Bubeník Doors John Densmore o nové knize "The Seekers", významu jazzu a hudebním dialogu s Jimem Morrisonem

Po dvou knihách zachycujících jeho působení v roli bubeníka psychedelického losangeleského rockového kvarteta The Doors zabrnkal John Densmore ve svých nejnovějších pamětech na výrazně pozitivní strunu.

The Seekers: V knize Setkání s pozoruhodnými hudebníky (a dalšími umělci), kterou nyní vydává nakladatelství Hachette Books, Densmore vzpomíná na setkání s tvůrčími vlivy od Jerryho Lee Lewise po dalajlámu a zkoumá, co si od každého z nich odnesl.

Densmore se také ohlíží za svými vztahy se zesnulými kolegy z kapely Doors Rayem Manzarekem a Jimem Morrisonem a objevují se témata jako hledání pravdy, význam jazzu a pozorování ticha uprostřed každodenního shonu.

S Johnem Densmorem jsem hovořil týden před jeho 76. narozeninami o úloze hudby v bouřlivých dobách, o zásadních jazzových složkách, jako je naslouchání a improvizace, o spolupráci s Morrisonem a Manzarekem a o tom, proč stále hledá. Níže následuje lehce upravený přepis našeho telefonického rozhovoru.

Kniha působí takovým pozitivním, optimistickým tónem – tak trochu v kontrastu se současným světem. Vím, že na knize se pracovalo ještě před pandemií a vším ostatním, ale byla nějaká soustředěná snaha udržet tento tón?

JOHN DENSMORE: „Víte, že kniha byla napsána ještě před pandemií? No, z té knihy vyzařuje pozitivní milostná atmosféra, protože mluvím o všech těch mentorech, kteří mě v průběhu let živili.

Jo, tu knihu jsem začal psát už před lety. Neplánoval jsem, že vyjde během pandemie. Ale jestli může posloužit jako protilátka proti tomu šílenství a uklidnit lidi – hudba je velmi léčivá – tak jsem šťastný.“

V úvodu výmluvně píšete o významu umění – že kromě toho, že léčí něco, jako je posttraumatická stresová porucha, nám zkrátka zlepšuje náladu. Určitě to, myslím, vidíme právě teď. Jak důležité je umění v takovýchto neklidných dobách?“

JD: Hudba je lék na duši. A dokonce i v obchodním smyslu, podle mého názoru – řekněme, že nejsme v pandemii, ale máme ekonomický pokles – no, umění tak trochu nese vizi. Vždycky se tak nějak dívá dopředu. A v době hospodářského poklesu by mělo být ještě více financováno.

Ale právě proto nejsem politik.

Důležitost jazzu je pro vás zřejmá už na začátku knihy Hledači. Ať už jde o improvizaci, nebo jen o obecnou myšlenku poslechu, myslím, že v jazzu je mnoho věcí, které se dají aplikovat na každodenní život. Jak důležitý pro vás byl jazz v průběhu let?

JD: Většina jazzových hudebníků jsou přirozeně hledači. Protože jazz je do značné míry založen na improvizaci. Ve svých sólech neustále hledají od okamžiku k okamžiku. Takže to je docela zajímavé.

Možná jsme všichni svým způsobem hledači. Nemusíš být zrovna někdo, kdo šplhá po žebříčcích nebo je úspěšný hudebník. Myslím, že když si uděláte dvacet minut denně na hraní na klavír ve skříni nebo na malování nebo dokonce na vědomou procházku v přírodě, dostáváte se tak trochu do stejné zóny jako umělci. A to je velmi uklidňující.

Je to určitě užitečné během tohoto šílenství.

Odkazujete na improvizaci. Slovo improvizace spadá v knize do podtitulu kapitoly o vašem spoluhráči z kapely Doors Rayi Manzarekovi. Určitě je to charakteristický znak jazzu. Jak důležitý byl jazz pro hudbu The Doors?“

JD: Když jsem Raye poprvé hudebně poznal, bavili jsme se o našich jazzových hrdinech. A všichni si byli podobní. A já jsem se zeptal: „Hele, Rayi, znáš ‚All Blues‘ od Milese?“ „Ne, neznám,“ odpověděl jsem. A on na to: „Jasně!“ A to byla první skladba, kterou jsme spolu hráli.

Nyní nejsme tak zběhlí jako Herbie Hancock. Ale dokážeme se dostat do stejné zóny. A okamžitě jsem vycítil, že rytmicky cítí hudbu stejně jako já. A to je opravdu důležité.

A ta sóla v „Light My Fire“ – to jsou vlastně dva akordy. Tak trochu jsme se inspirovali skladbou „My Favorite Things“. Je to píseň z Broadwaye, ale John Coltrane udělal její krásnou verzi. Ta je ve 3/4 taktu. Je to valčíkové tempo. A my jsme z ní prostě vzali pár akordů a dali je do 4/4 v sólech v „Light My Fire“.

VÍCE Z FORBESURobby Krieger hovoří o novém albu „The Ritual Begins At Sundown“, ohlíží se za Doors, když „Morrison Hotel“ slaví padesátinyJim Ryan

Píšete o tom, jak vás hudební rozhovor bubeníka Elvina Jonese s Johnem Coltranem inspiroval k pokusu o hudební dialog s Jimem Morrisonem. Tady je člověk, který proslul tím, že nehrál na žádný nástroj – nebyl hudebníkem jako takovým. Jak jste toho chtěli tak trochu dosáhnout?

