„Bude to pokračovat.“

„Bez nás.“

„Bez většiny z nás,“ říká.

„Pak to vlastně nebude existovat,“ říká. „Bez někoho, kdo by se toho dotkl, kdo by to viděl. Bez někoho, kdo by vdechoval tu vůni dítěte.“

Sander je ohromen. Je to něco, co celou dobu věděl, ten pomíjivý smutek, ten krásný sen o světě, jen aby to všechno skončilo. Clara to vystihla.

„Nedává to smysl,“ říká.

„Nemusí to dávat smysl,“ říká. „Nemusíš tomu rozumět. To musí udělat víra.“

Její oči k němu vyplují odněkud hluboko pod hladinu.

„Ty věříš,“ řekne.

„Věřím,“ řekne a v tu chvíli věří.

„O.K.,“ řekne, zvedne se z lavičky a v návalu myšlenek se vydá po cestě do lesa. Sander ho následuje. To je to, co dělá, ve svých kalhotách a černých botách: je to následovník. Drobní ptáci se rozprchnou a cvrlikají, když je míjí. Na vodě potoka se třpytí sluneční světlo. Svět, pomyslí si, tenhle štědrý svět. Dívá se na ptáčka u vody, aby zjistil, jestli je to potápka, když se krátce zastaví a on do ní vrazí, prásk, málem ji srazí k zemi.

„Promiň,“ řekne. „Promiň, promiň. Nedívala jsem se.“

„To je v pořádku,“ řekne Klára.

Ale Sander neslyší. Otisk jejího těla na jeho je příliš silný, jen náhodný dotek – nedotýká se ho dostatečně. Ani zdaleka ne dost.

„Faith,“ řekne. „Kde ji bereš? Kde se dá koupit?“

Sander neví. Právě teď není nikde poblíž svého Boha, oslněn slunečním světlem, dívkou. Říká: „Někdy je to práce.“

„Jen někdy?“

„Pořád,“ říká. „A v polovině případů to nepřijde a ty prostě nikde nejsi. Promiň.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekne Klára. Vezme ho za ruku a řekne: „Děkuju. Děkuju, že jsi byl upřímný.“

„Aha,“ řekne Sander a zrudne.

„Tohle bych přece neměla dělat, ne?“ řekne a pustí mu ruku.

A Sander ten okamžik skoro zachytí, skoro se mu podaří udržet. „To je v pořádku,“ řekne. „Nic se nestalo.“

Clara je tam ve Fellowshipu znovu ve středu večer i v neděli, oblečená skromně po svém – dlouhá sukně a bojové boty, na hlavě tmavě modrou vlněnou čepici místo krajkového volánu, který mají slepice v oblibě. Sander ji sotva vidí. Slepice jsou tak nadšené, že mají mezi sebou novou tvář, že ji obklopí. V jednu chvíli se dlouze zadívají, jak Clara vyhledá Sanderovy oči a usměje se na něj: Co se dá dělat? Mají mě.

V pondělí jdou s matčiným požehnáním znovu na procházku.

Klára chce mluvit o pekle a o tom, proč v něj nevěří. Tady přichází na řadu ona: Bůh, který nenávidí svůj lid. Přijď ke mně, nebo ne. Sander vysvětluje, ale myslí na tělo. Její tělo, jeho. Je teplé odpoledne, skoro horko, a holky v plavkách a ustřižených džínách se povalují na mělčině u potoka, sedí na padlých kmenech a nechávají nohy viset v hučící vodě, smějí se, pijí pivo. Tenhle široký svět rozkoše a Sander s klapkami na očích. Když to zvládne.

„Už jsem to zkoušela, když mi bylo dvanáct nebo tak nějak,“ říká Clara. „Rok jsem byla katolička. Byla jsem biřmovaná a tak. Catherine,“ řekne. „To bylo moje biřmovací jméno.“

„Nevím, jak to funguje.“

„Je to jako být znovu pokřtěná, tak trochu. Máma mě nechala pokřtít, když jsem byla malá, ale pak, když jsem se snažila stát katoličkou…. Já nevím. Prostě mi to přišlo jako správná věc.“

„Změníš si jméno?“

„Dostaneš něco jako další jméno, od nějakého světce. Pak ti prý pomůžou. Mají své specializace.“

„Co dělá svatá Kateřina?“

„Nevím přesně – jen mi to přišlo cool. Klára Kateřina. Taky se po ní jmenuje jedna mučící věc.“

„Která?“

„Kateřinské kolo,“ řekne. „Přivážou tě k němu a pak ti lámou kosti.“

„Pěkné!“ Sander řekne, což ji rozesměje, hrubým, skřehotavým smíchem, který zní v lese jako doma. Zvířecí pláč, pomyslí si.

