Více o MOURN:

Self Worth se začali formovat na jaře loňského roku. Tehdy se věci nevyvíjely zrovna nejlépe. „Byli jsme ve velmi špatné chvíli, dynamika skupiny už s Antoniem nefungovala. Neměli jsme pocit, že bychom s ním mohli napsat desku. Nefungovalo to. Takže nakonec odešel,“ vzpomíná Jazz. „Myslím, že jeho odchod byl něco, co se muselo stát. Už jsme si nerozuměli. A došlo to do bodu, kdy to nebylo příjemné, ani na turné, ani ve zkušebně. Takže to byla velmi pozitivní změna. Dodalo nám to potřebný klid,“ dodává Carla. V květnu, jakmile se Jazz a Carla zbavili „špatných vibrací“, se na téměř týden uchýlili do malého domu v horách poblíž francouzských Pyrenejí, aby začali promítat své další album. Žádné telefony, žádný internet. Přesně to potřebovali k napsání a nahrání demosnímků. Objevily se nové melodie, texty a kytarové party a s těmito prvními písněmi se vrátily do Katalánska, kde na ně čekali Leia Rodríguez – baskytaristka a sestra Jazze – a Víctor Pelusa – nový bubeník. „Dokončili jsme ji ve čtyřech, společně, na konci toho léta,“ říká Carla. Jazz: „Proces psaní alba jsme si mohli užívat celé léto. V minulosti se to mohlo stát jen pod tlakem.“

Přestavba kapely se vyplatila. „Pracovali jsme více jako tým. Více jsme spolu komunikovali. Každý dal do skladby něco mnohem přirozenějším způsobem. Dokonce i s Victorem – s nímž jsme předtím moc nehráli – jsme nakonec do skladeb vnesli další prvky a jiný vzduch,“ řekl Jazz. Carla poznala, že to bylo ideální prostředí pro to, aby se posunula o krok dál: „Myslím, že jsme předtím nebyli jen sami sebou. Teď jsme se od toho oprostili. Konečně jsme prosadili věci, které musely ven – věci, které jsme chtěli říct a zahrát.“ Tyto překážky měly hodně společného s jejich bývalým bubeníkem a neshodami. Jazz: „Už jsme úplně nesdíleli ideály a způsoby myšlení. Mám podezření, že některé texty na tomhle albu by mu nepřipadaly správné, a to by znamenalo bitvu. Zachraňuje mě fakt, že jsme s těmi písněmi sami sebou, aniž by nás někdo soudil. Pro mě to nakonec bylo nejlepší album, jaké jsme kdy udělali, protože jsme ho prožili mnohem intenzivněji, s větší svobodou a blahobytem.“

Zpěv – mezi melodičností a výlevností, s tou emocionální, impozantní a vitální odvahou – se stává magickým, chemickým činem, rozhodně magnetickým. Hudba jako výbuch je součástí MOURNovy přirozenosti. Jazz to vysvětluje: „Písně používám k zachycení svých emocí. Takže když natočím album, cítím se klidný, protože se zbavuji traumat, úzkostí a pocitů, které mě zahlcují. Potřebuji se všech těch věcí zbavit. A z toho se stává dobrá nálada: písně ji vyzařují. S touto deskou se mi podařilo vzít něco, co bolí, a proměnit to v něco, co dělá dobro.“

Obě zpěvačky píší texty. Někdy si jedna z nich podtrhne v zápisníku té druhé to, co se jí líbí. Nakonec se jejich psaní kříží, vymezují si témata a překrývají jazyk. Jazz: „Carla a já pocházíme z různých rodin, ale máme podobné konflikty. Spojují nás pocity, které potřebujeme vyjádřit tím nejsvobodnějším a nejpřímějším způsobem.“ Toto vodítko – říci vše – je výsledkem jejich realizace jako kapely. Teprve poté, co se přezbrojili a emancipovali, mohli natočit album jako Self Worth. Jazz ho definuje jako „album emancipace“ a Carla s ním souhlasí: „V minulosti nám věci nebyly tak jasné. Dospěli jsme. Četly jsme o feminismu. Takže se teď cítíme pohodlněji, když o těchto tématech mluvíme.“

„Men“ je textově patentovaným důkazem tohoto růstu a jejich zvýšeného vědomí jako žen. Odhalující píseň, nezbytná a záměrně nepohodlná. Krásná melodie války proti patriarchátu; impulzivní záchrana riot grrrl. Jazz říká: „Mluvíme o potížích, na které narážíme; o tom, čemu jsme vystaveny v metru nebo na ulici, když narazíme na muže, kteří nám něco říkají nebo se na nás určitým způsobem dívají. Je to naše odmítání cítit se omezené. Je to osvobozující píseň. Ráda vytvářím toto nepohodlí, ať už proto, že je tu někdo, kdo se cítí ztotožněn, nebo proto, že je tu muž, který se cítí rozrušený. Ve skutečnosti chci rozčilovat: takhle to žijeme a cítíme.“

