Úvod

Jaká je role sestry? Pro mnohé z nás je smyslem ošetřovatelství péče o druhé. Může se to zdát jako jednoduchý cíl, ale v případě ošetřovatelství ve Velké Británii existuje napětí mezi tím, jak definujeme péči a jak ji udržet jako primární zaměření v organizaci, která je stále více zaměřena na obchod a cíle, jako je NHS. Tvrdím, že profese musí jít dál než jen k zaměření na péči: musíme se zamyslet nad tím, co je smyslem naší praxe – co je cílem, čeho se snažíme dosáhnout u každého člověka, o kterého pečujeme?

Potřebujeme se více zaměřit na podporu pohody prostřednictvím vnímání nemoci jako životní zkušenosti a uznat, že to přesahuje priority naší organizace nebo profese a vyžaduje to, abychom měli na zřeteli především zkušenost pacienta.

Péče o pohodu

Co máme na mysli pod pojmem pohoda jako cíl péče? Galvin a Todres (2012) nabízejí pohled na well-being, který se opírá o filozofickou tradici založenou na perspektivě životního světa (Hemingway, 2011); fenomén péče o člověka rámují z ústřední perspektivy „světa osoby“ přijímající péči. Ta má mnoho rozměrů, ale její hlavní zásady se zaměřují na vitalitu, pohyb a klid. Tento pohled na blahobyt považuje lidi za osoby s individuálním potenciálem tvořivosti a řešení problémů, a to i v obdobích zranitelnosti, jako je nemoc. Odklání se od dělení pohody na sociální, ekonomickou, politickou, fyzickou a duševní oblast a zaměřuje se na pacienty jako „spotřebitele“ zdravotní péče.

Současný důraz na pacienty jako spotřebitele a snaha o větší možnost volby sice začíná stavět pacienty do centra péče, nenabízí však komplexní rámec ani hodnotový základ péče. Pacienti mohou lépe než kdokoli jiný porozumět svým vlastním „cestám“ skrze symptomy nebo dlouhodobou nemoc a v tomto smyslu je každý pacient odborníkem. Jako odborníci to musíme uznat, aniž bychom se vzdávali své odbornosti.

Způsob, jakým poskytujeme péči, by se však měl řídit nejen technickými znalostmi, ale také naším porozuměním zkušenostem, pocitům a příběhům druhých. Takový partnerský přístup podpoří vlastní strategie lidí ke zlepšení zdraví a pohody, a to důstojným a respektujícím způsobem.

Současné problémy v péči

NHS je pod tlakem a rostou obavy o její schopnost udržet kvalitní a bezpečné služby. Vysoce medializovaná selhání, jako například v Mid Staffordshire Foundation Trust (Francis, 2013; 2010) a na dalších místech, otřásla důvěrou veřejnosti, ale nevedla k jasnému řešení. Již několik let panuje pocit, že „by mohlo dojít k dalšímu Mid-Staffs“ a že poučení z dřívějších selhání nebylo využito a implementováno.

Velkou část funkčního období současné vlády zastínila dlouho očekávaná druhá Francisova zpráva. Nepochybně nespočet zdravotníků a manažerů v tichosti pokračuje ve změnách a inovacích, které zlepšují péči NHS. Zdá se však, že chybí jakýkoli pocit naléhavosti při zavádění změn a inovací v rámci celého systému. Místo toho se zdá, že „čekání na Francise“ má paralyzující účinek.

První část původní Francisovy zprávy (2010) je nadepsána Zkušenosti pacientů a ukazuje, jak je samotný způsob, jakým se o „péči“ uvažuje a jak je pojímána, roztříštěný a míjí se účinkem. Rubriky v rámci tohoto oddílu jsou následující:

• Kontinence a péče o močový měchýř a střeva;
• Bezpečnost;
• Osobní a ústní hygiena;
• Výživa a hydratace;
• Péče o tlakovou oblast;
• Čistota a kontrola infekcí;
• Soukromí a důstojnost;
• Vedení dokumentace;
• Diagnostika a léčba;
• Komunikace;
• Řízení při propuštění.

Všechny tyto aspekty jsou základními aspekty ošetřovatelské praxe a je třeba je provádět důstojným, bezpečným a pečujícím způsobem; způsob, jakým to jednotlivé sestry dělají, je však řízen našimi postoji, přesvědčením, hodnotami a jednáním. Jako sestry se musíme zamyslet nad svými přesvědčeními a hodnotami, nad svými hlavními zásadami a základní filozofií. Jak můžeme bez jejich jasného vyjádření v rámci praxe a vzdělávání zajistit kvalitu své vlastní praxe i praxe ostatních?“

Nursing care matters

Komentářem ke kultuře v Mid Staffordshire Francis (2010) zjistil, že hlavním problémem, na který pacienti a rodiny upozorňovali, byl přístup zaměstnanců trustu.

Co jsou tedy postoje, jak je rozvíjet a jak je můžeme ovlivnit? Vznikají z našeho přesvědčení a hodnot a jsou ovlivněny prostředím, ve kterém pracujeme, a lidmi kolem nás – a ovlivňují způsob, jakým se chováme.

Není důležité, zda ošetřovatelskou péči označíme jako základní, zásadní nebo nezbytnou. Co musíme přijmout, je, že na této péči záleží stejně jako na technologických a léčebných prvcích zdravotní péče. Musíme se přenést přes kritiku toho, jak jsou vztahové a sociální aspekty péče zastíněny těmi technickými, a tak se posunout za péči zaměřenou na pacienta a zaměřit se na autenticky soucitný, humanizovaný přístup k péči (Galvin a Todres, 2012).

Ošetřovatelé musí do centra naší činnosti postavit pohodu a jednotlivé pacienty – se všemi jejich složitostmi – a co je zásadní, musíme být schopni argumentovat. Musíme hájit to, co je správné, a zajistit, aby všichni, kdo pracují ve zdravotnictví, pochopili, že to, co děláme, jak vystupujeme jako vzory, učíme a zajišťujeme kvalitu péče, je stejně důležité jako všechny technologické a léčebné prvky zdravotní péče. Střední Staffordshire nám ukázal, že když se péče zanedbává, utrpení lidí se výrazně zvyšuje.

Rozvoj schopnosti pečovat

Ačkoli nelze popřít velké úspěchy lékařské technologie a rostoucí specializace, péče je víc než léčba – a pravděpodobně musí být víc než jen zaměřená na pacienta. Péče musí uznávat nás všechny jako lidské bytosti, jejichž zkušenosti přímo ovlivňují zdraví a pohodu.

Myslím si, že sestry musí rozvíjet přístup „hlavy, rukou a srdce“, který integruje praktické know-how s empatickým porozuměním a technickými znalostmi (Galvin a Todres, 2012), aby mohly poskytovat humánní a citlivou péči. Musíme naučit sestry a zdravotnické asistenty, jak pečovat a jaké postoje potřebují, aby toho dosáhli bezpečně a důstojně pro všechny zúčastněné.

Je chvályhodné a nezbytné požadovat, aby NHS naslouchala pacientům a rodinám (National Voices, 2012), ale jak zdůrazňuje původní Francisova zpráva (2010), v organizační kultuře, která akceptuje šikanu, lhaní, zastrašování zaměstnanců a upřednostňování cílů před zdravím a blahem pacientů, se nutně setkáme s odporem ke změnám. Jak bychom tedy měli reagovat? Práce o rozvoji praxe ve zdravotnictví a sociální péči ukázaly, že pokud se nezmění postoje zaměstnanců k těm, o které pečují, a k sobě navzájem, nezmění se nic jiného (McSherry a Warr, 2008).

Co ovlivňuje naše postoje, přesvědčení a hodnoty? Co považujeme za nejdůležitější faktor toho, co děláme? Pokud je pro nás prioritou chovat se k sobě navzájem jako k cenným lidským bytostem s respektem, důstojností a péčí, pak se to bude odrážet ve všem, co děláme pro ty, o které pečujeme, a s nimi. Všechny otázky uvedené ve Francisově zprávě (2010) budeme řešit podle našich nejlepších možností s pečujícím přístupem, přičemž v centru pozornosti bude zkušenost těch, o které pečujeme. V našich myšlenkách a činech bude vždy převládat snaha dělat věci tak, aby byly přijatelné pro nás samotné, naše partnery, naše rodiny a naše přátele, a to s empatií.

Při vzdělávání a rozvíjení postojů studentů ošetřovatelství a zdravotnických asistentů musíme zvážit, jak nejlépe rozvíjet jejich schopnost „ujít míli v botách druhého“. Musíme zajistit, aby všichni – včetně manažerů a členů představenstva nemocnic -, kteří pracují se zranitelnými nemocnými jedinci, měli takový postoj, který jim umožní vcítit se, naslouchat zkušenostem druhého a učit se z nich.

Tento posun v přístupu znamená, že je třeba odhalit nebezpečnou úroveň personálu a standardy praxe. Odpovědností sestry je udržovat nejlepší standardy péče; to může znamenat, že pokud jednotlivé organizace ignorují hlášení o nebezpečně nízké úrovni personálu a standardů péče, pak musíme jako profese zvážit, jak tyto informace sdílet.

Označení „whistleblower“ není při hlášení nebezpečné a nevhodné péče nebo úrovně personálu užitečné, protože zavání hřištěm nebo školním dvorem. Možná bychom se měli zamyslet nad ochranou v rámci pečovatelského prostředí, ochranou bezpečnosti a důstojnosti tím, že zajistíme příkladný přístup a jednání. Jsme to my, kdo stojí v první linii a ví, když se něco pokazí.

Reflexe

Po zralé úvaze se domnívám, že jako sestry musíme formulovat naši filozofii péče, z níž budou vycházet naše hodnoty, přesvědčení a činy, a musíme ji vlastnit. Musíme ji vyžadovat od sebe navzájem, od našich kolegů, od našich organizací i od sebe samých.

.