Pro hudební novináře určitého věku je pozvání od popových hvězd, aby s nimi letěli strávit čas na nějaké speciální místo, často provázeno tupým, ale děsivým neklidem. Uplynulo šest let od katastrofy Rihannina letadla, propagačního experimentu, který donutil hlouček pisálků sledovat její život v první třídě, protože uvízli v podřadném očistci a čekali na letmý záblesk hvězdy. Právě loni se stal kultovním debaklem festival Fyre, když po vylákání interpretů jako Lil Yachty a organizátor Ja Rule zůstali fanoušci a novináři uvězněni na Bahamách jen s krůtími sendviči k jídlu a bez cesty domů. A téměř každý spisovatel má nějakou děsivou historku o tom, jak informoval o nějakém náhodném festivalu na nějakém náhodném místě, jehož smutnou pointou byla nějaká náhodná katastrofa.

A přesto je značkou Kanyeho Westa, zejména v roce 2018, dezorientace, takže když mě a řadu dalších novinářů, celebrit a lidí z branže pozval, abychom letěli do Wyomingu poslechnout si jeho nové album ye ve státě, kde bylo nahráno, dávalo to nějak chaoticky smysl. Mnozí z nás byli pozváni teprve den před odletem a nedostali absolutně žádné informace o tom, co máme očekávat – já jsem dokonce až do pozdní noci před odletem nevěděl, v kolik hodin musím být na letišti. (V době psaní tohoto článku stále nemám jasno, kdy se budu vracet domů.) Nebyl k dispozici žádný itinerář toho, co budeme dělat po příjezdu, žádné informace o hotelu, žádný rozpis akcí. Na letišti, malém soukromém terminálu na newyorském letišti JFK vyhrazeném pro charterové lety, seděla asi stovka lidí na svých zavazadlech v otupělém stavu a zírala do svých telefonů; zaměstnanci soukromé letecké společnosti nám ani nebyli ochotni nebo schopni říct, kdy letadlo konečně vzlétne. V tu chvíli se mě začala zmocňovat nejasná hrůza, že by to mohla být noční můra a že vzhledem ke Kanyeho náladám v poslední době by ta noční můra mohla být sama o sobě nějakým sadistickým způsobem cílem.

K chaosu samozřejmě přispívá i to, že tohle není v Kanyeho zemi normální doba, což je vzhledem k tomu, jak nenormální byla většina jeho kariéry, opravdu co říct. Za výroky o Donaldu Trumpovi a otroctví se mu samozřejmě dostalo kritiky a snad poprvé za celou jeho kariéru je cítit, že i u jeho nejvěrnějších fanoušků je vlastně překročena hranice, přičemž mnozí si nejsou jisti, co si mají myslet o umělci, na kterém vyrůstali a který je pro mnohé téměř rodinou. Vyslovil myšlenky, které jsou v lepším případě interpretovány jako zmatené a zavádějící, v horším jako nenávistné a nebezpečné. Pokud jsem mohl posoudit, kolem mě probíhaly tiché rozhovory o stavu jeho osobnosti. Nebyl jsem jediný, kdo si dělal starosti.

Kromě toho, že cesta nebyla katastrofou, a vlastně se jelo docela pohodlně. Uvnitř letadla, kam se vešlo asi sedmdesát lidí, byla jedna velká první třída plná máslově hnědých kožených sedadel, která se dala sklopit. Jedli jsme bramborové lupínky Lay’s a sendviče s rostbífem zabalené v igelitu – není to zrovna jídlo, které byste si představovali, že by Kanye nebo jeho žena Kim Kardashian jedli sami, ale sotva to bylo ubohé jídlo, které bylo k vidění na festivalu Fyre. Letadlo bylo plné náhodného sortimentu: V letadle seděli: hubení kluci v botách Adidas od Rafa Simonse, kvůli kterým se starší letušky obávaly, jak jsem zaslechl, že by měly každého na palubě prověřit kartou, aby se ujistily, že se hojnost vína rozdává legálně; stylový vizuální umělec Lucien Smith a několik skvělých členů avantgardní jazzové skupiny Onyx Collective; a několik konvenčnějších lidí, kteří vypadali, že by mohli pracovat pro Kanyeho label Def Jam nebo Adidas, který vlastní jeho značku Yeezy.

Až jsme přistáli, začala se zmatenost Kanyeho Westa opět jevit jako síla, alespoň v daném okamžiku. Přijeli jsme na maličké letiště v Jackson Hole obklopené bělostnými horami a poli, kam až oči dohlédly. Je něco krásně surrealistického – vlastně krásně Kanyeho – na tom, když vidíte mladého muže, jako jsem byl já, v černé kukle přetažené přes hlavu, černém koženém trenčkotu Off-White přehozeném přes tělo a s průhlednou plastovou aktovkou sejít po schodech a vystoupit na wyomingskou asfaltku. V těchto dnech se mluví o bublinách červených a modrých států, ale tady se jistě jednalo o tak podivné prolínání obou, jaké jsem si jen dokázal představit – hypebeast usazený mezi borovicemi a kopci měl na sobě Martina Margielu.