenších podrobností a mluvili tónem, v němž bylo patrné překvapení nad mým zjevným váháním, zda přijmout to, co říkají. Cítil jsem, že bych sám měl mluvit přesně tak jako oni, kdybych popisoval scénu, která ležela před mýma očima za bílého dne, slepci, který vytrvale pochyboval o reálnosti vidění.

Poté popsal, jak lidé s nadáním pro mentální obrazotvornost vidí věci ve svých očích:

1. „Jak vidím věci ve své mysli?“ zeptal jsem se jich. Brilantní, zřetelné, nikdy ne rozmazané.

2. Zcela srovnatelné se skutečným předmětem. Mám pocit, jako bych byl oslněn, např. při vybavování slunce svému mentálnímu zraku.

3. V některých případech zcela stejně jasný jako skutečná scéna.

4. Jas jako u skutečné scény.

5. Jas jako u skutečné scény. Při pomyšlení na dnešní ranní snídani jsou všechny předměty v mém mentálním obraze stejně jasné jako skutečná scéna.

6. Obraz, který jednou vidím, je naprosto jasný a zřetelný.

7. Jas na první pohled zcela srovnatelný se skutečnou scénou.

8. Zdá se, že mentální obraz ve všech ohledech odpovídá skutečnosti. Domnívám se, že je stejně jasný jako skutečná scéna.

9. Jas je naprosto srovnatelný s jasem skutečné scény.

10. Mentální představa je naprosto srovnatelná se skutečnou scénou. Myslím, že osvětlení imaginárního obrazu se téměř rovná osvětlení skutečného obrazu.

11. Myslím, že světelnost imaginárního obrazu se téměř rovná světelnosti skutečného obrazu. Vše je jasné a zřetelné; všechny předměty se mi zdají být zároveň dobře definované.

12. Jaký je obraz imaginárního obrazu? Vidím svůj snídaňový stůl nebo jakoukoli stejně známou věc okem mysli, a to zcela stejně dobře ve všech detailech, jako když mám před sebou skutečnost.

Do přečtení tohoto článku by mě nikdy nenapadlo, že jiní lidé mají mnohem větší schopnost vytvářet mentální obraz než já. Teď mám podezření, že ano. Ve skutečnosti ani nechápu, co to znamená představovat si něco s „jasem“. Můj snídaňový stůl je jasný, když oknem svítí slunce, a matný uprostřed noci. Neměla by jeho jasnost záviset na tom, kdy si ho představuji? Přesto člověk, který tuto schopnost nemá, řekl: „Tlumený a nesrovnatelný co do jasu se skutečným výjevem“. Do jaké míry asi mluvil metaforicky?“

Po zamyšlení nad stejným tématem se blogger Scott Alexander zeptal svých čtenářů, jaké vlastnosti považují za univerzální, aby zjistil, že tomu tak není.

Škála odpovědí byla fascinující. Někteří čtenáři hovořili o ASMR, „percepčním jevu charakterizovaném jako výrazné, příjemné brnění v hlavě, pokožce hlavy, zádech nebo periferních oblastech těla“. Má ho spousta lidí. Jiní hovořili o synestezii, stavu, který způsobuje, že někteří vnímají čísla, jako by jim byla vlastní barva, nebo prožívají zmatek jako oranžovou barvu.

Další příběhy

Jeden čtenář vyjádřil pracovní preferenci, kterou podle něj sdílí i spousta dalších:

Jako programátor vášnivě nesnáším open space. Nesnáším hluk, který ztěžuje soustředění. A nesnáším pocit, když se mi někdo dívá na záda; jsem z toho napjatý. Teď jsem v místnosti jen se dvěma dalšími lidmi, se stěnou za zády, a je to skvělý pocit. Po emocionální stránce je to obrovský rozdíl. Mám podezření, že uvést do životopisu „potřebuje sedět se stěnou za zády“ nebo se to snažit vyjednat v pracovní smlouvě by byl velmi špatný signál. Ale pokud to změní to, jak se cítím 8 hodin denně, má to samozřejmě vliv na mou práci, dokonce i na mou celkovou životní spokojenost. Ani nevím, kolik lidí se tak cítí.

Chvíli mi trvalo, než jsem si toho výslovně všiml.

Jiný pracovník řekl:

Nedávno jsem dospěl k závěru, že někteří lidé mají svou práci skutečně rádi. Téměř celý svůj dospělý život jsem předpokládal, že každý, kdo se chová, jako by svou práci nenáviděl, musí buď zapírat, nebo lhát. Ale poslední dobou mi dochází, že někteří z těchto lidí byli opravdu dobří v udržování přetvářky. Znal jsem lidi, kteří mohli jít do důchodu, ale spokojeně orali dál. Takže si myslím, že jsem se stal obětí typického omylu mysli a že nejjednodušší vysvětlení je to správné a spousta lidí ve skutečnosti práci nenávidí.

(A já jim závidím každou buňkou svého těla.)

Jeden komentátor měl problém s představou „emocí jako skutečných vlastních věcí, a ne způsobů popisu složitých biologických stavů. Jsem naštvaný, protože mám zvýšený puls, zvednuté koutky a nedokážu myslet tak úplně, jak bych chtěl. Jsem frustrovaný, protože mám chuť se do něčeho zakousnout. Jsem smutný, protože pláču, i když je to kvůli bolesti nebo třeba jen proto, že mám hlavu ve špatné poloze. Mám hlad, protože mám prázdný žaludek nebo se mi trochu třesou ruce.“

Další byl anti-Elmo:

Jednu čtenářku zmátly davy lidí:

Další byl zmatený z obrazu těla:

Vyrůstala jsem jako žena a vždycky jsem měla pocit, že něco není nějak v pořádku, že je tam nějaký nesoulad. Hormonální terapie mi dodala mnohem mužnější vzhled, ale bohužel převážila misky vah na druhou stranu a nyní mám pocit, že moje postava je příliš mužná. Přála bych si znát nějakou metodu, jak ze svého těla udělat dokonale androgynní, protože si myslím, že jedině tak bych s ním mohla být naprosto spokojená. Co se týče společenské interakce, zdá se, že mi příliš nezáleží na tom, zda jsem vnímána jako muž nebo žena; ani jedna sada zájmen mi nevadí, i když jsem zvyklá spíše na mužská zájmena, protože ta jsou pro lidi výchozí. Mám spoustu zájmů a koníčků, které jsou považovány za ženské, a spoustu těch, které jsou považovány za mužské (ještě jsem nezkoušel zjistit, jaký je poměr, i když by to mohlo být zábavné cvičení).

Jediné, co je podle mě trochu relevantní, je to, že mi také vadí moje váha (jsem asi o čtyřicet kilo těžší, než by odpovídalo mé výšce, která je ve skutečnosti štíhlejší, než jsem byla před několika lety – což je nesnesitelně pomalý proces), ale ne jen proto, že by mi moje postava připadala nepřitažlivá nebo že by byla nezdravá. To jsou faktory, ale spíš jde o to, že když vidím svůj odraz, připadá mi to špatné, jako bych měla na sobě tělo někoho jiného. Stejně reaguji i na stavbu svého obličeje; jediné, co mi připadá opravdu správné, jsou oči. Všechny tyto problémy dohromady jsou pro mě velkým zdrojem stresu. Mám zlozvyk mučit se imaginárními scénáři, v nichž dostávám zbrusu nové tělo, a útěk do těchto malých fantazií samozřejmě o to víc ztěžuje, abych s tím skutečně něco dělala, protože mám tu malou zpětnou vazbu odměny ze scény, kterou jsem si přehrála v hlavě.

Další příklady bych mohla fascinovaně číst celé dny. A s ohledem na to by mě zajímalo, jestli je někdo ze čtenářů ochoten podělit se o nečekané způsoby, jak se jeho zkušenost se světem ukazuje být jiná, než si myslí a cítí ostatní lidé.

Emaily na adresu [email protected] jsou vítány.