„Katoličtí kluci byli horší než normální kluci,“ řekne. „Chtějí jenom kouřit, kouřit, kouřit.“

Sander cítí, jak to v něm stoupá, ale nedokáže to zastavit, a i když se to snaží zastavit, je to ještě horší, a pak zrudne, je horký a strašně rozcuchaný, a Clara to vidí – jak by to mohla přehlédnout?-a pauza v její tváři to ještě zhorší, horká krev mu pulzuje v obličeji.

„Omlouvám se,“ řekne.

Odchází před ním, aby mu dala šanci vzpamatovat se. Je tedy ohleduplná. On ji následuje, každý krok mu pulzuje ve tváři. Pomalu, pomalu to ustupuje. V odpoledním slunci je stejně horko a jeho tvář je napjatá. Stačí pomyslet na slovo „naběhlý“ a zrudne ještě víc. Nažhavený, nažhavený.

Čeká kousek dál po cestě, u potoka, ve stínu velkého topolu, sedí na kládě a zouvá si boty.

„Je mi horko,“ říká. „To ten rolák. Jdu se vykoupat, jen na chvilku. Půjdeš se mnou do vody?“

„Ne, díky,“ řekne okamžitě a vzápětí toho lituje. Potok tu padá přes balvan kamenů do hluboké, téměř nehybné tůně, přinejmenším po ramena. Břeh je z hladkých oblých oblázků. Postaví se, celá skromná v dlouhých rukávech a sukni, vezme do ruky lem sukně a vykročí do klidné vody, přičemž si sukni při chůzi nadzvedne, aby ji nenamočila. Místy je stále mokrá, voda ztmavuje šedou látku. Mezi vodou a lemem sukně Sander zahlédne chladný bílý obrys stehna, hmatatelné maso. Jen centimetr nebo dva. Kdyby se brodila ještě hlouběji… ale ona se zastaví a ohlédne se na něj. Směje se mu? Nebo se jen usmívá?“

„Pojď dál,“ řekne. „Je to skvělý pocit.“

Ano, pomyslí si, ach ano. Ale co bude dělat? Sundá si kalhoty? Taky je to hřích a on to ví. Je to vábení těla. Tohle je okamžik, před kterým ho všichni varovali.

„No tak,“ říká.

„Nemůžu,“ říká. „Neměl bych.“

„Tak dobře,“ řekne Klára a otočí se k němu zády, nastaví tvář slunci. Sander si na okamžik myslí, že se do něj ponoří celá. Sám to cítí: ponor, krásně čistá chladná voda. Místo toho sedí na kládě, lituje se a snaží se nedívat na Claru, která se na něj nedívá, které je jedno, jestli ji někdo vidí, nebo ne. Dívá se všude – na oblohu, na potok, na stromy – ale vždycky zpátky na ni. Na její tvar, dokonce i pod oblečením, na křivku jejích boků. Sander je beznadějný. Sander je ztracený.

Clara se brodí z vody směrem k němu a při tom si shazuje lem sukně, až jedinou holou částí jsou její krásné nohy, což je poslední věc, kterou Sander najde, aby na ni zíral. Posadí se vedle něj na hrubý kmen. Sander si přeje, aby našel způsob, jak jí to udělat hladší.

„Chápu to,“ řekne. „Nemáš si to užívat nebo tak něco. Ale nechápu proč.“

„Bůh pro mě chce jiné věci,“ říká.“

„Nemůžeš mít obojí?“

„Nevím,“ říká, zatímco uvnitř své mysli horečně hledá Boha, který by ho vedl. Dokonce i jméno Bůh mu zní jako podvod, lež, kterou si namlouvá.“

„Opravdu se ptám,“ řekne Klára. „Chci věci, které chceš ty. Chci se cítit jako celý člověk, víš? Prostě smířená s věcmi. Ale pak jsem, jako že na potěšení není nic špatného. Jsem ve vodě a je to čistá voda, víš? Nechápu, co je na tom špatného.“

Sander nic neříká, ale natáhne ruku a položí ji na vlhkou látku její sukně, těsně u kolena. Clara se podívá na jeho ruku a pak na jeho tvář s hlubokým smutkem, téměř vyčerpáním. Sundá mu ruku ze svého kolena a vrátí mu ji.“

„Tohle od toho nechci,“ řekne. „Od tebe.“

„Dobře,“ řekne Sander.

„Měli bychom jít,“ řekne a zašněruje si velké černé boty.

A Sander ji následuje – dolů po cestě lesem, přes most a zase domů, kde v kuchyni čeká jeho matka – ale jen přízračná část Sandera. Skutečná osoba je stále zpátky v lese, stále přemýšlí, kde byl Bůh, proč mu Bůh nezabránil, aby ze sebe udělal blázna. Celou večeři, celou noc přemýšlí. Kde je jeho svatá část? Nemůže ji najít, jen hřích. Zdá se, že je stvořen z hříchu, že neobsahuje nic než špinavé touhy, kozy a zadky.

.