„There’s shoes not fit for their princes

But fit for we

Králové a královny

Oh, if you could taste our dreams“

To byla jedna z prvních slov, která jsem od Erika Petersena slyšel. Bylo to před šestnácti lety a já jsem našel krabici s kazetami s malým vzkazem: „ZDARMA! TAKE!“ na verandě na Buckingham Place, kouzelné uličce v západní Filadelfii. První sklepní koncert, na kterém jsem kdy byl – Myles of Destruction, Captain Crash, Eulogy a Sputnik – se odehrál v červenci 2000 v The Catbox právě v tomto bloku. V tom samém bloku byl i první squat, který jsem navštívil, příhodně pojmenovaný Buckinghamský palác. Pro dvacetiletého začínajícího punkáče s touhou po čírech a revolucích to byly ohromné zážitky. Stejně jako slyšet hudbu Erika Petersena, i když jsem to tehdy ještě nevěděl.

To bylo ještě předtím, než Mischief Brew vystupovali na koncertech po celém světě před stovkami extatických fanoušků, kteří křičeli společně s nimi. Sakra, to bylo ještě před Mischief Brew. Kazeta, kterou jsem našel v krabici zdarma, sbírka demosnímků s názvem „Mirth“, nebyla Petersenovi ani připsána. Byly tam dřevoryty a ilustrace šašků a skřítků a pár zakroužkovaných A a to bylo v podstatě všechno. Hudba byla podivnou směsicí starodávného folku a tradičních písní s energií a nelítostným úšklebkem punk rocku. Byl jsem na tom závislý, ale v dobách před MySpace jsem neměl možnost zjistit víc.

K kazetě byla přiložena nášivka s nápisem „FOLK THE SYSTEM“, která mi pomohla spojit si souvislosti, když jsem o pár měsíců později uviděl leták se stejnými slovy, který inzeroval koncert v baru za rohem mého domu. Ten bar, legální díra ve zdi jménem Fiume, kam se vejde maximálně 25 lidí, a to ještě jen v případě, že jsou dobří kamarádi nebo jsou příliš opilí na to, aby jim to vadilo, se brzy stal Petersenovým druhým domovem.

Manažer Fiume, barman a bývalý spoluhráč z kapely Mischief Brew Kevin Holland mi vysvětlil tu souvislost.

„Pokud si vzpomínám, poprvé hrál Erik ve Fiume na koncertě Kettle Rebellion. Bar i kapela byly tehdy v plenkách. I já jsem byl v plenkách – jako barman. Tehdy jsem se ve Fiume vyučil barmanem. Od toho vystoupení v prosinci 2001 se Erikova hudba i Fiume hodně změnily a vůbec ne.“

To znamená, že nezáleželo na tom, kde nebo kdy jste Petersena viděli, vždycky hrál s takovou energií a bezelstným, nakažlivým úsměvem na tváři. A hrál toho tolik. Tenkrát to bylo ve Fiume nebo ve sklepě Dahlaku – opravdu tam tehdy pořádali koncerty – nebo hrál v různých domech v západní Philadelphii. Poměrně brzy poté se tytéž sólové písně, které Petersen vymýšlel několik let, změnily v počin celé kapely Kettle Rebellion, z níž se nakonec stali Mischief Brew.

Christopher ‚Doc‘ Kulp, původní bubeník Kettle Rebellion a Mischief Brew a později příležitostný druhý perkusista, kytarista a (přinejmenším několikrát) trumpetista, řekl: „Bylo těžké ho nezaujmout, jakmile začal vystupovat. … Měli jsme docela malou a rustikální sestavu a vzpomínám si na jedno vystoupení ve stodole v Maine, kde jsme Erik, Shantz a já popadli můj litinový hrnec, nějaké podivné perkuse a starou trubku a promenádovali jsme se davem do prostoru pro vystoupení, abychom začali. To byla jedna z těch věcí, o kterých rozhodl na poslední chvíli.“

„Jsi plyn na mých plamenech
Moje láska a vztek v jednom
Protože pokaždé, když tvá zbraň vystřelí
, zrodí se nový rebel.“

Mischief Brew začali vydávat alba rychlým tempem a Petersen s pomocí své neuvěřitelné ženy Denise a armády mopslíků po boku udělal z kapely a jimi založeného labelu s názvem Fistolo soběstačný podnik. No, tak soběstačný, jak to jen v DIY punku jde. Po několika albech a turné začala kapela hrát na stále větších místech. Ale věrni své formě Petersen stále končili na Fiume nebo, což bylo v těch letech důležitější, hráli na protestech a jiných politických akcích.

V roce 2003, na jednom z největších protiválečných pochodů ve Filadelfii, Petersen odehráli improvizovaný set na Rittenhouse Square pod baldachýnem černých vlajek a kakofonií politických transparentů. Se stejným rošťáckým úsměvem, jakého jsem si poprvé všiml na Fiume, vedl dav ke skandování „F— war!“ a pak spustil píseň „Against“, která má jeden z nejostřejších textů po boku Woodyho Guthrieho, jednoho z jeho hrdinů: „These songs for peace/ How I wish they’d turn into antiques/ To never sing against war again.“

V takových prostředích skutečně zazářil. Od začátku, kdy hrál na nekonečné řadě shromáždění proti trestu smrti pořádaných organizací PA Abolitionists, přes nezapomenutelný set na Occupy Philly v roce 2011 až po nespočet beneficí pro velké i malé účely, byl vždy, vždy připraven hrát. Jeho písně se pohybovaly na hranici mezi osobním a politickým a on je bez námahy spojoval ve všem, co dělal.

Poslouchat Petersenovu hudbu je snadné. To neznamená, že by samotná hudba byla jednoduchá nebo texty příliš obecné a nezávazné povahy. Spíš jde o to, že vždycky působila velmi přátelsky a v mnoha a mnoha ohledech zrcadlila svého tvůrce. Chcete si ji užít, protože je zábavná, protože je zajímavá, protože v ní poznáváte něco ze sebe. Jak řekl hudebník Julian Root během vzpomínkové akce na WXPN minulý týden: „Erik nám vyprávěl naše vlastní příběhy a díky tomu jsme se cítili jako hrdinové.“

Nebo jak řekl dlouholetý filadelfský aktivista a fanoušek Mischief Brew Ian Winter: „Erikovu hudbu jsem poprvé slyšel, když mi bylo 16 let – splitko s Robertem Sarazinem Blakem – a okamžitě jsem si ji zamiloval, protože vyjadřovala něco, co jsem už nějakou dobu cítil: že systém je v prdeli a zaslouží si náš vztek, ale lidé jsou tak úžasní a měli bychom se milovat vším, co máme. Tohle poselství je zřetelné nejen v Erikově hudbě, ale i ve způsobu, jakým žil svůj život.“

„And everybody on the block
Is talkin‘ bout the weather, not the war
But we crack when the houses all go black
A the radiators knock no more?“

V posledních letech kapela hrála stále větší a větší koncerty a vypadala stejně dobře před tisícovkou lidí jako před pár desítkami. „Nejraději budu vždycky vzpomínat na dobu, kdy byla kapela ještě hodně, hodně mladá a v roce 2005 nás pozvali na Hallowmass. Byl to největší dav, před kterým jsme kdy hráli, a když jsme nesli naše vybavení skrz dav na pódium a seděli tam a všechno to vstřebávali, Erik se k nám otočil a jen řekl: ‚Není tohle největší dav, před kterým jste kdy hráli? To je šílený!“ řekl Kulp. „To byl Erik. Vždycky byl nadšený z toho, že může vystupovat, a vždycky byl šťastný, že jsi tam s ním mohl být.“

Nejnovější album Mischief Brew, loňské „This Is Not For Children“, vydala punková stálice Alternative Tentacles. Bylo to poprvé, co kapela vydala plnohodnotné album jinak než na značce Fistolo. Byla to šance oslovit ještě větší publikum, i když to znamenalo vzdát se kontroly nad mnohými drobnostmi. Risk se vyplatil: Jedním z vrcholů bylo srpnové vystoupení v Londýně, kde kapela předskakovala MDC, The Dwarves a TSOL. Mluvil jsem o tom s Petersenem, když kapela turné plánovala; byl nadšený. Nyní budou členové kapely Shawn St. Clair, Christopher Petersen – Erikův bratr – a Denise opěvovat příliš brzy ztracený život. Ve svém zármutku nejsou zdaleka sami.

Během několika minut po oznámení se z celé Filadelfie i z celého světa ozvaly obrovské vlny lásky, smutku a surového šoku. Bylo svým způsobem potěšující, že se v příspěvcích na sociálních sítích opakovala stejná témata jak od blízkých přátel, tak od lidí, kteří se s Petersenem nikdy nesetkali, z nichž bylo zřejmé, že měl obrovský vliv už jen svou hudbou, natož svou velkorysostí a ohromně laskavým duchem.

Jeden z příspěvků, který mě zasáhl, byl od Jessicy Ingalls, 33leté matky dvou dětí ze Středozápadu, která byla velkou fanynkou Mischief Brew ještě z dob, kdy cestovala po zemi nákladními vlaky.

„Přechod z role řidičky vlaku do role matky byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala. Tahle písnička mi pomohla. Sakra, pomohly mi všechny jeho písničky,“ napsala. „Moje dcery jsou důkazem, že na jeho slovech vyrůstá celá generace.“

Její příspěvek byl připojen k videoklipu písně „Nomads Revolt“, která je o dospívání, ale nevzdávání se svých snů a ideálů.

„Nomads Revolt“ byla jednou z nejpopulárnějších Petersenových písní. Kdykoli ji kapela zahrála, dav, a zejména ti mladší, co tam byli, naprosto šílel a nevyhnutelně se to změnilo v obrovský zpěv. Dlouhá léta jsem byl zmatený, proč mají teenageři takový vztah k písni o stárnutí. Jeden (mladší) kamarád mi pak vysvětlil, že to není tím, že by ke stárnutí a usazování se měla nějaký vztah, ale spíš vědomím, že to jde, aniž by člověk ztratil svou identitu. Právě díky tomu byla ta píseň tak relativní, a to jak pro ty, kteří zestárli, tak pro ty, kteří ještě ne, ale jednou by mohli.“

Je to o patnáct let později a moje číro je už jen vzdálenou vzpomínkou a revoluce stále nenastala, ale chci věřit, že je hned za rohem. Pořád mám na mikině našitou nášivku „FOLK THE SYSTEM“, hned vedle nášivky anarchistického fotbalového klubu, který hrál v Clark Parku každou neděli po celá léta. Petersena jsem v tom parku viděl hrát nesčetněkrát, často po jiných, mnohem organizovanějších koncertech. Taková je asi povaha toho parku.

Winter, který Mischief Brew mnohokrát rezervoval v anarchistickém komunitním centru LAVA Space na Lancaster Avenue, řekl: „Hrál na každé benefici pro každou dobrou věc a vítal každého, koho potkal, v kruhu naštvaných punkerů a revolucionářů, ale nikdy nepřestal kritizovat vykořisťování a zneužívání moci.“

Z fanouška jsem se stal někým, kdo točil desky Mischief Brew ve svém pořadu na rádiu WKDU, a Petersen hrál na koncertech, které jsem pořádal. A během toho všeho mě vždy pojilo přátelství, které s přibývajícími lety stále sílilo. Dokonce mě požádali, abych hrál Santu Clause v jednom videoklipu Mischief Brew, na což jsem odpověděl: „Jsi si jistý, že chceš za Santu Clause židovského Izraelce, který nikdy neslavil Vánoce?“. Petersen odpověděl: „Jo, proč ne? Je to umění.“

Poslední koncert Mischief Brew se uskutečnil 8. července v Trocaderu, kde předskakovali World/Inferno Friendship Society a reformovaným Culture Shock, jedné z Petersenových oblíbených kapel. Jejich píseň „Civilization Street“ coveroval tak často, že se téměř stala jeho písní, a to natolik, že když ji Culture Shock na tomto koncertě zahráli, požádali ho, aby vystoupil a zazpíval ji s nimi. Zpěvák Dick Lucas – známý především díky své kapele Subhumans – dokonce vtipkoval o tom, že tu píseň napsal Petersen.

Sledovat Erika Petersena, jak zpívá „Civilization Street“ s Culture Shock, bude navždy jednou z mých nejoblíbenějších vzpomínek na něj, jednou ze stovek, které se vytvořily během více než desetiletého přátelství. Vypadal na tom pódiu tak šťastně, tak spokojeně, že mi připadá bizarní a naprosto nespravedlivé vzpomínat, že to bylo naposledy, kdy hrál hudbu. Myslím, že ten pocit nikdy nezmizí.“

Nejlépe to vystihl barman Holland: „Erik byl odolný vůči blbostem. Chápal, že určité skutečnosti jsou nevyhnutelné, ale zároveň dokázal udržet svou krásnou hlavu v oblacích.“

„Když se páska zpomalí
znamená to, že baterie je vybitá
Kéž mi tvoje písničky nikdy neuvíznou v hlavě

Když někdy usnu,
vzpomenu si na svůj sen
Kde jsou všichni a nikdo neodchází“

.