„No matter what I said/ I’m the form you don’t respect“ – z písně „Stay There“ – se drží tohoto emancipovaného ducha. Její zuřivost nezastíní vokální aranžmá. Jazz působí spokojeně: „V tuhle chvíli už víme, co funguje a co ne. Tady jsme našli svůj styl, svou osobnost. Bavilo nás také zkoušet kombinace – jeden zpívá melodii a druhý nad ní recituje.“ Jedno z těchto mluvených slov se vynoří na začátku „Apathy“, zatímco Leina basa přebírá otěže a uděluje kytarám klid zbraní. Carla říká, že nebylo snadné přestat hrát: „Kytara je náš nástroj. A má pro nás stejnou důležitost jako hlas.“ A co se týče kytary? Není se čeho bát: MOURN je stále kytarová rocková kapela se srdcem v 90. letech (od PJ Harvey po Sleater-Kinney). Jazz s tím souhlasí: „Kytara je můj štít, to, co mě chrání. Je to lano, kterého se držím, abych neuletěl.“ A co se týče kytary? Self Worth tuto kytarovou fascinaci potvrzuje, a to nejen při svých nezastavitelných jízdách, ale i ve střídmějších momentech (vibrato haven v „The Tree“, intro ke „Gather, Really“).

Svět vztahů prochází celým albem. Určité potřeby vystupují do popředí: opuštění zneužívajících vazeb, externalizace vnitřního šumu. Jazz: „Hodně jsme mluvili o tom, jak se dostat z toxických situací – nerezignovat na to, nesnášet to dál. Ty písně jsou jako vlajky, které se vztyčují a říkají: ‚končíme‘.“ Stejně jako „Stay There“ vytyčuje hranice a „Apathy“ vám plivne pravdu do tváře, „Call You Back“ jako by vykreslovala onen případ, kdy láska paralyzuje: „Raději zemřu/ tisíckrát/ než ti dám vědět/ co k tobě cítím“. Písně neberou ohled na struktury: je jedno, co je sloka a co refrén – všechno funguje stejně. „I’m In Trouble“ potvrzuje impuls nového bubeníka Pelusa a mění rozjitřené hlasy v kulomety. Punkový útok s jasným poselstvím: tělo promlouvá, když mysl není v pořádku.

Na rozdíl od svých předchůdců Self Worth rozšiřuje pravidla a používá jinou metodu: splnit to, co každá píseň vyžaduje. Jazz: „Na našich prvních albech jsme nahrávali jen to, co jsme se chystali hrát naživo. Řekli jsme si, že ‚zvuky tady se budou rovnat koncertním‘. Dva hlasy, dvě kytary, basa a bicí. A to je všechno. Tentokrát byl naopak plán jiný: ‚jestli tahle písnička potřebuje ohromující refrén, udělejme ho – a pak na zkouškách uvidíme, jak to zvládneme naživo‘.“ Carla: „Oddali jsme se tomu, co píseň potřebuje. A víc nás to bavilo. Některé písničky jsme před odchodem do nahrávacího studia nechali bez vokálů – šlo o to zariskovat a nazpívat navrch to, co zrovna vyšlo. To nám dalo víc svobody; přizpůsobili jsme si melodie, aniž bychom se omezovali, protože jsme nemysleli na hraní.“

Veškerá nejistota naznačená v „This Feeling Is Disgusting“ – otvíráku alba – se rozplyne s odevzdaností MOURN. Dva akordy a drobná melodie krotí posluchače, než se strhne bouře: budoucnost je nejistá, ale oni chtějí, aby to vyšlo. Někdy si připadají jako houba ukrytá v mechu („Worthy Mushroom“). Někdy jsou frustrovaní z představy, že o všechno přijdou („Rodina je na mizině“). MOURN je enkláva post-teenagerů, kteří řeší dilemata dospělého života. Propast otázek a rozhodnutí. „Když jsme začínali, hodně jsme si hráli. Ale najednou se to změnilo a hudba nám přestala poskytovat ekonomickou stabilitu. V dnešní době Covidu neustále hledáme, co dělat. Je těžké najít práci. Kdo vás zaměstná, když víte, že budete chybět pokaždé, když máte koncert? Pro „pracovní“ svět máme velmi málo zkušeností: Můžu si do životopisu napsat všechny desky, které jsem natočila, ale to neznamená, že mě vezmou do pekárny. Někteří kamarádi mají práci a kapelu, i když moc nehrají. Pak se z té kapely stane plán B. Nakonec je to všechno, nebo nic. Je to těžké. Zvlášť tady ve Španělsku, kde je to, co děláme, považováno spíš za koníček než za profesi,“ říká Carla. Jazz řeší tím, že bojuje s neúspěchem: „Budeme si muset hledat práci, která nemá nic společného s tím, co nás baví, jen abychom přežili, zatímco my umíráme hraním? Protože kapela je naše práce, je to naše poslání. Tohle album nám dalo to, co jsme potřebovali: sebeúctu, touhu jít dál, mít se rádi, se vším všudy, v dobrém i zlém. Tohle album nám dodává sílu.“