„Vtíravé myšlenky“ je souhrnné označení pro jakékoli myšlenky, které jsou nežádoucí: názorné sexuální nebo násilné myšlenky, myšlenky na to, že děláte, říkáte nebo vidíte něco zakázaného, nebo obecně nežádoucí mentální obrazy či zprávy.

Vtíravé myšlenky samy o sobě nejsou žádným stavem nebo příznakem. Podle jedné studie z roku 2014 si 94 % lidí myslí, že je zažilo. Jsou nepříjemné a nezvané, ale téměř ve všech případech přicházejí a odcházejí bez následků.

U lidí s obsedantně-kompulzivní poruchou je však prožívání výrazně odlišné. OCD je chronické duševní onemocnění a (i když je možná poddiagnostikováno) je mnohem méně časté než vtíravé myšlenky. Podle současných odhadů je OCD postiženo 1,2 % populace v průběhu 12 měsíců (nepočítaje v to jejich blízké, kteří mohou být ovlivněni jejich podporou). To znamená, že v každém okamžiku žije ve Spojeném království s OCD více než 750 000 lidí.

Život s OCD a vtíravými myšlenkami

Diagnóza OCD vychází z kombinace dvou příznaků: obsedantních myšlenek a nutkavého chování. Když člověk s OCD zažívá vtíravé myšlenky, má pak nutkání něco udělat, aby se vyrovnal s tím, jak se kvůli těmto myšlenkám cítí. Toto nutkání může spočívat ve vykonání slovního nebo fyzického úkolu (žádost o ujištění nebo mytí rukou), ale také v procházení myšlenkovým procesem (vyčerpávajícím přemýšlením o nějaké události).

Memoáry Davida Adama o jeho zkušenostech s OCD, The Man Who Couldn’t Stop (Muž, který se nedokázal zastavit), se po svém vydání v roce 2016 staly bestsellerem Sunday Times.

David v ní vypráví příběh o tom, jak se u něj vyvinula OCD. V létě po prvním ročníku univerzity začal mít vtíravé myšlenky na to, že se dotýká předmětů, které mohly přijít do styku s krví nakaženou virem HIV. Po těchto myšlenkách začal David kontrolovat a znovu kontrolovat předměty, kterých se dotýkal, aby se uklidnil. (Poznámka: HIV se nemůže přenést pouhým dotykem povrchu. Ve Velké Británii je většina infekcí způsobena nechráněným pohlavním stykem s HIV pozitivní osobou, která nepoužívá účinnou léčbu)

Podle Davida mu zpočátku terapie, kterou podstoupil kvůli OCD, příliš nepomohla. Ale poté, co se vrátil k léčbě, absolvoval kognitivně-behaviorální terapii (CBT) a byly mu předepsány léky na léčbu OCD.

„Při CBT mě naučili, že vtíravé myšlenky jsou opravdu běžné a má je téměř každý,“ říká David. „Ale způsob, jakým na tyto myšlenky reagujete a jak je zpracováváte, je to, v čem spočívá patologie OCD.“

Co způsobuje OCD?“

OCD se obvykle objevuje na konci dospívání (časté u mužů) nebo na začátku 20. let (časté u žen), ale může se objevit i u dětí. Organizace OCD UK odhaduje, že čtvrtina případů začíná ve věku 14 let. Nástup po 35. roce věku je neobvyklý, ale vyskytuje se – například u postnatální OCD.

Na rozdíl od nemocí, jako je cukrovka 2. typu nebo posttraumatická stresová porucha, nelze říci, že by OCD měla konkrétní příčinu. Riziko vzniku OCD je ovlivněno jak genetickou predispozicí k úzkosti, tak faktory prostředí, jako je stres nebo trauma, ale není přímo způsobeno žádným z těchto faktorů.

U Davida se OCD objevila z ničeho nic.

„Bylo to v létě po prvním ročníku univerzity a byl jsem opravdu šťastný,“ vzpomíná. „Měl jsem se opravdu dobře a těšil jsem se, až se vrátím na univerzitu. Nedokážu zařadit událost, stresor nebo traumatický zážitek, který se tehdy spustil.“

„Jak říkám v knize, ta první vtíravá myšlenka byla tak nemístná, jako by uprostřed léta spadla z nebe sněhová vločka. Bylo to tak divné a nemístné.“

Naše tipy na Co byste měli vědět o vtíravých myšlenkách a OCD

Srovnávání se s OCD, když výluka polevuje

Jak se znovu otevírají hospody, salony a restaurace, pro některé z nás – a pro mnohé s OCD – mor….

4min

Kompulzivní chování

Kompulzivní chování při OCD může být tak nenápadné, že se zdá neviditelné i lidem, kteří jím trpí. Kompulze mohou být fyzické (uklízení nebo dotýkání se), ale také psychické (soukromé myšlenky, úkoly nebo rituály). Kompulze mohou také zahrnovat „kontrolu“ nebo žádost o ujištění.

Kompulze jsou „návykové“, protože dočasně zmírňují úzkost. Jakkoli se však zdá, že v danou chvíli dobře fungují, kompulze úzkost neřeší. Lidé mohou vyhledat pomoc pro OCD, když jim nutkání kontrolovat nebo provádět určitou činnost překáží v práci nebo ve škole nebo dělá starosti jejich přátelům či rodině. NICE doporučuje, aby se lidem s OCD dostalo terapeutické intervence, a někteří pacienti také zjišťují, že příznaky snižují i léky, jako jsou antidepresiva.

Před několika lety se vedla debata o tom, zda existuje typ OCD, který je charakterizován jako „čistě“ posedlost vtíravými myšlenkami bez nutkání – běžně se označuje jako „čisté O“.

Lékaři jsou však skeptičtí a OCD-UK zveřejnila stanovisko, v němž objasňuje, že charitativní organizace jej nepovažuje za formu OCD. Ve svém „bořiči mýtů“ OCD-UK objasňuje, že některé kompulzivní chování u OCD může být jemnější než jiné – například mentální rituály, kontrola/ujišťování nebo vyhýbání se lidem či místům. Nicméně „neviditelné“ kompulze jsou stále psýchou vtíravých myšlenek člověka.

Život s vtíravými myšlenkami

David se stále považuje za člověka s OCD, ale jeho příznaky jsou dobře zvládnutelné. Žije v Londýně a pracuje jako vědecký spisovatel a redaktor pro celostátní noviny.

„Když se mě lidé ptají, jak se teď cítím, vždycky říkám, že mám dobré i špatné dny, a to je mnohem lepší než mít jen špatné dny,“ vysvětluje. „Stále mám divné myšlenky na HIV a AIDS, ale lépe se mi daří odolávat nutkavé ‚smyčce‘, která je hnacím motorem OCD.“

Dr Lynne Drummondová je psychiatrička s 35letou praxí, naposledy pracovala jako vedoucí lékařka Národní služby pro OCD/BDD ve Velké Británii.

Doktorka Drummondová ve své knize Obsedantně kompulzivní poruchy vysvětluje, že když lidé s OCD sdělí přátelům a rodině, co je trápí, mohou se jejich obavy zdát přehnané nebo těžko pochopitelné. Zpočátku mohou být lidé v pokušení používat humor nebo obavy zlehčovat – chybí jim tak emocionální realita, které člověk s OCD čelí.

„Tyto myšlenky jsou pro jedince s OCD hluboce znepokojující,“ píše Drummondová, a proto jsou v jeho mysli mimořádně závažné. Ačkoli si mohou uvědomovat, že jejich myšlenky jsou buď iracionální, nebo přehnané, strach, který tyto myšlenky provází, je velmi reálný a nejsou schopni se z něj „vymanit“.“

Nabádá lidi, aby vyhledali další pomoc v případě příznaků, které se po CBT nebo poradenství nezmění.

„Já i moji kolegové z psychiatrie si všímáme, že lidi s OCD vídáme jen zřídka, přestože postihuje 1-3 % populace,“ říká. „Myslím, že lidé navštěvují služby zlepšování přístupu k psychologické terapii (IAPT), a pokud se ani poté nezlepší, mají tendenci věřit, že pro ně nic jiného neexistuje.

„OCD může být velmi závažná. Může mít dopad na celou rodinu a zničit život. Existuje však účinná léčba.“