JD: Prvním úkolem bubeníka je udržet rytmus – puls – tlukot srdce, který vychází z toho, že ho slyší v lůně. Pro každého je to první buben, který kdy slyšel. A díky tomu se všichni cítíme bezpečně. Vnitřní bezpečnost. Nutí nás to tančit. Cítíte ten puls společně.

Takže jsem viděl Elvina a nejenže to udělal, tu první práci, ale tak trochu si hrál s Coltranem – vedl rozhovor. Myslím, že mě to podprahově ovlivnilo.

V písni When the Music’s Over Jim říká: „Co to udělali se zemí? Co udělali naší krásné sestře? Zabodli jí nože do boku úsvitu. Svázali ji ploty, stáhli ji dolů.“ Přistihl jsem se, že si říkám ,,Prostě zapomeň na rytmus, jdu si promluvit s Jimem“. Pak jsem se vrátil k taktovce.

Ale to přišlo od Elvina.“

Vy také hojně píšete o tichu. V kapitole o dalajlámovi na toto téma citujete Mozarta. Později si ho všímá komik Gary Shandling v rozhovoru s Marcem Maronem. Pak se na něj znovu odkazujete v závěru. V knize se objevuje často. Ticho však dnes může být těžko dostupné. Jak důležité je ho hledat, pozorovat a přijímat?

JD: No, není tak těžké ho najít, pokud si na to uděláte prostor. To je to, o čem mluvím s těmi dvaceti minutami denně nebo čímkoli jiným.

Většina lidí nepovažuje ticho za důležité. Ale zamyslete se nad tím, kdyby žádné ticho nebylo. A všechno byl jen zvuk. Neexistuje žádný kontrast! Bylo by to otravné. Myslím, že na začátku bylo ticho. A pak přišlo „slovo“, jak se říká v Bibli. Slovo je zvuk. Je to vibrace. Takže mezi zvukem a bez zvuku je opravdu důležitá rovnováha.

Proto na mě udělal velký dojem nový mladý dirigent Losangeleské filharmonie Gustavo Dudamel. On to pochopil. Měl tichou skladbu a řekl orchestru, že bude dirigovat první čtyři takty a nebude hrát – a pak tiše nastoupí. Byl jsem v publiku a všichni jsme se kroutili a snažili se zjistit, jestli něco slyšíme. A to ticho bylo kouzelné.

Jako bubeník nejsem nejrychlejší – ale dynamika je pro mě všechno. To je celá moje věc. Takže když hraju hodně silně nebo hodně potichu a všechno mezi tím, tak to jsou tak nějak všechny lidské emoce, víš? A je to hudební.

2015 MusiCares Person Of The Year Honoring Bob Dylan

Píšete tak nějak obecně o myšlence hledání pravdy. Žijeme v době, kdy je myšlenka pravdy, zdá se, denně znehodnocována. Ale obecně řečeno, jak moc je to důležité?

JD: Páni. No… Když lidé slyší dost lží, po nějaké době tomu začnou věřit. A jsou to takové lži do duše, myslím, že to říkal Sokrates. Existuje pozitivní lhaní – je to trochu abstraktní – ale v umění se spíš než do doslovnosti dostáváš do metafory. Což není úplně pravda – ale nějak se to dotýká hlubší pravdy. Stejně jako u hudby to cítí vaše tělo. Máte husí kůži. Nebo se smějete. A nevíte proč. No, je v tom něco opravdu hlubokého. A to je skutečná pravda.

Lidé, kteří lžou, nevědí, kdo jsou. A je znepokojivé, že jejich následovníci si uvědomí, že to všechno byla jedna velká lež. A pak se tomu budou muset přizpůsobit. Musíme se dostat na druhou stranu a vyřešit to.“

Jednou z věcí, která mi na té knize připadá tak inspirativní, je to, že i ve svých 75 letech se stále snažíte učit. Stále si kladete tyto otázky. Stále hledáte. Ať už je to v hudbě nebo jen v každodenním životě, jak důležité je v tom pokračovat?“

JD: To je klíč k vitalitě. Myslím, že na závěr budu citovat Boba Dylana. Někdo se Dylana zeptal, jestli je šťastný, a on ani neodpověděl. Napsal píseň o Rubinu „Hurricane“ Carterovi, který byl ve vězení. Pomohl ho dostat ven. „Hurikán“, kdykoli Boba uviděl, se ho neustále ptal: „Co hledáš?“ „Co hledáš?“ ptal se ho. A Dylan odpověděl: „Svatý grál.“ Který nikdy nenajdeš. Ale klíčové je hledání, ne cíl.

Masové obdivování v Madison Square Garden bylo skvělé pro ego. Ale já můžu udělat malou bubenickou poezii v klubu, a pokud jsem opravdu v kontaktu s publikem, jsem z toho stejně nadšený jako z obřích koncertů.

A myslím, že to je to, co člověka udržuje, opravdu, tvůrčím umělcem: ta cesta.“

Získejte to nejlepší z Forbesu do své e-mailové schránky s nejnovějšími poznatky od odborníků z celého světa.

Sledujte mě na Twitteru. Podívejte se na mé webové stránky.

Loading …

Bubeník Doors John Densmore o nové knize „The Seekers“, významu jazzu a hudebním dialogu s Jimem Morrisonem

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář